Teufel

Některé nápady a výkony byly povedené, celkově se však inscenace spíš táhne a nepomáhají. Až na nablblé texty písní ale celkový tvar neuráží.

Tahle inscenace diváka obklopí a ubytuje do své atmosféry. Strávil jsem celý ten čas s melancholickým úsměvem. Propojenost, klid, přesnost. Nic kolosálního, přestřeleného, patetického. Vlastně se o té inscenaci špatně mluví, je potřeba tam být a pocítit ji kolem sebe.

Hlavní otázkou je, proč vlastně dnes takovouhle látku dělat, má dnešku co říct? Tak jak je podaná v této inscenaci podle mého názoru nemá. Jakub Svojanovský zapáleného snílka začne tak, že mu to hned uvěříte, ale z té polohy už se nepokusí vybočit, snad ani není kam. Zuzana Černá je prostě Nastěnka od začátku do konce. Text je barvotisk, režie a herectví tomu vychází úplně vážně vstříc a výsledek je tím pádem placatý. Divadelní obdoba něžně kýčovitého obrázku z obchůdku s levandulí.

Kamera a projekce jako dokonale organický prvek, to se tedy povede málokdy a tady to fungovalo na výbornou. Jsem dítě, úplně jsem v tom zmizel a šel s tím celou dobu. Krásně odvyprávěný příběh.

Zpočátku trochu nesrozumitelná záležitost a pak do sebe začnou věci zapadat a divák si užívá vztahy mezi postavami a krásy vyjádření apokalypsy. Scénografie mě taky moc bavila, způsob jak vytvořit malou uzavřenou zahradu, jako ostrůvek mimo čas. Budu to potřebovat vidět ještě jednou a myslím, že to hodnocení bude pak ještě lepší. Jednak není napoprvé jednoduché rozklíčovat zákoutí toho textu a za druhé inscenace se zaběhne a dámy (už teď skvělé) to budou "mít víc na háku" čímž se podpoří ten základní model dávných přítelkyň.

Tohle představení prostě nemá chybu. Možná by to šlo ještě někde vychytat a dotáhnout, ale já si nedokázal ani napodruhé všimnout kde, protože jsem se buď válel smíchy nebo žasnul nad dokonalostí textů. Pokud máte rádi slovní hříčky, budete chrochtat blahem. Byl jsem nadšený i napodruhé a není důvod si nechávat rezervu 100%.

Text je skvělý, ještě ho malinko proškrtnout o některé až vysvětlující pasáže a byla by to dokonalost. Ty ironické výměny jsou prostě skvělé. Herci se velmi snažili, možná občas až příliš na tak malý prostor, kterému by minimalističtější projev slušel přeci jenom lépe. Petra Horváthová byla přirozenější než pánové, Pavel Rímský mi naopak moc neseděl. Ale inscenace je nepochybně působivá a opravdu pokládá (a docela nenuceně) řadu znepokojivých a často dost nečekaných otázek. Kdo si je zkusí zodpovědět poctivě, nemusí být těmi odpověďmi vůbec potěšen.

Texty písní jsou skvělé, muzika také, herci velmi dobře zpívají, velmi slušně tančí, ale hra nefunguje. S postavami necítím, jejich chování jsem nerozumněl a nemůžu jim proto fandit ani s nimi sympatizovat. Vtipy až příliš vysvětlené, satira na současné dění dost umělá a násilná, moralizování protivné. V+W z toho mluví skvělou hrou se slovy... ale buď se s tím za těch několik desítek let něco zlého stalo, nebo je to špatně režijně uchopené, nevím. Zkrátka potenciál souboru tam evidentně je, ale připadal mi zmarněný.

