Vladimír10

Muzikál, v němž je složitá choreografie založena na schopnostech devíti herců, je opravdu fyzicky náročnou záležitostí. K této části inscenace nemám výhrady, jelikož mě taneční výstupy doslova pohltily. Výtky mám však pouze na adresu P. Vacka, jehož herectví snad zdrhlo z blázince. Přestože ve společných scénách nezaostával za ostatními, jeho sólové exhibice, zvláště striptýz ve žlutých trenkách, byly k nepřečkání. Mimo něj si všichni vedli jedinečně, ale i tak byli nejlepší J. Malá, P. Kostka a M. Písařík. Zhudebněná pocta velkému buřiči francouzské poezie je zkrátka strhující podívanou.

Dvojice herců, která by byla tak silně spjata s nějakou hrou, se jen tak nevidí. O to smutnější je, že herectví K. Heřmánka je stále více podbízivější. Bohužel již nedokáže najít přijatelnou mez, kdy přestat se svými obvyklými hlasovými brikulemi a přisprostlými posunky. S přehledem svoji roli i po třiceti letech však dokáže odehrát J. Bartoška. Postava Jakuba se v jeho interpretaci stává pravým filozofem života, přesně takovým, jak by si ho asi představoval osvícenec D. Diderot. Nesporně vyšel z tohoto duelu jako jasný vítěz. Inscenace sice není žádným zázrakem, ale i tak svůj smysl obhájila.

Královna tragikomického divadla S. Stašová se na jevišti ocitá opět v jiné, ale přesto dechberoucí roli. Veškeré repliky rázné Anny Magnani se proměňují skrz hereččina ústa v zážitek vskutku nevídaný. Kvanta italských slov zvládá s přehledem pustit do hlediště s typickým přizvukem. Její monology proto patří k tomu nejzdařilejšímu. Hra dává velký prostor i O. Víznerovi, který se snaží držet se svou kolegyní krok, a stává se tak oddaným jevištním partnerem. Aktéři si hru užívají též v obnoveném nastudování agentury Harlekýn. Jejich snažení tak postupně dozrálo takřka k naprosté dokonalosti.

Když dva dělají totéž, není to totéž. V tomto případě tato věta platí doslova. Jestliže legendární představení DnV sklízelo dlouhé ovace ve stoje za pečlivě promyšlené situace z politického života, tak zdejší zpracování bylo oceněno pouze vlažnou děkovačkou. Aby ne, když dvojici Preiss & Němec, nahradili K. Heřmánek a J. Carda, kteří hráli pomocí typických charakterových rysů postavu toho druhého. Tento problém vychází již ze samotného textu, v němž je vrcholem trapnosti příchod velvyslance nereálného státu Kumranistánu, který svými sexuálními požadavky zdržuje podepsání klíčové smlouvy.

Změny chování postav během třiceti let milostného vztahu byly zřetelné. Ze začátku se moc tlačí na pilu, poté přijde chytrý humor vyplývající z nečekaného porodu na hotelovém pokoji a vše uzavře nezbytná bilance stárnutí. Přesto se ale nemohu zbavit dojmu, že Z. Žák, ačkoliv měl v první polovině obarvené vlasy na hnědo, se na bujarého mladíka již nehodí. Ke konci tak působí daleko přesvědčivěji. Jeho partnerka, V. Freimanová, ovšem neztrácí glanc v žádné věkové kategorii. Jako u většiny inscenací J. Menzela si titul drží jasný tvar a herci nevymýšlejí víc ''srandy'', než je nezbytně nutné.

Vinohradští umělci doplnění o kvalitní posily se zde objevují v příjemné komedii, která snad nemá jiné poslání než diváka celkem solidně pobavit. Skutečné salvy smíchu však přicházejí až po přestávce, kdy se jako velká vichřice přeženou přes účastníky oslavy drzé repliky mladé sekretářky. U zájezdových titulů, kde se to alternacemi skutečně hemží, též velmi záleží na aktuální skvadře účinkujících. Bez debaty bych se odvážil napsat, že ve svých rolích nejvíce vynikají V. Vydra, J. Boušková a S. Postlerová. Otázkou zůstavá, jak inscenace vypadá, když nevystupují zrovna oni.

