Vladimír10

Z režisérských rukou J. Menzela opět vzešla inscenace, na níž zub času nezanechal své stopy ani po sedmi stovkách repríz. Umělci v čele s vynikajícími J. Cardou a V. Vydrou vnášejí na scénu humorné uvolnění, které je však následně v závěru hry vystřídáno obrazem zcela jiným, tragickým, jež dává dění naprosto rozdílný rozměr. U takto zaběhnutého titulu je samozřejmostí, že si účinkující navzájem dělají nevinné naschvály, které jejich partnera na malý okamžik vyvedou z míry. Přináší to dosti neobvyklé situace. Pokud by se však vyškrtla postava Jany Švandové, byl by výsledný dojem daleko lepší.

Již název titulu může mnoho potenciálních diváků odradit od návštěvy. Jelikož jsem však několik her D. Mameta již zhlédl, bylo mi jasné, že se ani zdejší představení bez drsného slovníku postav neobejde. Přiznám se, že i já jsem očekával to nejhorší, abych mohl být eventuálně příjemně překvapen. Inscenace prezentuje značně nevybíravým způsobem všemožné sexuální úchylky, ale také věc podstatnější, průběh milostného vztahu mezi mužem a ženou od seznámení až po rozchod. Vzájemná chemie mezi herci fungovala výborně. Neustálé přestavby scény však tuto sehranost permanentně narušovaly.

Ačkoliv je hra samotná doslova přeplněná tolika vulgárními výrazy, že jsem je po chvíli bral jako samozřejmost, tak jsem si z inscenace odnesl poměrně pozitivní zážitek. Osobnosti realitních makléřů a jiných podobných dealerů v reálném světě totiž přímo vyžadují jistou dávku arogance či opovržení vůči normálním lidem. Jiný charakterový typ si na tomto pracovišti snad ani nedokáži představit. Výborně své role odehráli M. Finger, J. Dulava, ale dokonce i nepatrně improvizující komerční šašek M. Suchánek. Mé představení bylo též trošičku jiné díky solidnímu záskoku O. Sokola za P. Kikinčuka.

Ryze komerční aktovky od W. Allena řeší na rozdílně navrženém půdorysu příběhu stále tentýž problém, tj. sex. Nevím, jak na jiných reprízách, ale při mé byl komický účin mnoha laciných vtipů zakomponovaných do textu naprosto minimální. Krajně podbízivý, až trapný, byl závěrečný ''taneční'' výstup pod roztočenou diskokoulí. Opravdu nevím, koho takto ubohá choreografie napadla. Všichni účinkující vypadají značně otráveně. Korunu všemu však nasazují příšerné herecké výkony D. Morávkové a K. Heřmánka. Ten zkrátka potřebuje pevnou ruku režísérovu, které by ho odradila od jeho neustálého přehrávání.

Čičvákův pohled na Amadea na mě zdaleka nezapůsobil tak jako výklad V. Morávka, který stejný titul inscenoval v Brně. Zde je pozornost věnována především hereckým výkonům, které jsou bezpochyby excelentní. Hvězdami večera se tak stávají J. Dvořák a O. Brousek, jenž zvládá hru na klavír i ve značně neobvyklých polohách. Představení mě však, přestože jde o jeden z nejsmutnějších divadelních příběhů, nepřinutilo k žádné výraznější citové pohnutce. Tento fakt způsobilo v první řadě komické zjednodušování děje prostřednictvím postav Větříčků, jejichž alter egy se staly epizodní postavy hry.

Při každé návštěvě nového představení ''národní'' činohry se mi hrůzou klepou kolena, protože nedokážu odhadnout, s jakým rádoby moderním výstřelkem režisér, v tomto případě budoucí šéf souboru, přijde. Daniel Špinar v tomto ohledu nezklamal. Celý text přílišnými škrty znepřehlednil a repliky, které do textu přidal zejména postavě J. Bouškové, by ve Stavovském divadle vůbec neměly zaznít. Pakliže si chtěl vybít své nechutné rasistické postoje vůči černochům, nemusí je prezentovat ve hře W. Shakespeara. Výborní K. Dobrý a A. Švehlík nemohli již tak stupidní inscenaci svými výkony zachránit.

