Vladimír10

Klarinety, které považuji za jeden z vrcholů tvorby autorské dvojice Suchý & Šlitr, byly nově poměrně razantně upraveny právě jedním z tvůrců. Na děj je pohlíženo z poněkud jiného úhlu než ve známém filmu. Ačkoliv většina nejproslulejších songů, jakými jsou Babeta či Tereza, zůstala i v této inscenaci, tak na některé se nedostalo a byly nahrazeny zcela novými písněmi. Strhujícím způsobem je zpracován obzláště závěr první poloviny, kdy na saxofon nezahrály jen mladé posily ansámblu, ale i J. Molavcová. Její nasazení patří zkrátka k tomu nejlepšímu, co je možné v Semaforu vůbec vidět.

Přestože jsem s Radkem Holubem většinou spokojený, tak v této inscenaci, která byla pojata jako jeho one man show, bylo jeho prvoplánového přehrávání až moc. V textu je sice předepsáno, že Jeppe je nenapravitelný alkoholik, ale jeho postava by se přece dala pojmout civilněji. Důvěryhodně pak působí bohužel pouze okamžiky, kdy jeho představitel přejde do činoherních poloh zcela odlišných, vážných. Všechny ostatní postavy mohou jen mdle přihlížet. Nejvýraznějším z nevýrazných se pro mě ale stal Z. Hruška. Jezerka by se měla zamyslet, jak takovýto typ her zpracovávat v příštích počinech.

Část, v níž mělo být proniknuto do tajů divadelní zkoušky, se vyznačovala úmorným přehráváním K. Frýbové a B. Leichnerové. O to větším překvapením bylo to, co se dělo na jevišti po přestávce. Komedie konečně chytila ten správný vítr. Hlediště se smálo od začátku do konce tomu, co všechno se může pokazit v průběhu jediné reprízy inscenace, jejíž zrod diváci zhlédli úvodem a měli i možnost ji vidět ještě jednou z té pravé činoherní kuchyně, zezadu. Titulu vévodí zejména osvědčení komici v čele se Z. Žákem, J. Cardou a R. Hrušínským. Musím říct, že takovou neformální srandu jsem dlouho neviděl.

Nebýt přesvědčivých hereckých výkonů P. Nárožného, O. Vetchého či D. Černé, tak by hra bezpochyby takový úspěch, jakého se jí za čtyři roky uvádění dostalo, neměla. Celé jádro textu se totiž točí výhradně okolo dvou manželských párů, kde je alespoň jeden ze dvojice nemravným záletníkem. Inscenace by třeba působila svižněji, kdyby se hrála hodinu a půl čistého času bez přestávky. Pauza přijde bohužel v ten nejméně vhodný okamžik. Ale jak je u L. Smočka zvykem, nesnaží se o jakékoliv příkré modernizace a v tomto případě ani o zakomponování nevhodných vulgárních narážek nebo gagů.

Zaběhlý komediální útvar o rozpadu manželství nemůže v laxním pojetí nijak výrazněji zaujmout. Některé situace nebyly režijně příliš zvládnuty. Patří mezi ně mj. masážní instruktáž Dany Morávkové či scény s polonahým R. Hrušínským. Také kvůli značně nelogickému závěru nemohu bohužel dát inscenaci vyšší ohodnocení. Pozitivní dojem však nakonec převládá. Vyzdvihnout by si zasloužili zejména J. Carda s jeho bezchybnou imitací L. de Funése a P. Pospíchal, který musel mít dobrou půl hodinu nasazeny obzvláště potupné kontaktní čočky, jež u něj pravděpodobně měly umocňovat pocit slepoty.

Text je moderní obdobou Feydeauových či Moliérových komedií. Ovšem zde je vše na úplně jiném levelu. Muži i ženy si prohazují své společenské role v situacích tak vzdálených od reálného života, že to snad ani sám autor nemohl myslet vážně. Každý aktér se ocitne na jevišti alespoň jednou jenom ve spodním prádle. Ale někdy ani to ne! Pokud by se to stalo pouze náhodou, pak bych to považoval za selhání jednotlivce, ale aby mezi šesti postavami bylo šest perverzníků je vážně moc. Chápu, že se jedná o hru z psychiatrické léčebny, ale žádný blázen není tak bláznivý jako tato Čičvákova inscenace.