Žádné velké drama, žádný ohňostroj nápadů, nic na co byste vzpomínali ještě po letech... a přece je fajn si na tuhle věc zajít. Pro ten velmi příjemně strávený čas s milou a křehkou vztahovkou, kterou neruší vůbec nic, snad jen příliš často opakovaný hudební předěl. Přestože bylo víceméně jasné k čemu to směřuje, a přestože některá témata mohou být vnímána, jakože se opakují, myslím, že to je velmi vtahující a po celou dobu jsem šel s nimi.

Levicová agitka? Ale kdeže, tahle ironická hra pálí nakonec doleva i doprava a na obou stranách si mohou zakejhat potrefené husy. Takového divadla je nám třeba jako praseti drbání. Bez poučování a patosu, ale hodně k zamyšlení.

Spousta chytrého textu, předávaná energickými a sympatickými herci a herečkou v tématicky přesně odpovídající scénografii. Téma důležité, aktivistické, kladoucí podstatné otázky. Několik ironických, neprvoplánových zásahů přímo na komoru. Potud super. Inscenace jede po celou dobu v rychlém tempu a smysl občas utone v detailech. Ironie (a jednostrannost) nastavená už od počátku mi nedovolila vytvořit si k postavám osobní vztah, který bych velmi potřeboval k opravdické katarzi (pro kterou je u takového tématu spousta místa). Takhle jsem si prostě říkal "ano, tak nějak to asi bohužel funguje".

Inscenace je to pravda na první pohled líbivá, díky jednoduchému a efektnímu vizuálu, ale to je něco, co se velmi rychle vyčerpá. Kolikrát ještě Oněgin třískne do piána? Kolikrát se ještě posypou šachové figurky? No, mockrát. Není pak tedy nač se dívat a více se poslouchá, nakonec text by zde měl být nejdůležitější. Ale jak se tu s verši zachází je místy mrzačivé, slabika sem, slabika tam. Je to taková navoněná bída.

Fenomenální výkon v hlavní roli, nádherný zpěv, velmi silné pasáže. Ale ne vždy na mě všechny ty masky a metafory zřejmě dopadly, jak měly.

Váhám mezi 60-70% Intelektuálně osloven, emocionálně vůbec. Dobře vymyšlená scéna, kostýmy. Moderní vesnice s jejími vztahy je vystižená skvěle stejně jako brněnská startup vinotéka. Příběhově přenos do moderna nefunguje, už je to jen záminka pro spoustu skvělých režijních nápadů, už to není proč vyprávět. Cítíme, že společenský tlak komunity směřuje na konformnost, ale rozvrácená manželství už jsou natolik normální, že to má daleko k tragickým závěrům. A proto to jako celek nefunguje, byť je to vlastně skvěle řemeslně udělané. Film Divoké včely postihuje základní téma vlastně lépe.

Ten moderní střih vyšel velice přirozeně, snad díky těm muzeálním vitrínám a tomu, že na severu mají dodnes monarchie se staré s novým prolnulo tak dokonale, že to pro mě nemá chybu. Herci úžasní, Petra Hřebíčková (Gertruda) byla dokonalá. Líbí se mi i uměřeně komediální rovina. Konec trochu mrzí. Patrik Děrgel vypadal podle prvních vět, že bude poněkud umělý a patetický, kteréžto podezření se pak vůbec nepotvrdilo a chvála za jeho výkon je rozhodně zasloužená. U někoho opravdu může vzniknout pocit, že je to představení uřvané, minimálně v jedné scéně to rušivé bylo, ale jinak je to organické.

(premiéra) Je to komedie či drama? Jde hlavně o slovo nebo o hereckou akci?
Samo neví. Polonius umírá, Ofelie umírá, vadí vám to? Chybí vám ty postavy? Mě ne. Je to těžké uhrát velký hlučný prostor bez elevace, když přizvučení nehraje ve váš prospěch a odcizuje. Některá slova slyšet nejsou, ruchy naopak báječně a celé to zní jak ze staršího mobilu.
Mohlo to fungovat alespoň na komorní scéně? Zřejmě ne, protože dramaturgie. Vztahy mezi postavami se nerozvinuly. Scéna, kdy Hamlet hraje divadlo je nápaditá, ale osamocená. Vtípky (i ty povedené) škodí. Herci se snažili (a umí), ale tohle nešlo.

