V_M

Vynikající inscenace pozoruhodně tematizující otázky identity jedince a společnosti, akceptaci a sebeakceptaci, ale též řadu dalších, momentálně velmi aktuálních témat jako (ne)tolerance a fanatismus. Navíc skvělá scénografie a tradičně i kvalitní herecké výkony. Obzvlášť působivý a dojemný byl závěrečný projev solidarity s Ukrajinou napadenou putinovským Ruskem. Hercům libereckého divadla za to náleží velký dík.

Silná, působivá, komorní atmosféra pozoruhodně napsané hry. Kvalitní herecké výkony obou hlavních protagonistek.

Představení jsem viděl už před delší dobou, ale zapůsobily na mě především silné herecké party Ondřeje Kolína a Veroniky Korytářové.

Nesmírně povedená a zábavná adaptace Hrabalovy literární předlohy, navíc s pozoruhodným příběhem vzniku. Jedině doporučuju!

Síla! Obdivuhodný herecký výkon Saši Rašilova, skvělá scénografie, práce se světly, hudbou, s minimalistickými rekvizitami... Osobně bych možná jen lehce škrtal a krátil, aby bylo dosaženo intenzivnějšího účinku, ale to je jen drobná vada na "kráse". A díky autorům i hercům za připomenutí neprávem opomíjeného Wolfganga Borcherta, jehož dílo mám rád.

Začátek a některé momenty sice poněkud rozpačité, nevyrovnané, ale zato druhá půlka velice působivá. Režisér skvěle pochopil a zprostředkoval jistou elementárnost, bazální sílu hodnot, vztahů a konfliktů Vesnického románu, herci pak v řadě chvil skvěle předávali zemitost, sukovitost znázorňovaného světa. Osobně jsem velkým příznivcem díla Karoliny Světlé a k Podještědí mám vřelý a blízký vztah, tedy jistě i to je jedním z důvodů, proč hodnotím tak vysoko (a činím to vědomě a rád).

Zpočátku se zdálo, zda to nebude až příliš prvoplánové, ale mé obavy se záhy rozplynuly. Představení přerostlo v dobře promyšlený a napsaný mnohovrstevnatý kus, tematizující řadu palčivých problémů dneška a prostoupený leckdy až ztřeštěným humorem, z něhož ovšem nejednou zamrazí (plným skvělých aluzí), ale i určitým "nepatetickým patosem". Oceňuju i ukotvení v místním kontextu a paměti Plzeňska. A k tomu všemu kvalitně zahráno!

Vysoko hodnotím nejen samotné provedení, ale především nápaditost a téma tohoto kusu, které je pro dnešní (a zejména budoucí) společnost zcela zásadní. Inscenace si určitě zaslouží větší pozornost a zájem, než se jí dostává. Ideální východisko a příspěvek k závažné diskusi o neradostném vývoji klimatu a životního prostředí. Alarmistická v tom nejlepším a nejkonstruktivnějším slova smyslu. Díky za ni!

Vynikající adaptace asi nejpoutavějšího románu F. M. Dostojevského, skvěle zahraná a s promyšlenou výpravou, hudbou, prací s rekvizitami i přístupem k prostorovým možnostem malého alternativního divadla. Osobně bych tam klidně oželel komickou linku, zosobněnou především Marmeladovem, ale v některých momentech i dvojicí Razumichin-Raskolnikov, nicméně působivost ztvárnění základní, moralistní linie to v rámci celku inscenace naštěstí nezakrylo (a naopak bylo zřejmé, že to u většiny obecenstva ještě umocnilo zájem a pozornost). Přenesení do vizuálních kulis Ruska 21. století jedině vítám.

Nápaditá inscenace, velice zvláštní, v mnoha ohledech jiná než všechno, co jsem dosud viděl (a podotýkám, že ač příznivec současného divadla, má zkušenost s ním není nijak závratná). Byť vnitřně nesourodé, jako celek představení fungovalo, a to nesmírně působivě - od (užitečného) uvedení do tématu prostoupeného poněkud suchým absurdním humorem přes starověkou mytičnost gest, rekvizit (ač většinou zcela novodobých) a mnoha situací jako celku, útržkovitost (někdy coby nápověď, jindy coby nedourčenost) jazyka hry až po brilantní zvukovou/hudební stránku a využití obrazové složky (videa) na stěně v pozadí. Přenos silného bájného motivu se zdařil.

