V_M

Inscenace jednoznačně hodná doporučení. Už dříve jsem znal komiks i film, a tak se u mě sice tradičně dostavil efekt jistého drobného zklamání, vyvolaný předporozuměním a snad i poněkud nadsazenými očekáváními. Nicméně při zpětném pohledu tomu představení nemohu nic zásadního vytknout: výborné zpracování, atmosféra, herci (jen možná až na skupinku mladých studentů, kteří ne že by hráli špatně, ale myslím, že by se to klidně obešlo bez jejich komických vsuvek), scéna, ale i hudba. A v závěru, při potlesku, upřímné vyjádření podpory okupované Ukrajině ze strany herců i obecenstva: toho si cením!

Hodnotím pouze Havlovu Audienci, neboť Landovského Příjem nebyl ze zdravotních důvodů uveden. Havlovy hry mám nesmírně rád v podobě inscenované i jako četbu a Audience patří k mým nejoblíbenějším. Herec Martin Polách coby sládek odvedl zcela mimořádný výkon, který u diváků vyvolal neskrývaný obdiv, vyjádřený i v následné besedě. Tomáš Váhala coby Vaněk sice hrál také skvěle, ale typově se mi pro tuto postavu vůbec nehodil. Audienci už jsem viděl i četl vícekrát a do úlohy Vaňka si snad až příliš dosazuji spíše plachého a lehce, dvojsmyslně ironického intelektuála havlovského typu, kdežto Váhala působil jako zakřiknutý mladík, nesmělý študák.

Silná, působivá, komorní atmosféra pozoruhodně napsané hry. Kvalitní herecké výkony obou hlavních protagonistek.

Toto je naprostý omyl, past na pseudointelektuálního diváka (tj. takového, co chodí spíš málo a na konvenční kusy, a tu má pojednou pocit, že zašel na experiment) a hlavně jeho kapsu. Není v tom nic hlubokého ani experimentálního. Zoufale to klouže po povrchu, hovory jsou plytké a nepřirozené, často na hraně nechtěné komiky (komika záměrná je pak dokonale nepovedená: smáli se jen ostatní herci), příběhy v pozadí jakbysmet. Oceňuju nanejvýš stylizaci a výzdobu prostor a v několika partech i herecké výkony. Nicméně jako celek je to tak špatně vymyšlené a zrežírované, že to potenciál, jejž by to mohlo mít (konceptem, herecky), zcela nenaplňuje.

Působivé reflexivní, místy bezmála meditativní představení rafinovaně pracující s hlasem, zvukem, jemně i s hudbou, ale především se světlem, resp. spíše s tmou. Místy nostalgicky, místy nervně tematizující dávné úzkosti i přítomné výčitky. Jakkoli dobře napsané, v některých pasážích by člověk řekl, že to trauma a jeho zrcadlení je skoro prvoplánové, ale při sledování to díky silné atmosféře, kterou herci i výprava hry jako celek vyvolává, nikterak nevadí. Navzdory (nebo právě díky) minimalismu a úsporné délce přiměje k zamyšlení, k ponoru do vlastní minulosti a ke kořenům emocí.

Silné představení podle skvělé knižní předlohy. Oslovila mě jak autorská a režisérská obsahová koncepce, která se románu relativně drží a vybírá z něj části dobře přenositelné na divadlo, tak i herecké výkony, kostýmy a zejména scénografie (včetně práce s kamerou a přímým přenosem). Tísnivost plíživé apokalypsy a nepochopitelný český buranský tanec nad propastí (resp. spíše už v propasti) se myslím podařilo zprostředkovat výborně. A i pro tu naději tam vlastně zbylo místo.