Proč by se mělo inscenovat i dnes dílo velikána kritického realismu? Pravděpodopně z důvodu přítomnosti nadčasových narážek, které se dají při důsledném režijním vedení vztáhnout speciálně v tomto případě k problematice svateb a dohazování. Na Jezerce vzniklo představení, které je věrné předloze, ale udržuje si přijatelný odstup od moderny. Umělci si tak mohou zařádit v typických šatech Gogolovy doby. Větší ambice než pobavení diváka titul bohužel nemá. Nejvíce energie k předání svého fraškového talentu měl opět R. Holub, vedle něj se se svými postavami dobře poprali i M. Taclík a M. Vladyka.

Od své premiéry doznal recitál podstatných změn. Tou nejzásadnější je zakomponování tří novodobých skladeb z Touhy jménem Einodis i do této inscenace. Netvrdím, že sem nepatří, ale nejsou to písně, které bych si v budoucnu spojoval pouze s osobou M. Kubišové. Ta, přestože se chystá ukončit svoji pěveckou kariéru, zpívá stále s noblesou a šarmem. Tyto večery jsou pro ni ovšem očividně fyzicky náročné. Patrně proto si na jevišti zanotuje i Milan Hein. S takto falešnou intonací se však mezi nejlépe zpívající ředitele nezařadí, protože T. Töpfer či E. Balzerová jsou v tomto směru mnohem zdatnější.

Opomíjenému J. Satoranskému byla konečně nabídnuta na Vinohradech role, která se dá srovnávat s jeho skutečnými hereckými kvalitami. Jeho typově přesný charakterový protiklad, Fána, byl svěřen O. Vlachovi. Oba rozehrávají na jevišti zkušebny skvostný činoherní opus, který díky Landovského textu ukazuje, jak se člověk s přibývajícím věkem i proti svojí vůli stále více vyčleňuje ze společnosti. Rovnocennou partnerkou se těmto bardům stala i nová členka souboru M. Frösslová. Tři varianty nasvícení scény a ponurý hudební podklad už jen znásobily to, co bych označil za výjimečnou komorní inscenaci.

Propojení zcela nesouvisejících kabaretních výstupů s příběhem z jednoho hraběcího zámečku může ze začátku připomínat další z nepovedených experimentů, ale po několika minutách se dění solidně rozběhne. Sledujeme příběh zchudlého malíře krajin, jehož mecenáškou je přihlouplá hraběnka. Právě tyto, někdy i částečně improvizované, výstupy J. Suchého a J. Molavcové, musí diváka přesvědčit v tom, že hudební produkce se staly nedílnou součástí jejich života. Adekvátně svým schopnostem odehrála postavu Levandule Z. Říhová, avšak zpěvu i jevištnímu gestu M. Stejskala chybělo něco zásadního.

Bulvární inscenace s přidanými töpferovskými fórky již vtrhla i na prkna Vinohrad. Režisér obsadil do ústředních rolí přeběhlíky z Fidlovačky a členům původního souboru vybral figury, jimiž pouze věrně slouží své domovské scéně. Tak odsunul na druhou kolej např. bezchybného J. Satoranského, M. Zahálku či J. Medunu. Nově přivedené posily však plní bez námitek zadání. Jsme proto po celé první dějství svědky trapného rozšlapávání ořechů. Dále je zde polibkuchtivá Charlotta či úchylný Isidor. Kreace T. Bebarové, V. Jílka a M. Holého hru značně shazují. Herectví V. Preisse je ovšem úctyhodné.