Pozoruhodné a silné zpracování jakési koláže Ortenova života a díla v podání talentovaného Ondřeje Kolína. Orten býval jedním z mých nejbližších básníků, věnoval jsem se mu svého času dokonce odborně, proto jsem k látce přistupoval s vyhraněným předporozuměním. Začátek na mě působil poněkud rozpačitě. Postupně jsem však představení přišel na chuť, pronikalo čím dál hlouběji pod kůži, do srdce. Navíc mi celá inscenace svým akcentováním teatrálnosti, hravosti, mladické potrhlosti a vypjaté citovosti, ba hysteričnosti (ale i toto všechno je Orten) nasvětlilo básníkovu osobnost a dílo z úhlů, na něž jsem se nikdy nezaměřoval a pozapomněl na ně.

Působivé reflexivní, místy bezmála meditativní představení rafinovaně pracující s hlasem, zvukem, jemně i s hudbou, ale především se světlem, resp. spíše s tmou. Místy nostalgicky, místy nervně tematizující dávné úzkosti i přítomné výčitky. Jakkoli dobře napsané, v některých pasážích by člověk řekl, že to trauma a jeho zrcadlení je skoro prvoplánové, ale při sledování to díky silné atmosféře, kterou herci i výprava hry jako celek vyvolává, nikterak nevadí. Navzdory (nebo právě díky) minimalismu a úsporné délce přiměje k zamyšlení, k ponoru do vlastní minulosti a ke kořenům emocí.

Feuchtwangerův román jsem nečetl a od představení si zázraky nesliboval, ale velmi příjemně mě překvapilo. Osobně bych asi některé režijní a herecké postupy řešil jinak (tj. klidně víc vážnosti, tragiky a - nebojím se říct - třeba i patosu na úkor groteskní, na můj vkus leckdy až laciné komiky, ale tak aspoň se to odlehčilo), ale zjišťuju, že mě tohle kvalitní, komplexní, ale zároveň nepřímočaré politicko-společenské drama nesmírně vtáhlo, a to nejen díky své bezmála mrazivé aktuálnosti a skvělé práci s hudební a audiovizuální složkou.

Silné představení podle skvělé knižní předlohy. Oslovila mě jak autorská a režisérská obsahová koncepce, která se románu relativně drží a vybírá z něj části dobře přenositelné na divadlo, tak i herecké výkony, kostýmy a zejména scénografie (včetně práce s kamerou a přímým přenosem). Tísnivost plíživé apokalypsy a nepochopitelný český buranský tanec nad propastí (resp. spíše už v propasti) se myslím podařilo zprostředkovat výborně. A i pro tu naději tam vlastně zbylo místo.

Příliš jsem nevěděl, co čekat od inscenace charakterizované jako "jevištní esej", ale rád fotografuju a Barthes po nedávném vydání Deníku smutku opět po letech vyvolal můj zájem, tak jsem se na představení vypravil a naprosto nelituju. Bylo to nad očekávání skvělé - výběr textů (vlastně vcelku střídmý), scénografie, vizuální provedení a efekty, hudba a zvuky, vše vynikající, promyšlené, sehrané. Asi nejvíc mě oslovila bezmála až konceptuální práce s lidským tělem, polohou, obrazem a odrazem. Skutečně: esej o (ne)viditelnu, (ne)podobě a (ne)totožnosti dovedně přenesený na scénu. A realita, pravda, cit a smrt vznášející se kdesi za tím vším.

Podle mě tam vše fungovalo: dobře napsané a vymyšlené, skvěle zahrané, humor a písničky tak akorát, zdařilé a pestré kostýmy, nápadité rekvizity. Jen bych asi pár scén vypustil, aby to neretardovalo spád a celkové vyznění bylo silnější a působivější (konkrétně např. příměr ke Schrödingerově kočce ke konci představení). Každopádně bych na inscenaci povinně nahnal senátory a poslance, ale i soudce, policisty, kněze, hasiče, myslivce, rybáře a sporťáky, zkrátka veškeré části společnosti většinově přesvědčené o tom, že nerovnost a neférovost vůči půlce populace je ok.