Zpočátku se zdálo, zda to nebude až příliš prvoplánové, ale mé obavy se záhy rozplynuly. Představení přerostlo v dobře promyšlený a napsaný mnohovrstevnatý kus, tematizující řadu palčivých problémů dneška a prostoupený leckdy až ztřeštěným humorem, z něhož ovšem nejednou zamrazí (plným skvělých aluzí), ale i určitým "nepatetickým patosem". Oceňuju i ukotvení v místním kontextu a paměti Plzeňska. A k tomu všemu kvalitně zahráno!

Nápaditá inscenace, velice zvláštní, v mnoha ohledech jiná než všechno, co jsem dosud viděl (a podotýkám, že ač příznivec současného divadla, má zkušenost s ním není nijak závratná). Byť vnitřně nesourodé, jako celek představení fungovalo, a to nesmírně působivě - od (užitečného) uvedení do tématu prostoupeného poněkud suchým absurdním humorem přes starověkou mytičnost gest, rekvizit (ač většinou zcela novodobých) a mnoha situací jako celku, útržkovitost (někdy coby nápověď, jindy coby nedourčenost) jazyka hry až po brilantní zvukovou/hudební stránku a využití obrazové složky (videa) na stěně v pozadí. Přenos silného bájného motivu se zdařil.

Představení jsem nezhlédl na domácí scéně, ale při hostování v Městském divadle Varnsdorf. Mám rád Holana a kdysi jsem býval i velkým fanouškem V+W, takže to byla jasná volba. Zpočátku, tak první třetinu, jsem hru vnímal poněkud rozpačitě: byla místy takřka karikující a některé gagy mi nesedly, podobně jako i zapojení některých hudebních/písňových motivů. Postupně se však inscenace stávala čím dál lepší a působivější. V podstatě spolu s rostoucí tíživostí, deziluzí a tragičností situace postav. Mimochodem, ten kus je velice dobře napsaný a z básní i korespondence jsou vybrány skvělé pasáže. Doporučuju!

Skvělá, obsahově nápaditá inscenace, a to zdaleka nejen pro příznivce Jaroslava Foglara a jeho fikčních světů. Jen tak na okraj: Za pozornost stojí celý prostor, koncepce a program divadla Orfeus, v našem prostředí scény podle mě značně unikátní.

Představení bezpochyby plné kvalitních triků s jevištní technikou a bezmála kaskadérských výkonů libereckých herců (včetně několika skvělých hostujících ochotníků/neherců), kteří se podobnému stylu hraní obvykle nevěnují. Na druhou stranu řada z gagů a humorných průpovídek byla poněkud otřepaná, očekávatelná, zkonvenčnělá. To jistě může být vtipné právě proto, asi jako když některé vtipy nabývají svým opakováním na směšnosti, ale pro mě toho bylo trochu přesmíru. Podotýkám ovšem, že jsem hru nesledoval v úplně ideální fyzické kondici, a že tedy za jiných podmínek bych ji možná vnímal jinak.

Podle mě tam vše fungovalo: dobře napsané a vymyšlené, skvěle zahrané, humor a písničky tak akorát, zdařilé a pestré kostýmy, nápadité rekvizity. Jen bych asi pár scén vypustil, aby to neretardovalo spád a celkové vyznění bylo silnější a působivější (konkrétně např. příměr ke Schrödingerově kočce ke konci představení). Každopádně bych na inscenaci povinně nahnal senátory a poslance, ale i soudce, policisty, kněze, hasiče, myslivce, rybáře a sporťáky, zkrátka veškeré části společnosti většinově přesvědčené o tom, že nerovnost a neférovost vůči půlce populace je ok.

Pozoruhodné - lze-li to tak říct - metadivadelní představení, pojednávající o různých problémech teorie divadla, jako jsou otázky podstaty a charakteru divadelní komunikace, reálnost/fikčnost/autenticita hraní či konflikt tradičních a nových divadelních postupů a metod, divácky srozumitelně a asi i vděčně. To "asi" uvádím proto, že mému naturelu inscenace sedla o něco méně než zbytku osazenstva na derniéře. Tradičně mi trochu vadily rozličné humorné/pseudohumorné gagy, bez nichž by se inscenace z mého pohledu klidně obešla. Nicméně chápu, že posunout ji ještě více do té metaroviny by ji naopak učinilo méně přijatelnou pro mnoho jiných diváků.

