Teufel

Tohle představení prostě nemá chybu. Možná by to šlo ještě někde vychytat a dotáhnout, ale já si nedokázal ani napodruhé všimnout kde, protože jsem se buď válel smíchy nebo žasnul nad dokonalostí textů. Pokud máte rádi slovní hříčky, budete chrochtat blahem. Byl jsem nadšený i napodruhé a není důvod si nechávat rezervu 100%.

Není to úplně nejlepší představení divadla Drak, ale přesto je dokonalé. Jedno jediné prostředí a ono se v něm dá hrát tak, že zapomenete na čas. Vtipné, nápadité, zábavné a přitom tématicky o smrti. Smějete se, žasnete, necháváte se překvapovat a téma a okolnosti jsou přitom mrazivě jednoduché, stále aktuální a podstatné.

Těch 10%, které chybí k dokonalosti, jdou hlavně na vrub toho, že některé vtipy mají až příliš variací a některé jsou trochu nadbytečně vysvětleny a také nepatrně inkonzistentního konce.
Nicméně jinak je to čiročirá nádhera. Práce s jazykem, vypointovaný humor, kulturní přesah... skvělé.

Skvělé představení, syrové, výstižné. Zasáhlo mě a má ještě dlouhý dozvuk.

Silné představení. Utíká, plyne a diváka pohlcuje, takže úvodní šaškovství, které trochu vyděsí, pokud člověk čeká více literární žánr se vysvětlí a vstřebá. A najednou je konec a slzy se derou do očí. Prostředky nejsou patetické, scéna je nápaditá a všechno má svůj význam. Nic navíc, nic zbytečně. Zásah.

Naprostý návrat do dětství obohacený o výkony, při kterých si divák opravdu nedovolí ani mrknout. Možná ještě o kousíček víc divadla v některých momentech (kdy mě mimoděk napadlo, zda nějaký prvek není samoúčelný) a byla by to úplná bomba. Při tom, co protagonisté umí, je skoro kacířství nechat si těch 10% ještě na příště. Každopádně je to představení, které musíte vidět, o tom snad ani není sporu.

Ten moderní střih vyšel velice přirozeně, snad díky těm muzeálním vitrínám a tomu, že na severu mají dodnes monarchie se staré s novým prolnulo tak dokonale, že to pro mě nemá chybu. Herci úžasní, Petra Hřebíčková (Gertruda) byla dokonalá. Líbí se mi i uměřeně komediální rovina. Konec trochu mrzí. Patrik Děrgel vypadal podle prvních vět, že bude poněkud umělý a patetický, kteréžto podezření se pak vůbec nepotvrdilo a chvála za jeho výkon je rozhodně zasloužená. U někoho opravdu může vzniknout pocit, že je to představení uřvané, minimálně v jedné scéně to rušivé bylo, ale jinak je to organické.

Skvělá inscenace. Nápaditá, nepatetická a lidská... scéna "intelektuál a plot" patří mezi to nejkrásnější, co jsem kdy na divadle viděl.

85% Vůči hereckým výkonům by snad bylo možné mít tu a tam nějakou výhradu, nicméně ten text je skvělý a podle mého názoru velmi uměřeně inscenovaný. Tak lidský a zároveň odporný příběh.

Velmi zdařilá záležitost, nemít před sebou jakéhosi sociopata, který se celou dobu afektovaně chechtal i v místech, kde se nesměje vůbec nikdo, tak by to byl vysloveně zážitek.

Co věta, to zásah. Herecky super. Minimalistická scéna kusu prospívá a "přestavby" mě taky neskutečně bavily. Je to vypjaté a přitom absolutně uvěřitelné, vtipné a kruté.

Krásně švihlá záležitost. Lední revue bez ledu. Jako by se Hry bez hranic protnuly s barokní operou a antikou a zaklaply do sebe jako v posledku poměrně syrový obraz současného společenského stavu. Bavil jsem se od začátku do konce a místy měl problém usledovat všechny ty absurdní detaily.

Na začátku mi trochu trvalo, než mi docvaklo oč přesně jde. Celkově je to však obrovsky silná inscenace. Jana Plodková úžasná.

Rozverná věc se spoustou drobných gagů. S nasazením, skvělou muzikou a neuvěřitelně dobrou náladou. Všichni zúčastnění umí v nejlepším slova smyslu nekomplikovaně potěšit a pobavit, což má rozhodně svoji cenu.

Představení je velmi nápadité a k tomu lehké a spádné. Některé motivy jsou zjednodušené na kost, ale díky tomu postižené s parádní přímostí. Syntéza tragického a komického je pro mě spíše kladem než záporem. Způsob, kterým se v představení pracuje s hudbou mě také velmi bavil. Tohle je divadlo podle mého gusta. Příznivci hlubokomyslné klasiky mohou být naopak zklamáni.

Velmi dobré. Potěšila minimalistická scéna a její drobné metaforické významy. Ivan Lupták byl vynikající a nejvíc asi oceňuji to, co tu jiní recenzenti považují za mínus, nepřepjaté a nepatetické emoce. To není drama, to je život. Hra vás nerozebere na součástky, nenamaže na chleba, ale nějak ji nejde zapomenout, pořád se vrací a připomíná, právě díky tomu, jak je to civilní, pravděpodobné a blízké.