Na začátku mi trochu trvalo, než mi docvaklo oč přesně jde. Celkově je to však obrovsky silná inscenace. Jana Plodková úžasná.

Asi záleží, jak se k tomu přistupuje. Řekl bych, že záleží na tom, jak moc to chcete chápat, pokusy o rozumové pochopení asi povedou ke špatným hodnocením a ti, kdo jsou v existencialismu doma, budou asi leccos považovat za klišé a povrchnost.

Koukal jsem na to, jako na moderní obraz v galerii a nesnažil se pochopit, nepromýšlet slova, jen to nechat působit a to fungovalo velmi dobře. Na mnoha místech to souznění bylo až děsivé. Přišlo mi to skvěle zvukově a scénicky udělané a v syrové MeetFactory to mělo atmosféru.

Doporučuji blog Jitky Šotkovské, s většinou souhlasím. Námětu jsem se bál, začátek mě nepřesvědčil. Po nějaké době jsem však hercům uvěřil a představení na mě velmi fungovalo, slečna vedle mne si i poplakala. S látkou Tramtárijští naložili skvěle, atmosféra v sídle Rochestra byla opravdu temná. Tam, kde je Rochester rozverný je zároveň démonický a lidsky uvěřitelný. Zásadní výhrady mám jen 2 - košťatová scéna, závěrečný song - a obojí má stejné řešení, škrtnout.

Zuzana Kronerová, jediný klad inscenace. Jinak tam není dobře prostě nic. Ani hudba (u Ypsilonky s podivem) nemá přesnost a švih. Mátožné, nesmyslné, mechanické. Shluk neustálých příchodů a odchodů postav, pro něž se až parodicky hledá motivace. Postavy říkají repliky... orloj. Pro diváka nekonečné, chvílemi až bolí.

Hudba, světlo, pohybové dovednosti, to vše je blízko dokonalosti. Walls and Handbags se mě přesto dotklo ještě o kousek víc, protože na mě mluvilo srozumitelnějším jazykem. Kolaps má chvilky, které mi z hlediska celkové výpovědi připadají maličko bezradné. Ve chvílích, kdy se spojí význam, a fyzická dovednost na té úrovni, kdy ty fyziku popírající nehoráznosti vypadají jako nejjednodušší věc na světe, je to obrovská pecka.

Zrýmovaný a zpěvy proložený text celkem plyne a inscenace má určitou mladistvou energii, sbory znějí dobře. Představitel Ježíše neztvárnil mesiáše způsobem, kterým se to obvykle dělá, přesto má ta postava charakter a auru. Ďábel má taky duši. Tím asi klady končí. Sólové zpěvy nejisté, herecké výkony ne zcela přesvědčivé. Lidovost s komediálností vyžehlila příběh na leporelo a inscenaci se nepodařilo vdechnout mu žádnou lidskou hloubku. Najednou tak není jisté, proč se vlastně hraje. Celkově tak inscenace neurazí, je vlastně docela milá... ale to nemusí každému stačit.

Tam, kde se inscenaci podařilo vyvolat atmosféru byla velmi silná. Např. ta, kterou dovedou rozpoutat prosebnice svým zpěvem je mrazivá a živě vybavitelná i po pár dnech. Zvláštní napětí přepychového sídla, bylo také v podstatě hmatatelné. Angažované vstupy ale bolely.

Silné představení. Utíká, plyne a diváka pohlcuje, takže úvodní šaškovství, které trochu vyděsí, pokud člověk čeká více literární žánr se vysvětlí a vstřebá. A najednou je konec a slzy se derou do očí. Prostředky nejsou patetické, scéna je nápaditá a všechno má svůj význam. Nic navíc, nic zbytečně. Zásah.