Taková lehká francouzská konverzační komedie. Nezasmějete se u toho k popukání, ale jako odpočinkový žánr je to skvělé. To ještě umocňují vynikající výkony herců, kvalitní režie a prostá, jakkoli velmi vkusná výprava.

Kvalitně sepsaná, připravená a zahraná podívaná, skvělé reflexivní momenty, ač vlastně jsem byl tak trochu zklamán, což je ovšem úděl skoro všech představení, filmů atp., o nichž před zhlédnutím čtu spousty pochvalných recenzí a ohlasů... Snad to tedy mohlo být ještě intenzivnější, drásavější, víc to člověkem otřásat. Ale možná se prostě jen, soustředěn na Patočkovy poslední měsíce, týdny, dny, míjím ve svých očekáváních s autorskými záměry a/nebo podstatou líčeného příběhu a myšlenky.

S tímto typem inscenací prakticky nemám zkušenosti, ale musím říct, že pohybově a tanečně to bylo naprosto uchvacující. Jeden by nečekal, co všechno je lidské tělo schopno zvládnout, unést a snést. V tomto ohledu lze představení jedině doporučit. Určitým minusem je, že se jedná de facto o sled výjevů a kreací. Chybí tam výraznější jednotící (neřkuli narativní) linka. Zaříkávačský hlas recitující islandskou báseň v úvodu a působivá videosložka na obrazovkách to bohužel nenahradí. Nejde tedy o nějak lineární putování krajinou těla, což by se nabízelo, ale o přehlídku, jež by se o scénu či dvě mohla prodloužit či zkrátit, a nikdo by to nepoznal.

Mám moc rád Lorcu a jeho asonanční verše (resp. tedy jejich překlad tuším z pera Lumíra Čivrného), takže zajít na tuto inscenaci pro mě byla jasná volba. A D21 nezklamalo (jako snad nikdy) - nabídlo prvotřídní kus s působivými hereckými výkony, který diváka přiměje reflektovat otázky jakési prvotní, archaické cti, vášně a mezilidských a partnerských vztahů obecně, ale také problematiku tělesnosti a s ní spjaté exprese a expresivity.

Nejsem příznivec daného žánru a z všemožných muzikálů, operet a estrád zpravidla dostávám osypky. Tohle ale bylo jinak: Asi hlavně díky Lipusovi a jeho hravosti, která sice dovede být trapná, kýčovitá a banální (jak je to typické pro výše řečené žánry), ale vždy má v sobě jistý podvratný, postmoderní, někdy by se řeklo až cimrmanovský (ty aluze! ty mystifikace! ta kontextová hra!) osten či nádech. Jistěže to řada diváků prostě sleduje i bez toho jako čirou zábavu a hříčku (a nijak zvlášť jim to při sledování nevadí), nicméně toto představení si ve vší jeho rafinovanosti více užijí znalci a milovníci Liberce. A k těm mám tu čest se počítat.

Na představení bych ocenil především náročný výkon protagonistky hlavní role, nápaditou scénografii, efekty a některé části hudebního aranžmá. Obsahově byla Sylvia Plath vykreslena jako povrchní a labilní hysterka, v jejíchž monolozích se mísily pozoruhodné pasáže s naprostými plytkostmi, banalitami a stokrát slyšeným, přičemž toho druhého bylo výrazně víc. Kdysi jsem četl její verše a myslím, že mě celkem zaujaly, ale pokud bych předtím zhlédl toto formálně v podstatě zdařilé představení, asi bych po jejím díle nesáhl. Zákruty její biografie jsem nikdy nezkoumal, takže nedovedu posoudit, nakolik je to kus věrný a nakolik málo povedená fikce.