Pakliže se J. Suchý pokusí vymyslet zcela originální hudební komedii, může z toho k mému milému překvapení vzniknout lákavá dvouhodinová oddechovka. Po přizvání několika mladých neokoukaných tváří si režisér dovolil sáhnout po náročnější choreografii, v níž exceluje zejména její autor P. Veslár. Dvojice Molavcová & Suchý se zde ocitá v očekávatelném manželském páru, ve kterém je žena tou inteligentní a muž naopak tím hloupým a perverzním. Netuším však, zda J. Štědroň za V. Koptu pouze zaskakoval, ale nápovědka se sice potichu, ale přece, v rámci jeho replik ozývala po celé představení.

Martin Čičvák se zřejmě domníval, že tato feyaudovská komedie má něco společného s detektivkou, jelikož byl po celý první akt pouštěn značně iritující hudební podklad, který připomínal spíše H. Poirota. Když toto nesmyslně vážné tajemno s příchodem druhého jednání ustalo, mohl se mistrovský text konečně rozjet na plné obrátky. Mnoho záměn, švindlů a intrik působí věrohodně zejména z úst R. Holuba a J. Dulavy. Známý exhibicionista a komerční improvizátor O. Sokol držel svůj notoricky obehraný humor na uzdě a překvapivě se ani nesnažil na sebe nějak výrazněji upozornit.

Vážně jsem nečekal, že se právě v onom legendárním divadle Semafor budu cítit jako na představení dramatického kroužku ZŠ. Pan ředitel zde šlápl hodně vedle a nenávratně zprznil velkolepý hrdinský epos. Z původního příběhu zůstaly pouze názvy postav. Vše ostatní připomíná spíše zuřivé předvolební tahanice a manželské šarvátky naší doby. Siegfrieda mohl hrát J. Štědroň možná před čtyřiceti lety, ale ne nyní. Stejně tak je i O. Patková ve své roli nestravitelná. Jenom pochmurné výstupy V. Harapesa a elán J. Molavcové vylepšují titul, který se sám o sobě mezi semaforské hity nezařadí.

Za omamného zvuku smyčcových nástrojů se v ambaláži modrých světel vyjevují trápení několika lidských bytostí, které postupně ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Karikatury jejich povah jsou především J. Vondráčkem a V. Lazorčákovou dovedeny k naprosté dokonalosti. Hostující H. Čermáková dostala velký prostor pro předvedení svého talentu i pražskému publiku. Netvrdím, že neodvedla solidní práci, ale mnohé z jejích delších monologů se příliš uchylovaly k nekontrolovatelné hysterii. Avšak její uvěřitelná proměna z přívětivé tetičky do bezcitné macechy byla ztvárněna více než dokonale.

Druhá světová válka je základním inspiračním zdrojem pro texty, v nichž dominuje nemilosrdná krutost, ale i snaha se mrzutým fenoménům postavit. Nejinak je tomu v divadelní adaptaci oceňovaného filmu P. Jarchovského. V textu se dají najít myšlenkově hluboké pasáže, ale ani uvolněnější zábava, o kterou se s temperamentem sobě vlastním postaral zejména M. Vladyka, zajisté nechybí. Přehnané mi však připadalo vyběhnutí zcela nahého V. Chalupy zpoza záclony. Komediální repertoár DNJ byl zásluhou tohoto počinu obohacen o složitější žánr, který by neměl na žádném pořádném jevišti chybět.

Zastánci improvizovaného heretcví si zde jistě přijdou na své. Komedie se totiž hraje již osm let a zvláště R. Holub nemá problém s přidáváním zcela nesouvisejících replik či posunků. Tímto zpestřováním dokáže s přehledem odbourat např. T. Němcovou, která v jednu chvíli kvůli nepředstíranému smíchu nevěděla, co má říkat. Holubovy výstupy proto, i přes trochu podbízivější typ komiky, opravdu probleskují mezi mdlými artefakty herectví u Z. Sajfertové či J. Hrušínského. Zakomponované italské operní árie byly zcela vytržené z původního kontextu a uměle natahovaly příliš krátké představení.

