Vladimír10

Byť je na všech plakátech a propagačních materiálech vyobrazena pouze Lucie Bílá, která ztvárňuje dosti nepodstatnou vedlejší úlohu, nesahá Dashe, představitelce titulní role, ani po kotníky. Její Aida je zazpívána na vysoké úrovni, ale ani činoherní pasáže pro ni nehrají druhořadou roli. L. Bílá, přestože dobře zpívá, odehrát tu nejprimitivnější roli prostě nedokáže. Část s jakousi módní přehlídkou byla proto stručně řečeno příšerná. Od zahraničního režiséra bych dále očekával, že se nebude uchylovat k laciným projekcím a přizve scénografa, který vymyslí pro českého diváka něco dosud neznámé.

Příběh byl zasazen do rámce, v němž se stal J. Štěpnička v mnoha mužských rolích zároveň průvodcem dějem. Jeho výkon, především v roli chiromanta, patří bezpochyby k perlám na scéně Divadla Viola. Herecký projev J. Hány v hauptce tohoto titulu je příjemný, avšak neustále stejný. Nepřináší žádný nový pohled na komediální typ postav. Zcela opačně vyznělo umění D. Syslové, která role všemožných drben odehrála na výbornou. Dramatizace díla využívá brilantních citátů O. Wildea, původního děje a také pasáží posunující děj výrazně kupředu, jež jsou předčítány přímo z knihy.

Je jasné, že když se představení velmi dlouho nereprízuje a pak se najednou nasadí po třech měsících bez oprašovací zkoušky, jsou jednotliví aktéři poněkud mimo. Jeden si nepamatuje text a druhý vstoupí na scénu ve špatný okamžik. Kvalita inscenace je tak značně zkreslena. Takové okno, jaké měla D. Batulková při mé repríze, jsem vskutku ještě nezažil. Svým šarmem a precizně naučenými slovními obraty oslnily pouze E. Pacoláková a C. Mayerová. Hra samotná stojí na takových dvou rozdílných pólech, extrémně vulgárním a citově silném. Travestie V. Marka je ovšem na hranici vkusu.

Dialogy mezi Boženou a Josefem skutečně jiskřily a postupně krystalizovaly až do dojemného závěru. Nejlepším výkonem se může pyšnit T. Vilhelmová. Na první pohled se mi zdálo, že se do role typově nehodí. Opak je pravdou. Citově rozpolcenou postavu J. Němce excelentně odehrál A. Procházka. Poslednímu z účinkujících, T. Pavelkovi, šly přechody mezi jeho mnoha rozdílnými postavami někdy lépe a někdy hůře. Neobvyklým nápadem je ovšem jeho procházení přes doslova narvané hlediště Violy. Text M. Horanského citlivým způsobem zachycuje nelehký život slavné spisovatelky a dodává mu i veselejší podtón.

Mnou zhlédnutá repríza byla bezpochyby atypická díky zranění Nadi Konvalinkové. Herečka celé představení odehrála na invalidním vozíku s nečekaně velkým nasazením pro všechny jí přidělené role. Občas však vypadala zmateně a nevěděla, co má zrovna hrát. To vše ale přičítám na vrub neobvyklosti situace. Její kolegové se snažili daným okolnostem maximálně přizpůsobit. Ve výsledku tak působili jako mimořádně sehraný trojlístek. Svým umírněným herectvím v hlavní roli mě mile překvapila Lilian Malkina. V takovéto vážnější poloze jsem ji dosud neviděl. Dostalo se mi tak opravdu nevšedního zážitku.

Pro novou inscenaci nenáročné anglické konverzační komedie byla jistě předobrazem veleúspěšná Julie. Jejích kvalit v mnohém dosahuje. Slovní obraty N. Cowarda ovšem nejsou zdaleka tak vybroušené jako ty od pánů G. Boltona a W. S. Maughama. Tento problém je znát především v první polovině, ale po přestávce se děj již naplno rozeběhne. Jelikož J. Kališová nastupovala do již rozezkoušeného titulu dodatečně po L. Engelové, tak se některé její nápady bijí s těmi původními. Nové posily Fidlovačky hrají na svůj věk velmi dobře. Svými výkony je však překonali L. Molínová a L. Županič.

Tři nominace na prestižní cenu Thálie pro všechny tři účinkující v jedné inscenaci bezpochyby svědčí o tom, že kvalita představení se pohybuje skutečně vysoko. Ve hře se mísí drsný anglický humor s nejjemnějšími lidskými city, které jsou umocněny poklidnou atmosférou. Přestože je cenami v této inscenaci nejvíce ověnčen záletný sukničkář Cecil Františka Němce, je mi povahově i lidsky bližší postava sluhy, která je zahrána na pomezí tragiky a komiky Petrem Kostkou. Režisér textové obraty připomínající frašku bez milosti vyškrtal a vkusně je nahradil rozpohybovanými komickými scénami.