Nejsilnější podle mě na představení byla práce s filmovými záběry (i jako odkaz k jednomu z výrazných témat díla) v první části představení, hudební/zvuková složka a různé efekty jako déšť sopečného popela. Naopak rušivě na mě působily lacině komizující gagy představitele hlavní úlohy (podle mě v představení zbytečné, nebylo třeba jej nijak - a rozhodně ne takto - odlehčovat) a také závěrečný "výpravný", příliš explicitní film o dalších osudech hrdiny. Celková koncepce a výsledný dojem ovšem veskrze pozitivní. Sjónovu knižní předlohu jsem před lety četl, ale příliš ve mně neutkvěla. Představení mě zaujalo natolik, že se k ní nejspíš vrátím.

Vynikající inscenace pozoruhodně tematizující otázky identity jedince a společnosti, akceptaci a sebeakceptaci, ale též řadu dalších, momentálně velmi aktuálních témat jako (ne)tolerance a fanatismus. Navíc skvělá scénografie a tradičně i kvalitní herecké výkony. Obzvlášť působivý a dojemný byl závěrečný projev solidarity s Ukrajinou napadenou putinovským Ruskem. Hercům libereckého divadla za to náleží velký dík.

Síla! Obdivuhodný herecký výkon Saši Rašilova, skvělá scénografie, práce se světly, hudbou, s minimalistickými rekvizitami... Osobně bych možná jen lehce škrtal a krátil, aby bylo dosaženo intenzivnějšího účinku, ale to je jen drobná vada na "kráse". A díky autorům i hercům za připomenutí neprávem opomíjeného Wolfganga Borcherta, jehož dílo mám rád.

Barvitý a nejednoznačný počin plný téměř burleskní absurdity a zvratovitosti. Měli jsme to štěstí pobesedovat po jeho skončení s autorem a režisérem, což bylo příjemné a zajímavé, ale vlastně mi to hru nijak zvlášť nepřiblížilo. Stále jako by mi scházel interpretační klíč, který mi znemožňuje uchopit Moskoviádu jako celek. Navíc s odstupem zjišťuju, že asi vinou této neschopnosti či nemožnosti vnímání díla jako jednotného a nějak srozumitelného celku ve mně inscenace detailněji ani neutkvěla. Tím neříkám, že se nevyplatí na ni zajít (sám bych ji klidně viděl podruhé), ale zůstává ve mně spíš rozpačitá nejistota než silný, konkrétní dojem.

První část adaptující Remarqův román překvapivě skvělá (ani jsem nečekal, že ten profláklý text, který jsem koneckonců právě proto nikdy nečetl, dokáže tak mocně tnout do živého, minimálně tedy zde). Zelené koridory, jejichž zpracování tvoří druhou část poměrně dlouhého představení, jsou podle mě mnohem hůře napsány. A vůbec mi nejde o režii, herecké výkony, scénografii, rekvizity - to vše je vymyšlené a provedené znamenitě. Jen mám zkrátka pocit, že byť nápad a paralela je to jistě vhodná, jsou s Remarquovým dílem kvalitativně nesouměřitelné (uznávám ale, že autorku ani originální text neznám - soudím jen z toho, jak působil v inscenaci).

Zdařilá inscenace podle románu mého oblíbence Jaroslava Havlíčka. Vlastně není ani moc co vytknout, byla to taková kvalitní klasika tu a tam s inovacemi (scénografie či hudba, ovšem bez větších experimentů a extravagance). Jen snad herecké výkony mi místy přišly poněkud afektované, "přehrávané", jakkoli nepochybuji o kvalitách zúčastněných herců. Ztvárnit psychickou chorobu (šílenství a náběhy k němu) věrohodně není jednoduché, zvlášť v limitovaném časoprostoru - a zde se to podle mě víc dařilo Milanu Kačmarčíkovi než Petře Tenorové, ale asi bych jim ty role napsal ještě trochu jinak.