Vysloveně krásná choreografie, silné sólové zpěvy, působivá a zároveň zajímavá hudba, jednoduchá scéna. Nechal jsem se nést i přes okamžiky, kterým jsem příliš nerozuměl (občasný nepořádek v postavách různých otců a synků, kdy si člověk říká "tak je to ten samý nebo není a kdo je zase k čertu tohle?" Úroveň recitace nebyla vždy stoprocentní a to umí rušit. Nebýt toho, tak je to fakt naprostá pecka.

Jít na Zlomatku znamená sedět s herci v jednom obýváku a přihlížet rodinnému dramatu, kde komické prvky postupně ustupují tragickým, vnímat každý detail scény a každou nuanci v hereckém projevu. Dialogy se občas zdánlivě opakují, ale tak to při mezilidském nepochopení zkrátka bývá a navíc každá otočka přináší u matky novou polohu, nové odkrytí jejích názorů a náhledů. Jitka Smutná v roli matky je fantastická. Zobrazení jakéhosi neformálního teroru je dokonalé. Čím víc je matka na zabití, tím víc se nabízí otázka, co po ní syn vlastně může a nemůže žádat.

Aktuální, humorné představení, v němž jsou vážná témata podána tak, že se jeden s radostí zasměje, obsažené memento je však mnepřehlédnutelné. Letmým dotekem, mnohdy se značnou mírou absurdity a na hraně vkusu je jakoby mimochodem pojednáno mnoho dalších bytostně aktuálních témat, a to tak přesně, že mrazí. Nádherná výtvarná složka, hudební mi trochu kazil výsledný reprákově odtržený zvuk. Nápaditá hra se slovy (byť by občas zasloužila proškrtnout). Závěr je geniální. Soubor ví, co chce říct a ničeho se nebojí. Byl to zážitek.

Představení v nejlepším slova smyslu krásné. Sympatický prostor s pěknou čistou scénografií, úžasné vokály a divadelnost bez doslovnosti. Živé, životné a opravdové. Prastaré téma, starý hudební základ a přitom velmi současné zpracování.

Subjektivně bych dal 70% ale uznávám, že na dojmu z představení se hodně podepsaly ruchy okolí (pozdní příchody, brzké odchody, kašel). Mít plnou možnost soustředění, asi by to na mě zapůsobilo víc, ne-li mnohem víc.
Tím, že představení stojí na textu, který je říkán hodně rychle a místy trochu zašumlován je potřeba naprostá koncentrace diváka a v tu chvíli je kromě ruchu problém také stopáž představení. Přestávka by představení určitě poškodila, ale menší zkrácení by pravděpodobně prospělo.

Třetí počin Calembouru, na který jsem se byl podívat. Svoji roli možná hrála vysoko nastavená očekávání, ale nebyl jsem tolik nadšen jako u Plejtváka a Čertovské kvidoule. Přesto je to pořád zatraceně dobrá inscenace. Dokonalé písňové texty, žánrová přesnost všech tří částí. A navíc asi definitivně miluji Lucii Polišenskou, protože její přítomnost na jevišti je prostě přehlídkou energie, espritu a přirozenosti.

Tahle inscenace diváka obklopí a ubytuje do své atmosféry. Strávil jsem celý ten čas s melancholickým úsměvem. Propojenost, klid, přesnost. Nic kolosálního, přestřeleného, patetického. Vlastně se o té inscenaci špatně mluví, je potřeba tam být a pocítit ji kolem sebe.

Zvláštní kombinace Rakousko-Uherských spořádaných měšťanských stereotypů, druhoválečné modernity a přesahů k současným modlám seberozvoje. Jako by inscenace žila zároveň ve 3 epochách, ale přitom překvapivě harmonicky. Divákovi se pootvírá celá řada otázek k řešení na doma (např. oproti Törlessovi v Disku). Herecky na velmi dobré úrovni, režijně rozhodně taky. Neměnná scéna je poměrně minimalistická, ale je využívána dost dynamicky. Subjektivně se představení zdá kratší, než reálně je, odsýpá, nezdrhne, neopakuje se.

Text je skvělý, ještě ho malinko proškrtnout o některé až vysvětlující pasáže a byla by to dokonalost. Ty ironické výměny jsou prostě skvělé. Herci se velmi snažili, možná občas až příliš na tak malý prostor, kterému by minimalističtější projev slušel přeci jenom lépe. Petra Horváthová byla přirozenější než pánové, Pavel Rímský mi naopak moc neseděl. Ale inscenace je nepochybně působivá a opravdu pokládá (a docela nenuceně) řadu znepokojivých a často dost nečekaných otázek. Kdo si je zkusí zodpovědět poctivě, nemusí být těmi odpověďmi vůbec potěšen.

Prý bez názoru, shazování všeho. Ale najděte přesnější popis doby. Ta inscenace s divákem necloumá, nenápadně jej infikuje (když se nechá). Když se necháte, tak vám pomalým krokem rozšlape hračky a vy se u toho budete usmívat. Když se nenecháte, uslyšíte jen důvěrně známá slova a fráze. Proč by bylo potřeba říkat něco, co všichni víme? Možná proto, že když se to řekne všechno naráz, člověk to nahlédne jako nový obraz. Tohle grilování s pobíhajícími dětmi je úžasný popis zbytečnosti a zároveň nevyhnutelné urputnosti našich představ o světě (které nejde ani univerzálně aplikovat ani sdílet)