Jak se může na první pohled strojený rozhovor mezi čtyřmi lidmi změnit v zážitek, na který nezapomenou do konce života, mi herci dokázali předvést poměrně autenticky. Strávit na jevišti plných sto minut, jež jsou přecpány hereckou akcí, není vůbec snadné. Nejlépe si s touto obtížností poradili J. Dulava a M. Pleštilová. Ta má navíc v textu předepsánu scénu, v níž musí obsah svého žaludku "evakuovat" ústním otvorem ven z těla. EDIT 2024: Inscenace pod deseti letech od prvního zhlédnutí značně "zestárla". Herci po šedesátce se do svých postav již věkově nehodí, z čehož vyplývá, že některé dialogy jsou jen těžko uvěřitelné. Zralé na derniéru.

Již samotný název hry napovídá, že se asi nebude jednat o oduševnělou podívanou. Značně prostoduchá zápletka je rozvíjena od nevinného mlácení dveřmi až po situace, které by se daly nazvat sexuálními orgiemi. Povrchní parodií bylo předně pojetí britské prostitutky. Humorné momenty by se však našly, ale přidané töpferovské fórky jsou po použití v mnoha jiných inscenacích velice neoriginální. Opakovaný vtip zkrátka přestává být vtipem! Titul bych si klidně dokázal představit jako agenturní řachandu, ale v kamenném divadle, i přes solidní výkon V. Svobody, se na špici zábavy určitě nedostane.

Těžce se hodnotí titul, který není pravým repertoárovým představením. Celá koncepce připomínala spíše vinohradské Večery bez líčidel, jen s tím rozdílem, že zde byla pozornost věnována výhradně jedné osobnosti, s níž se vypravěč v životě setkal. Opakovat tytéž příběhy po padesát večerů není jistě nic jednoduchého. Právě proto obdivuji L. Munzara, který nejen že dokázal veškeré zapeklité životní příhody trefně vypointovat, ale navíc se dostalo i na recitaci Hrubínovy poezie. Verše všeho druhu v jeho podání mi připoměly zlatý věk českého divadla, kdy bylo důležité zejména slovo a přednes.

Kdyby se všichni diváci v průběhu představení směle vybavovali, jako postavy této hry na jevišti, nebylo by to asi aktérům dvakrát příjemné. V tomto ohledu je text pořádně nereálný. Dialogy jsou však zdařile vystavěné a nechybí jim šmrnc. Někteří čurdaři, jako např. V. Dubnička, nicméně tuto brilantnost neohroženě demolují svými domněle komickými exhibicemi. Hlavní zásluhu na tom, aby titul nezapadl do kategorie typických zájezdových fiasek, mají bezchybní V. Vydra a J. Boušková. Je vidět, že jejich věrohodná manželská sehranost má položené své hluboko položené základy v reálném životě.

Navenek se zdejší zpracování tváří klasicky, ale zdání bohužel klame. Kdekdo se dnes snaží pojmout obehraný titul moderně. Od L. Smočka bych však očekával originálnější přístup, než jakým je obohacení textu o expresivní výrazy. Jejich nepatřičné začlenění mezi repliky je zcela zřejmé. Tahouny komedie se pro mě jednoznačně stali Stanislav Zindulka a zvláště Petr Nárožný, jenž svým částečně improvizovaným závěrečným monologem vylepšil dojem o mnoho procent. Afektované bylo naopak herectví N. Boudové a L. Jelínkové. Goldoniho smysluplný humor naštěstí převážil ten zbytečný a nedomyšlený.

Bývalí herečtí kolegové z Národního divadla se opět setkali na sklonku své dlouhé kariéry na jevišti Violy a předvádějí zde mistrný um, který by jim mohl závidět leckterý elév činoherního kumštu. Jejich výkony jsou po třinácti letech uvádění plně soustředěné. V textu se nedá najít místo, které by nevzbuzovalo nějaké emoce, ať už tragikomický pláč či bujarý smích nad karetní hrou. Celá hra je navíc pozoruhodnou sondou do poměrně reálného života v domově seniorů, kde už lidé příliš nekomunikují a vytvářejí si své uzavřené světy. Jak J. Somrovi, tak B. Bohdanové patří dík za krásně prožitý večer.