Teufel

Těch mikropříběhů je příliš, některé silné, některé povrchnější. Absence přestávky je v takovém formátu logická. Povětšinou inscenace plyne a baví. Nicméně, když divák ví, že bude dostávat další a další mikropříběhy, může se stát, že se nasytí, a pokud nedochází k nějaké gradaci nebo se nekompletuje nějaká celková pointa, může ho ten princip po hodině otravovat. Určitě má smysl inscenaci vidět, je v ní dostatek cenných momentů, jen trochu utonou ve všeobecném pocitu, že člověk jen strávil příjemný čas v divadle a nemohl nic domyslet a docítit do konce.

Nápad nepochybně dobrý, i to propojení prodanky na reálie je super. Trochu moralizování a trochu relativismu ve velmi přirozeném koktejlu. Nějakou novou významnou kvalitu jsem ale vlastně nedostal. Inscenace za vidění určitě stojí, ale je dobré nemít přehnaná očekávání.

Celkový smysl mi utekl, ale ten proces byl hodně fascinující.

Sympatická inscenace, zejména Máša byla skvělá.

Fenomenální výkon v hlavní roli, nádherný zpěv, velmi silné pasáže. Ale ne vždy na mě všechny ty masky a metafory zřejmě dopadly, jak měly.

Začátek byl slabší, hodně postávání a podivně nevyužitých rukou a nohou, ale pak se do toho herci dostali. Moc pěkné hlavně z hlediska scénografie, kostýmů a vychytávek, které umožňovaly některé scény utnout dříve než dojdou trapnosti. Měl jsem pocit, že technicky to má vše, co to má mít a dokonce množství detailů navíc... v gestech, v dějích na pozadí. Představení plyne velmi přirozeně, ale nestrhává. Je to pořád jen jako a na komedii vlastně málo komické. Je to tak dobře zpracované a přesto nijak zasahující. Jednotlivosti oceňuji, ale jako divák jsem se vlastně moc nebavil. Škoda.

Promyšlený počin sympatického souboru. Velmi oceňuji ten nápad, ideovou stránku věci i to jak do sebe zapadají multimédia, Michna z Otradovic a rocková kapela. Jakkoli s poselstvím souhlasím, akcent na současnost mi připadá jako přílišná agitka. Sílu opravdovosti získává až v písni 12. Domácí vojna mezi duší a tělem, která v podání smutného Bartoloměje Veselého umí pořádně zamrazit. Jako celek, mě představení spíše minulo (chladný rozum potěšen, ale emoce nezasaženy). Diváci okolo se zdáli velmi spokojeni, takže pokud jste do Vily mířili, nenechte se odradit.

Inscenace má chvíle, kdy se diváka dotkne, kdy je lidská a kdy přenáší emoce (např. obraz u moře). V tu chvíli si člověk uvědomí, že by tak mohla vypadat celá, ale nevypadá. Na to, kolik se toho v ní namluví, ke mně mluvila jen zřídka, a to je škoda. Herecky není špatná, vysloveně mě ale prudila stylizace babičky. Prostor (Venuše ve Švehlovce) posloužil atmosféře dobře.

První polovina je trochu vleklá, atmosféru chlapeckého internátu se v ní podařilo navodit, i když ne na 100%. Při vší genderové korektnosti by asi osazenstvo mělo být pouze pánské protože druhá půle je vlastně dost fyzická a realistická. Pro mě byl chvilku v postavách trochu zmatek, protože jsem nepostřehl okamžik přechodu od vyprávění do akce. Nebyl jsem si tudíž nějakou dobu jist, jak je do věci zapletena hlavní postava. Druhá půle je spádná a jde k věci. Inscenace má zřetelný potenciál a umí zanechat dojem.