Vedení divadla pravděpodobně provedlo tuto dramaturgickou změnu kvůli přetrvávající neklidné situaci na Ukrajině. Mnoho diváků si tak může myslet, že hra s tímto problémem nějak souvisí, ale tak tomu rozhodně není. Jedinou spojitost může vzbuzovat pouze náhodně zvolené místo děje. Stejně tak by se však titul mohl odehrávat kdekoliv jinde v rusky mluvících oblastech. Obsahově se bohužel nejedná o žádný skvost. Klasické první dějství je totiž vytlačeno dalšími dvěmi jednáními, která jsou vystavěna na velmi slabé zápletce. Z herců mě vedle A. Elsnerové rutinními výkony nezaujal téměř nikdo.

Mnoho sourozenců v jakémkoliv věku vede mezi sebou své malé války. Při brilantně odehraných dialozích Colemana a Valena jsem před sebou i já viděl, co bych měl vylepšit na vztahu s mým bratrem. Celý text je však brutálnější než nenadálé střety v běžném životě. Doufám, že se nikde nestane realitou v naší vlasti. Ústřední dvojice předvádí vskutku mistrovské výkony, ze kterých mrazí především díky jejich surovosti, jež má ovšem své značné opodstatnění pro výsledný dojem z inscenace. Marka Taclíka, který si poměrně často šlapal na jazyk, v mých očích možná nepatrně převyšuje Jaromír Dulava.

Hravá hudební inscenace se v mnohém přiblížila legendární Malé vánoční povídce. Do dění bylo navíc zapojeno početné dětské publikum. To bylo jako na trní, když ho J. Vlčková požádala o vylosování dalšího přání z onoho záhadného škapulíře. Herci si titul patřičně užívají a nevyvede je z míry ani náhlý řev v hledišti. Režie nádherně propojila světoznámé hity opatřené novými českými texty s drobnými příběhy, které měly co říct také divákům o něco starším. Pro mě se však stala největším překvapením obrovská vzducholoď na dálkové ovládání, která se v jednu chvíli začala vznášet nad hledištěm.

Na jevišti se přede mnou začal odehrávat děj, který patří k těm nejmorbidnějším, jež jsem měl tu čest v divadlech vidět. Aby byli dva herci ze čtyř hlavních postav připoutáni téměř celé představení k části dekorace jsem též dosud nezažil a pro samotné účinkující to jistě též není nic příjemného. Temná a pochmurná atmosféra byla navíc umocněna tak, že bylo po celé scéně rozsypáno několik usekaných rokládajících se rukou. Tím byla všemu nasazena koruna a celé hlediště jen trnulo, kolik postav zemře. Naštěstí nebyla zabita ani jedna. Excelentní herectví předvedli M. Taclík a M. Stehlíková.

Neokázale zpracovaná hra stojí a padá především s výkony O. Brouska, T. Töpfera a P. Kostky. Zcela nepřirozeně však vyznívá celkový herecký projev Dagmar Havlové. Ta si je bohužel až příliš vědoma své popularity a stojí jako obvykle při děkovačce v samém středu, čímž naprosto nehorázně upozaďuje důležitější postavu Leona, která narozdíl od její téměř neopustí jeviště. Dramaturg přistupoval k textu příliš pietně. Některé menší postavy či nepodstatné scény vyznívají do prázdna. Výsledkem je pak značně přepísknutá stopáž první poloviny, která se bezmála přiblížila dvěma hodinám.

Výjimečné literární dílo G. Hauptmanna zobrazuje nejen úplný rozklad osobnosti hlavního hrdiny na pozadí intrik jeho blízkých příbuzných, ale i období, kdy se již A. Hitler nezadržitelně dostával k neomezené moci. Tentokrát byl P. Nárožný obsazen zcela proti svému, stále ještě převažujícímu, komediálnímu typu a s náročným úkolem si poradil dokonale. Monolog adresovaný jeho třem dospělým dětem, které ho nebývale odporným způsobem ponížily, je činoherním skvostem. Z opravdu bohatého obsazení stojí dále za zmínku vedle jeho mladičké jevištní partnerky Z. Stavné také S. Zindulka a J. Dulava.