Čtyři bývalí operní pěvci, kteří se sešli na sklonku své umělecké kariéry v jedné zapadlé dobročinné instituci, jsou zcela rozdílnými individualitami. Jejich zvláštní povahy rozdělují obsazení do dvou skupin. Humorné odreagování nabízejí repliky R. Hrušínského, ale i pomatené Cisi V. Freimanové. Na druhé straně hereckého rejstříku naopak stojí propracovanější tragikomické výkony Z. Žáka a obzvlášť J. Švandové. Vyvrcholením celého večera pak je s pomocí playbacku zazpívaná árie z Rigoletta. DbZ zas jednou vsadilo na titul, který není diváckou řachandou, ale dokáže zapůsobit i jinak, niterněji.

Verše W. Shakespeara nabízejí při pozornější četbě skrytý význam i poselství každé hry. Když se ovšem tvůrci jako Daniel Špinar pustí do svých obvyklých klukovských hrátek, pak spáchají na autorově díle divadelní harakiri. Lucenzio najednou přijíždí se svým homosexuálním sluhou na dovču do Padovy, všichni nápadníci Bianky myslí na sex a Vincentio je chráněn bodyguardy. Zábavně vyzněla jen neformálnost Z. Hrušky, bezdomovce z Mantovy. Ať si každý říká co chce, ale jestli je potřeba vytvářet ''modernu'', má si inscenátor text sesmolit sám a renesanční klasiku radši nechat v šuplíku. (více v článku na blogu)

Nemám rád inscenace, ve kterých se během dlouhé doby reprízování postupně vypěstuje tzv. humor za každou cenu. Neil Simon ve hře Vstupte! balancuje mezi smutkem z pominutí jevištní slávy a následným tragikomickým návratem k této profesi. Herci jako K. Heřmánek a Z. Žák bezpochyby mají dost talentu na to, aby na tomto prostoru podali bezchybné výkony. Nesměli by se však pouštět do nesrozumitelných úprav původního textu a nelogického vypuštění celého doktorského skeče v televizi. V porovnání s verzí DnV vychází tato pouze jako zpestření parných letních dnů. Žádný hlubší přesah bohužel nenabízí.

Padouchem, jenž se jen tak nevidí, by se měl stát představitel každého Richarda v jakékoliv inscenaci tohoto díla. Jiří Langmajer v tomto ohledu nesahá svému předchůdci z Národního divadla, R. Krajčovi, ani po kotníky, protože se chová spíše jako umanuté děcko, které křičí, když každý nevyplní to, co chce. Fenomenální, až hororový, um dokázali předvést K. Issová, ale i K. Dobrý, K. Halbich a P. Nečas, kteří by se na titulní roli hodili mnohem více. Režírující M. Huba hru přijatelně zkrátil a doplnil ji výstupy, které vycházejí z Richardových vzpomínek a připomínají klíčové repliky.

Intriky všeho druhu nejsou typickým znakem pouze 19. století, ale mají také zřetelný přesah do současnosti. Vpravdě královská podívaná s dobovými kostýmy se stala znamenitým prostorem pro zúročení exkluzivních hereckých schopností především Petra Štěpánka, Zlaty Adamovské a Jany Malé. Přestože byly pro Ch. Poullain do textu přidány francouzské pasáže, s těmi českými si po roční pauze v uvádění někdy nevěděla rady. Vznikala tak nechtěná faux pas, která dokázala vyvést z míry postavy přítomné na scéně. Skutečným zpestřením byl ovšem malý ohňostroj, který se rozzářil na temné stráni Nového světa.

Spojit dohromady nadání P. Nárožného pro situační komiku a schopnost S. Stašové střídat bez jakéhokoliv zádrhelu různorodé nátury se mohlo podařit pouze důkladnému tvůrci, za kterého Z. Kaloče považuji. Jeho další spolupráce s představitelkou všech tří ženských rolí přináší své ovoce. Ta zvládá přejít od prosté padesátnice, přes šílenou poběhlici až k přecitlivělé dámě tak mistrně, že by nikomu ani nepřišlo na mysl, že na jevišti stojí stále tatáž herečka. Její kolega je stále ve formě a vstupuje do nečekaně vtipných poloh, ve kterých jsem ho já osobně ještě nikdy neměl tu čest vidět.

Mnoho moudrých inscenátorů již vyslovilo myšlenku, že improvizace do pravého Shakespeara nepatří. O čem dumal Ľ. Kostelný, když vymýšlel své zdlouhavé výstupy zcela odbočující od hlavní dějové linie, pravděpodobně už nikdo nepřijde. Faktem bohužel zůstává, že pocházely z úplně jiné komedie. Zabrousit v případě této hry do muzikálových vod se bezpochyby vyplatilo. Přidané písně překvapivě obhájily svůj význam a akrobatická choreografie E. Kodešové na visuté obruči se stala pomyslnou třešničkou na dortu. Nakonec však nápady režiséra a Podpicha převážily myšlenky autora, což správně určitě není.