Jednoznačným kladem inscenace jsou pěvecké výkony všech 3 protagonistů. Kapela šlape báječně, zvuk skvělý. Scéna chudá, ale fungující, Prádlo kusu sluší. Myšlenka komorního muzikálu je sama o sobě skvělá a nosná ale: Jonathan Larson napsal zpěvy, které jsou příliš "ukřičené" pro dané téma i pro tu autorem zvolenou komornost a k nim hudbu, která je pěkná ale jednotvárná. Mohlo to být melancholické, křehké s občasnými pasážemi hněvu a ta dynamika by diváka/posluchače nesla. Pozdější Rent je mnohem mnohotvárnější, zajímavější a o něco v něm jde. Muzikáloví nadšenci ale zřejmě zklamáni nebudou.

Inscenace má silná místa a jistě stojí za to ji vidět. Dobře se v ní zpívá a velmi slušně hraje. Stojí ale na textu, u něhož si nejsem jistý, zda mu inscenování dalo potřebnou kvalitu navíc. Občas jako by z prken přímo sálala režijní snaha, aby herci u toho povídání dělali něco, co by bylo dost umělecké. Používá se k tomu mnoho střihů, které ale nevypadají motivovaně a jsou technicky delší než by bylo příjemné. Možná, že stačí, aby si to trochu sedlo a bude to skvěle fungovat. Kdyby se to trochu namazalo, možná by divák neměl čas koukat tomu do drátů a ozubených kol a prostě by si to užil.

Spousta chytrého textu, předávaná energickými a sympatickými herci a herečkou v tématicky přesně odpovídající scénografii. Téma důležité, aktivistické, kladoucí podstatné otázky. Několik ironických, neprvoplánových zásahů přímo na komoru. Potud super. Inscenace jede po celou dobu v rychlém tempu a smysl občas utone v detailech. Ironie (a jednostrannost) nastavená už od počátku mi nedovolila vytvořit si k postavám osobní vztah, který bych velmi potřeboval k opravdické katarzi (pro kterou je u takového tématu spousta místa). Takhle jsem si prostě říkal "ano, tak nějak to asi bohužel funguje".

Ve srovnání s jiným Bergmanem, konkrétně Soukromými rozhovory s M. Pechlátem a Lucií Trmíkovou, kde jsem hltal každé slovo, na mě tahle inscenace nemluví. Postavy jsou neproniknutelné a jejich citová hnutí a výbuchy mě tudíž po nějaké době přestávají zajímat. Jestli je to režií, herci nebo samotnou předlohou (či divákem) si v tomto případě neodvažuji rozhodnout.

Herecky velmi sympatické, nekomplikované, lehké. Text hry asi nenabízí víc, než bylo možné na prknech vidět... inscenačně je to myslím dost zdařilá věc. Příjemná oddychovka, řeklo by se.

Herecké výkony vlastně super a určitě by byly ještě lepší, kdyby je bylo víc oč opřít, kdyby se dalo vžít do postav. Na to byly ale moc zastřené, moc nekonkrétní, jaksi tajuplně podivné. Leccos nám o sobě řeknou, leccos se na nich i v průběhu času změní, ale potřebovaly by ještě zaostřit, aby opravdu probudily emoce.

Hudebně a výtvarně skvělé představení, jednolité, bezpochyby do detailu vymazlené... rostoucí spisy v AK mě nadchly... jenomže, není to málo Antone Pavloviči? Obsah jen mimochodem, spíš autorům překáží.
Obrazová dokonalost mi nebyla dost, takže jsem měl pocit, že se pořád na něco čeká. Čas na přestavbu scény, kdy pan Javorský musí s minimem prostředků zaujmout publikum je šíleně dlouhý a aby bezobsažnost vynikla ještě lépe, opakuje se text 3x. Mluvení na mikrofon mě vysloveně štvalo, Dikce hlavní představitelky taky. Celkově: Spousta evidentní kvality a přitom rozpačitý výsledek.

Představení má svá atmosfericky velmi silná místa, ale je příliš dlouhé a ukecané na to, aby se uneslo. Proudy slov, která se v plenéru hůře přenášejí se tlučou se silnými pocity, které se občas daří navodit prací se syrovým prostorem. Ale třeba si to ještě sedne.