Tvůrci doslova zabili jedinečnou příležitost vytvořit po delší době ve zlaté kapličce kvalitní inscenaci. Opulentní výpravy a neokázalá jevištní pojetí z pera V. Morávka mám opravdu rád, jenže zde mě ten přílišný pathos vyloženě iritoval. Herci nemluvili, ale spíše řvali nejen z jevišti, ale i lóží, balkónů, galerií či zcela nevhodně umístěné rampy. Ta prodlužovala hrací prostor do hlediště a diváci v předních řadách, tj. na nejdražších místech, na ni vůbec neviděli. Nejvíce mě však mrzí, že takoví herci jako J. Hartl nebo V. Postránecký musí mrhat svým uměním v takto primitivním představení.

Přehlídka mnoha lidských povah byla na scéně zahrána s grácií téměř všemi zúčastněnými. Ladislav Smoček se dokázal, jako u mnoha dalších textů, dostat až na dřeň replik a vytlačit z nich, to nejlepší, co se z nich vůbec získat dá. Za zmínku však stojí zejména O. Vetchý a P. Nárožný, kteří se postarali i o zpestření závěrečné děkovačky, či vynikající J. Dulava. Ale i ostatní umělci, jako např. L. Veselý, v mnohdy malých a nevděčných figurách předvádějí prvotřídní výkony. Netroufám si však odhadovat, jaký by měla samotná hra úspěch, kdyby se jí neujal právě zdejší inscenační tým.

Nová premiéra ukazuje nejen složitou historii divadla Semafor, ale i nešvary doby spojené se socialismem, ale i kapitalismem. Skrz mnoho kabaretních či činoherních scének následujících po sobě v nepříliš uspořádaném sledu se autor snaží nalákat obecenstvo na další tituly svého hudebního svatostánku. Nejedná se tedy o hru v pravém slova smyslu, ale spíše pořad se zpěvy spojený s trochou té reklamy a neskrývaného politického protestu. Scénograf a kostýmní výtvarník v jedné osobě si dobře poradil s rozpůlenou kronikou, kdy využil značně neotřelý jevištní trik. Herecky vyniká J. Molavcová.

Hlava mi nebere, že většina moderních autorů dosud nedokázala pochopit, že na pozadí milostného trojúhelníku se nedá vymyslet nic nového. V tomto případě se navíc celý děj znepřehledňuje retrospektivním uspořádáním jednotlivých scén. Mezi těmi jsou zdlouhavé pauzy, v nichž jsou na dekoraci promítány SMSky všech tří figur, které si však neosvojily správný pravopis. Většina výstupů je nudná a bez jakéhokoliv zápalu. Režisér se snažil tuto nepropustnou barikádu konsternovaných hereckých výrazů prorazit polonahými scénkami či nechutnou oblékanou souloží. Jeho tupé snažení bylo díkybohu marné.

Nechápu, proč se poslední dobou v Národním divadle vytvářejí inscenace, které dokáží uspokojit odbornou kritiku, ale s obyčejnými diváky se zcela míjejí. Titul Po sametu do této kategorie rovněž patří. V bláznivě pestrobarevných kostýmech se šest herců pokouší zrekapitulovat dvě desetiletí naší společné historie pomocí dobových reálií. Z těch se však po několika minutách stane nudná říkanka, jejíž refrén se opakuje devatenáctkrát takřka stejně a přechází v jednotvárné odpočítávání letopočtů. Jisté oživení přinesly pouze imitace Vladimíra Železného. Absence přestávky je však značně zarážející.

V Semaforu vznikl vkusně pojatý remake známé operety s původní hudbou, která se však stala základem pro nově vzniklé texty od Jiřího Suchého. Přestože považuji J. Molavcovou za jednu z hlavních tváří tohoto divadla, tak zde se uchylovala k prvoplánovému přehrávání a nevkusným hlasovým brikulím, jež vyloženě tahaly za uši. Mnohem lepší dojem proto zanechali v důležitějších rolích V. Kopta či M. Sovová. Nejen v závěrečném výstupu se ukázalo, že i s malým ansámblem se dají na jevišti vytvořit velké hudební počiny, které divákům zaručeně vykouzlí dlouhotrvající úsměv na tváři.

Srovnat současnou agenturní inscenaci s verzí vinohradského divadla bohužel nemohu. I přesto si myslím, že celý titul stojí na výborném herectví V. Vydry a kdyby byla jeho role přeobsazena, rozhodně by již za návštěvu nestál. Jeho komediální talent nejvíce souzní s těmi, kdo si zahráli i v původním představení, M. Zahálkou a J. Malou. Naopak L. Hruška již zjevně neví, co by si do textu přidal, a tak se to na jevišti pomyslnými "voly" jen hemží. Záhrobní tématika byla režisérem R. Lipusem zpracována tak jemně, že kostlivci vylézající ze skříně nemohli polekat jediného diváka v hledišti.