Časový posun bez hlavy a paty se M. Langovi při jeho druhém setkání s touto komedií příliš nezdařil. Vévodství se stává temným bunkrem jako vystřiženým ze 2. světové války. A Ardenský les? Ten je spíše statkem z období nedávno minulého. Pokud by se scénografický pelmel neprolnul s úctyhodnými výkony ostravských činoherců, kdo ví, jak to mohlo dopadnout. Všechny trumfnout se podařilo A. Mohylové. Komediální um se nedá upřít ani V. Polákovi či P. Lorencové. Dlouhá stopáž je způsobena zachováním pasaží, které jsou plné písniček zhudebněných samotným režisérem. Ty však děj nikam neposouvají.

Nalézt téma, které by se nepatrně shodovalo s minulostí Marty Kubišové, a zároveň se k ní bezchybně hodilo zřejmě nebylo pro M. Heina a jeho sestru nic složitého. K vytvoření výhradně zpívaného muzikálu jim postačil příběh S. Nádherné doplněný o figuru mladé baronky. Korunní hvězda Ungeltu tak vzala pod svá křídla A. Langerovou, jež má k jevišnímu umění opravdu blízko. Pečlivostí při výběru obsazení tak vzniklo duo skvěle ladících hlasů. Ve třech menších a charakterově rozličných rolích se neztratil ani I. Orozovič. Sám pan ředitel by však měl uvážit zda obsadit sebe nebo někoho jiného.

Přísná režie Jiřího Menzela dokázala i z těch nejméně talentovaných herců vyždímat bravurní scénické umění. Pod širým nebem v zákoutích hradu vzniklo dílo přesně podle W. Shakespeara. Přisprostlá aktualizace a moderní hudba zde nenašly prostor. Nejen proto se divák mohl houpat na vlnách úchvatné melancholie a tónů hudby z 19. století. Kvalitní herectví předvedli P. Horváthová, P. Nový či V. Beneš. Celému večeru však vévodí P. Čtvrtníček, který se dokázal oprostit od svých improvizací a držel se výhradně toho, co bylo předepsáno v replikách. Na komediálnosti to roli Puškvorce pouze přidalo.

Nenadálá dramaturgická změna vnesla na jeviště Rokoka místo mistrovského Vlkodlaka pokleslou zábavu, která se dá srovnávat s podbízivými komerčními produkcemi. Zápletka textu staví na nedomyšlených intrikách, jež se do hlediště valí v tempu autorova neukočírovaného myšlení. Proč se zločinecká organizace jmenuje jako jeden z největších výrobců vysavačů, čili ETA, zůstane pro mladší generaci možná záhadou. Humor se ztrácí do neznáma a ''komické'' situace znějí z úst silně přehrávajícího R. Kalvody a H. Hornáčkové nepřesvědčivě. Všichni ostatní jsou oběti nezdařilého režisérského útoku.

Romantický příběh dvou velkých antických básníků byl herci prodán obecenstvu v těžkopádném balení. V textech T. Vondrovice je totiž od prvopočátku zakořeněn jeden zásadní nešvar. Autor se snaží neskromně vyrovnat ve svých nudných monolozích například Shakespearovi, což se mu skutečně nedaří. Dokázal však odlišit lásku vynucenou od té nešťastně planoucí nejen pomocí modré a červené barvy dekorace, ale též díky zřetelné proměně výrazových prostředků obou aktérů. Ti se mohou pořádně rozmáchnout až po přestávce, kdy tempo vyprávění konečně přestává stagnovat.

Po strmém poklesu úrovně profilových inscenací činohry se opět objevilo dílo zcela nevídané. Neocitáme se totiž na louce, ale v kruté realitě dnešního zrychleného lidského života, jenž ten hmyzí bezpochyby připomíná. Povahy postav zůstávají stejné, pouze jsou převtěleny do typických profesí současnosti. Přestože jsem zastáncem úcty k takovým velikánům jako jsou bratři Čapkové, tak mi zde aktualizace vadila pouze v drobných detailech a část po přestávce mě dokonce mile pobavila. Herci si zde ztřeštěný teambuilding jako mravenci, nebo spíš zaměstnanci fast foodu, skutečně užívají.