Zrýmovaný a zpěvy proložený text celkem plyne a inscenace má určitou mladistvou energii, sbory znějí dobře. Představitel Ježíše neztvárnil mesiáše způsobem, kterým se to obvykle dělá, přesto má ta postava charakter a auru. Ďábel má taky duši. Tím asi klady končí. Sólové zpěvy nejisté, herecké výkony ne zcela přesvědčivé. Lidovost s komediálností vyžehlila příběh na leporelo a inscenaci se nepodařilo vdechnout mu žádnou lidskou hloubku. Najednou tak není jisté, proč se vlastně hraje. Celkově tak inscenace neurazí, je vlastně docela milá... ale to nemusí každému stačit.

Inscenace je to pravda na první pohled líbivá, díky jednoduchému a efektnímu vizuálu, ale to je něco, co se velmi rychle vyčerpá. Kolikrát ještě Oněgin třískne do piána? Kolikrát se ještě posypou šachové figurky? No, mockrát. Není pak tedy nač se dívat a více se poslouchá, nakonec text by zde měl být nejdůležitější. Ale jak se tu s verši zachází je místy mrzačivé, slabika sem, slabika tam. Je to taková navoněná bída.

Od Jiřího Havelky čekal něco jiného a místy jsem se nudil. Text je opravdu agitka, což se přiznává recenzemi přímo v inscenaci. Zpracování jako takové mě nijak nenadchlo, hercům jsem nedokázal uvěřit, síle těch událostí samých ale ano. Takže na místě nic moc. Ale na druhou stranu, se mi to téma od té doby pořád nějak vrací. My se jako národ prostě musíme naučit pracovat s hrdinstvím a patosem a tohle je platný pokus, vykreslující celou řadu nepříjemných paralel s dneškem. A to divadlo prostě dělat má a v tomto případě dělá, jen si to člověk bohužel užije spíš ex post racionalizací.

Hlavní otázkou je, proč vlastně dnes takovouhle látku dělat, má dnešku co říct? Tak jak je podaná v této inscenaci podle mého názoru nemá. Jakub Svojanovský zapáleného snílka začne tak, že mu to hned uvěříte, ale z té polohy už se nepokusí vybočit, snad ani není kam. Zuzana Černá je prostě Nastěnka od začátku do konce. Text je barvotisk, režie a herectví tomu vychází úplně vážně vstříc a výsledek je tím pádem placatý. Divadelní obdoba něžně kýčovitého obrázku z obchůdku s levandulí.

Jak může obyčejný lidský soucit lapit člověka a čím dál těsněji ho obtáčet, to je vlastně stále aktuální téma. První půle se mi ale hodně táhla, vlastně se mi nepodařilo si najít k postavám vztah. Zůstalo to všechno tak nějak "jenom jako", jako trochu odtržená historka z dávných časů.

Některé nápady a výkony byly povedené, celkově se však inscenace spíš táhne a nepomáhají. Až na nablblé texty písní ale celkový tvar neuráží.

Texty písní jsou skvělé, muzika také, herci velmi dobře zpívají, velmi slušně tančí, ale hra nefunguje. S postavami necítím, jejich chování jsem nerozumněl a nemůžu jim proto fandit ani s nimi sympatizovat. Vtipy až příliš vysvětlené, satira na současné dění dost umělá a násilná, moralizování protivné. V+W z toho mluví skvělou hrou se slovy... ale buď se s tím za těch několik desítek let něco zlého stalo, nebo je to špatně režijně uchopené, nevím. Zkrátka potenciál souboru tam evidentně je, ale připadal mi zmarněný.

První půlka je v rámci žánru lehké komedie nadprůměrná, bavil jsem se. Michal Suchánek v roli klasického manžela "z lidu" působil dost přirozeně. To co se stalo v druhé půli je poněkud tragické. Je to bezradné hledání nepřicházejícího konce, snaha vyvařit z placatých charakterů druhý nálev a to celkový dojem sráží hodně hluboko.