Zdařilá aktualizace Ibsena podpořená spolehlivými výkony libereckých herců.

Kvalitně sepsaná, připravená a zahraná podívaná, skvělé reflexivní momenty, ač vlastně jsem byl tak trochu zklamán, což je ovšem úděl skoro všech představení, filmů atp., o nichž před zhlédnutím čtu spousty pochvalných recenzí a ohlasů... Snad to tedy mohlo být ještě intenzivnější, drásavější, víc to člověkem otřásat. Ale možná se prostě jen, soustředěn na Patočkovy poslední měsíce, týdny, dny, míjím ve svých očekáváních s autorskými záměry a/nebo podstatou líčeného příběhu a myšlenky.

Inscenace jednoznačně hodná doporučení. Už dříve jsem znal komiks i film, a tak se u mě sice tradičně dostavil efekt jistého drobného zklamání, vyvolaný předporozuměním a snad i poněkud nadsazenými očekáváními. Nicméně při zpětném pohledu tomu představení nemohu nic zásadního vytknout: výborné zpracování, atmosféra, herci (jen možná až na skupinku mladých studentů, kteří ne že by hráli špatně, ale myslím, že by se to klidně obešlo bez jejich komických vsuvek), scéna, ale i hudba. A v závěru, při potlesku, upřímné vyjádření podpory okupované Ukrajině ze strany herců i obecenstva: toho si cením!

Představení jsem zpočátku vnímal rozpačitě, zejména pro jeho sémantickou nespojitost, nesoudržnost příběhu (podotýkám, že Syna stínu jsem nečetl, takže v knize to může být jinak), která podle mého nebyla plodná a nepřinesla poetický účinek navíc. Co však účinnost a působivost mělo, byly naprosto skvělé vizuální efekty (např. nápaditá práce s kamerou uvnitř batohu a truhly) i zvuková a hudební stránka inscenace. A pak také čím dál odhodlanější herecký výkon Terezy Hofové spějící až k poněkud seversky extrémnímu, ale vpravdě velkolepému závěru.

Mám moc rád Lorcu a jeho asonanční verše (resp. tedy jejich překlad tuším z pera Lumíra Čivrného), takže zajít na tuto inscenaci pro mě byla jasná volba. A D21 nezklamalo (jako snad nikdy) - nabídlo prvotřídní kus s působivými hereckými výkony, který diváka přiměje reflektovat otázky jakési prvotní, archaické cti, vášně a mezilidských a partnerských vztahů obecně, ale také problematiku tělesnosti a s ní spjaté exprese a expresivity.

Představení sice podle mě s trochu menším spádem a naléhavostí než první díl feuchtwangerovské trilogie Úspěch (zde musím podotknout, že obě inscenace nejsou nijak bezprostředně propojeny, lze tedy zajít na každou z nich zvlášť nebo je vidět i v opačném pořadí), ale přesto silné. Potvrdil jsem si, že mě politicko-společenské divadlo, v dnešní době opět tak aktuální (hru jsem viděl v den, kdy naši proputinovští náckové srdnatě zaútočili na budovu Národního muzea), mě baví a inspiruje, resp. inspirativně varuje. Druhá část (po přestávce) sice byla trochu jako z rychlíku a vyzněla poněkud do neurčita, ale zas obsahovala zajímavý zcizující prvek.

Skvělá, obsahově nápaditá inscenace, a to zdaleka nejen pro příznivce Jaroslava Foglara a jeho fikčních světů. Jen tak na okraj: Za pozornost stojí celý prostor, koncepce a program divadla Orfeus, v našem prostředí scény podle mě značně unikátní.

Představení jsem nezhlédl na domácí scéně, ale při hostování v Městském divadle Varnsdorf. Mám rád Holana a kdysi jsem býval i velkým fanouškem V+W, takže to byla jasná volba. Zpočátku, tak první třetinu, jsem hru vnímal poněkud rozpačitě: byla místy takřka karikující a některé gagy mi nesedly, podobně jako i zapojení některých hudebních/písňových motivů. Postupně se však inscenace stávala čím dál lepší a působivější. V podstatě spolu s rostoucí tíživostí, deziluzí a tragičností situace postav. Mimochodem, ten kus je velice dobře napsaný a z básní i korespondence jsou vybrány skvělé pasáže. Doporučuju!