Stupiditu vrcholové politiky popisuje Mametova hra s moderní satirickou nadsázkou, v níž nechybí ostřejší humor, který průkazně nastavuje zrcadlo pánům poslancům, senátorům, ale i současné hlavě státu. Ústřední hrdina je vlastně zcela jednoduchý člověk, jenž nemá vůbec ponětí ani o znalostech na úrovni základní školy. Michal Dlouhý se s náročným úkolem pečlivě vypořádal, ale nemohu se zbavit pocitu, že jeho artikulace má své hlubší mezery. Do jeho vskutku zasvěcených monologů zavítávají i znatelně kratší ozvěny ostatních. Rovněž J. Hána a Z. Vencl jsou těmi, kteří jsou si jistí v kramflecích.

Úroveň vinohradské komedie se konečně vyšplhala na stupeň příjemné nostalgické zábavy. Juraji Deákovi však náhlý přechod na prestižní veřejnoprávní scénu, kde se může patřičně rozmáchnout, nesvědčí. Jeho režijní nápady jsou totiž inscenaci od inscenace sterilnější. Pokud by neměl hrstku kvalitních umělců, zřejmě by vše dopadlo o poznání hůře. Silně zakroucené fraškovité meandry textu se zázračně napřímily zásluhou přesvědčivých výkonů I. Řezáče, J. Čapky či V. Vydry a jejich komerční podtext nebyl již tak znatelný. Silnou bouři na řece replik vyvolala pouze odpudivá J. Jiskrová.

Zabít genia loci divadla se autorovi a inscenátorům povedlo s přehledem. Něco tak stupidně vulgárního jsem už dlouho neviděl, jelikož jsem se ocitl v prapodivných končinách zcela neukočírovaného exhibicionismu. Koho, sakra, zajímá úplně nahý herec, jenž se promenáduje po jevišti pokrytý vrstvou pěny na holení, která zakrývá jeho genitálie? Odpověď zní, že nikoho. Většina diváků pak odcházela z představení s pocitem, který se silně blížil příznakům ochabnutí dolního svěrače jícnu. Mladí bohémští umělci již evidentně nevidí přípustné hranice, přestože je jejich herectví na poměrně vysoké úrovni.

Naplácat dodatečně na předem vytvořenou choreografii smysluplný text bylo zjevně náročné pro všechny, kdo se na něm podíleli. Veškeré repliky jsou pouze jakýmisi výkřiky ze tmy, jež odkazují v několika větách na díla J. Haška a K. Krause, ale dohromady tvoří nudný a nekompaktní celek. Tuto těžkopádnost však povětšinou přehlušuje Wilsonova souhra prostoru, světel a kostýmů, která je naopak o to pozoruhodnější. Jedná se ovšem o divadelní pohlednici, jež by měla věrohodně zobrazovat válku? Možná, i když režijní výklad odkazuje spíše na komiku Voskovce a Wericha než na smrt a utrpení.

Ve zdejší dramatizaci bych ono mistrovské umění Karla Poláčka vystihnout charaktery malých kluků z obyčejného města raději nehledal. Je to spíše typická hra A. Goldflama, která se knihou pouze letmo inspiruje. Místo uvolněného návratu do poklidných chvil dětství, musí v divákovi propukat deprese, jež narůstají při halucinacích hlavního hrdiny a poslechu nešikovně umístěných operních árií. Přestože celou pětici hochů ztvárňují dospělí, skutečnou zábavu mi dopřál pouze cukrář Svoboda J. Szymika, což je žalostně málo. Vedle něj stojí za zmínku snad jen J. Vlach a V. Fridrich.

Uvést právě zde nezáživně pojatou dramatizaci ještě fádnějšího románu je tah, který diváky na Letní scénu rozhodně nepřitáhne. Představení je naproti zaběhnutým standardům nudné a nepatřičně natahované stále se opakujícími výstupy, které dějovou náplň nikam neposouvají. Jejich obsah spočívá pouze ve vyznání lásky stárnoucí hrdličky přitažlivému, ale též přelétavému holoubkovi. Okamžiky, kdy se Ch. Poullain ovíjí v pozlacené posteli po I. Orozoviči, jsou tak na hranici ubohosti. Třetí element titulu, Regina Rázlová, se vrací na divadelní prkna díky roli, jež je dle mého názoru pod její úroveň.