Po jazykové a básnické stránce je nesporně Máj jedním z klíčových děl české literatury. Otázkou však zůstává, v jaké formě ho uvést na komorním jevišti a koho obsadit do role vypravěče. Oceňuje sice, že B. Hrzánová uměla celý text zpaměti, ale její usměvavý přednes s psychologickou lyricko - epickou skladbou vskutku nesouzní. Recitátorka totiž nepříliš důsledně vystavěla pocit úzkosti a odloučení od okolního světa. Způsob, jakým si tvůrci tohoto poetického večera vyložili Máchovo dílo, zkrátka není v souladu s tím mým, který byl po prvním přečtení textu mnohem citově zabarvenější.

Režisér V. Morávek vytvořil vskutku královskou podívanou a navíc obsadil Miroslava Donutila po dlouhých dvaceti letech do ryze vážné role. Jeho Salieri je chladným počtářem, který přesně dávkuje své intriky a pečlivě volí citové zabarvení hlasu. Dokáže zkrátka přikovat diváka k sedadlu takovým způsobem, že si musím položit otázku, jestli je to skutečně ten samý Donutil, jenž až donedávna působil v Národním divadle. Ve spojení s herectvím jeho syna a S. Zmrzlé, ale také opulentní klasickou dekorací i scénickým aranžmá se jedná o zážitek, na který nezapomenu do konce svého života.

Každá dramatizace, která je inscenována podruhé, se musí nutně obávat srovnání se zpracováním prvním. To patří ke klenotům tvorby ND s vynikajícími výkony J. Vinkláře, J. Somra či B. Rösnera. Na Fidlovačce se snažili titul pojmout minimalisticky. Hraje se totiž na prázdném jevišti, na němž je všemožně přeskupováno mnoho dřevěných lavic. Již tento režijní záměr hře neprospěl a škrty v replikách, ploché pojetí některých figur nebo přílišný optimismus ho jen prohloubily. Jestliže v původní inscenaci M. Krobota podávali všichni dechberoucí výkony, zde výrazněji zaujme jen L. Županič a M. Randová.

Zhlédl jsem tuctovou inscenaci, která se snaží na sebe upoutat pozornost pomocí fantaskních prvků, jež do tohoto žánru příliš nepasují. Tlachání o milostných či profesních vztazích tak po pauze přechází v repliky, které si kladou za cíl, vymyslet tu nejpitomější fantasmagorii. Ani jeden z herců po 16 letech uvádění svoji roli již nijak výrazněji neprožívá. Nejvíce přehrává K. Heřmánek, na jehož tupé fóry publikum paradoxně reaguje nejpozitivněji. Do jeho kolegů B. Klepla a Z. Žáka bych zase neřekl, že dokáží zahrát tak nezáživně. V Divadle Bez Zábradlí jsou jistě k vidění interesantnější kusy.

Když se D. Prachař nezaměřuje pouze na prvoplánové improvizace, může jeho herectví vyniknout daleko lépe. Pamatovat si tolik složitých monologů, kterých má právě on v této inscenaci nesčetně, je vskutku oříškem. Navíc jsem zjistil, že umí obstojně hrát na saxofón, ale i piáno. Pravým klavírním velmistrem je tady však především E. Viklický. Přestože by se přítomnost hudebníka na jevišti mohla zdát zanedbatelná, tak zde se stává více či méně rovnocenným partnerem svému kolegovi z činohry. Překvapilo mě též, že se několik scén odehrává přímo v hledišti, tedy blíže k divákům.

Mezi všemi těmi pochvalnými komentáři k této inscenaci bude asi ten můj vypadat prapodivně. Ale představení si mě nezískalo. Považuji ho za trapné, vulgární a především silně amorální. Bylo zajímavé sledovat, jak se v mnoha chvílích směje výhradně zadní část hlediště, v níž seděla školní skupinka trhlých pubertálních výrostků. Nová alternantka Eva Kodešová neměla svoji roli dosud úplně v malíčku a mezi ostatními nestory vypadala poněkud zmateně. Pokud jsou však některé scény tak statické, že se pouze sedí dvacet minut na jednom místě, tak se rozhodně nejedná o režijně zvládnutou hru.