Nejen prostitutky, orientální bordel, velkoměsto, socialistickou hospodu, komunistický byt, rockový koncert, polonahého Švandu a obří zlatou kouli jsem musel sledovat na tomto stupidním zpracování Tylova textu, které ho zcela zdegradovalo. Herectví všech aktérů bylo povětšinou neukočírované a u některých jedinců dokonce pod jejich obvyklým standardem. Pasáže zpívané vskutku originálně P. Motlochem a M. Borovou musí obtěžovat každý ušní bubínek, který alespoň trochu vnímá. V malých rolích vynikají pouze J. Hartl a V. Beneš. Nejvíce lituji rodiče, kteří na představení vezmou své malé ratolesti.

Rozhodně nezavrhuji všechny nové pokusy o napsání kvalitní tragikomedie. Zde ovšem, jako u mnohých jiných, musím prohlásit, že autor nacpal do textu všechno, co ho napadlo. Když vzletné slovní obraty družiček z nejspodnějších vrstev společnosti přestávaly mít šťávu, byla představitelka Meredith povinna při zhasnutém světle odhalit své poprsí. Nová posila Fidlovačky Aneta Krejčíková s tím neměla zjevně jakýkoliv problém. Ke konci hry již autor houbu svých nevkusných nápadů vyždímal úplně. Na scéně se tedy objevila jediná mužská postava, která byla uměle naroubována na dosud probíhající děj.

V období premiéry této činoherní inscenace jsem se musel koukat na mnoho propagačních a komerčně vyzývavých plakátů, které vyvolaly můj úděs na první pohled. Mnou byla tedy očekávána třeskutá bulvární podívaná pro široké masy diváků nekonečných seriálů. Proto mě hra celkově, až na rozpačitý úvodní výstup, velmi mile překvapila. Humor byl ve spoustě případů na poměrně vysoké úrovni a textové obraty nutily diváka alespoň trochu nad obsahem textu přemýšlet. U tohoto kusu záleží dost na tom, jaké chytíte alternace. Mezi vyrovnanými komediálními výkony byl nejvýraznější Václav Vydra.

Pokud chtěl M. Holý vzdát hold hereckému umění M. Kopeckého, mohl být úvod celého představení odehrán poněkud důstojněji. M. Vajdička kvalit legendární inscenace nedosáhl ani náhodou. Především čtveřice rádců zrádců by se měla podívat na záznam výjimečných výkonů svých předchůdců Haničince, Skládala, Schánilce a Hanzlíka. Závěrečné ovace ve stoje si plně zasloužil pouze bezchybný Jiří Dvořák. Inscenace samotná k nim má poměrně daleko. Přeobsazení role Giovanniho na poslední chvíli vypovídá o tom, že původní soubor již nechce hrát samé čurdy. Roli tedy ochotně převzal inspicient L. Zacharník.

Nedokážu si ani na chvíli představit, jaký mají asi herci pocit, když na ně po celou druhou polovinu představení prýští studená voda z trubek nad jevištěm. Rozhodně ale obdivuji jejich odvahu účinkovat v takové technicky, ale i fyzicky náročné inscenaci. Pod sprchou odehráli totiž všichni své role mnohem přesvědčivěji než v méně výrazné první polovině. Ta je charakterizována neustálým, avšak velmi dobře načasovaným, mlácením mnoha dveřmi a častým milostným svíjením na pohovce. Všichni přítomní hrají více méně slušně. Za režijní úlet považuji jen transformaci J. Klema do podoby Gandalfa.

Přínosem pro toto scénické čtení je fakt, že Olbrachtovy texty jsou napsány úchvatným nepatrně archaickým jazykem. Nesmrtelné příběhy Mojžíše, Davida či Mardochea jistě všichni známe. Představení by se tak mohlo stát i nenásilným způsobem pro studenty, jak se naučit hlavní dějové linky posledních čtyř částí Tóry. Účinkující dostávají srovnatelný prostor po své jevištní umění. Barbora Munzarová se ukázala jako zdárná pokračovatelka herecké rodiny. Až dosud jsem ji měl bohužel zaškatulkovanou do skupiny méně výrazných hereček. Hlas Josefa Somra se sám o sobě nádherně poslouchá.

V první části je na přítomné diváky chrlen stupidní humor, který vzniká v postupně se hroutícím manželském svazku. O marginálním problému deníku vášnivého milování během třiceti let vztahu dokázal autor bezmyšlenkovitě tlachat téměř dvacet minut. Reakce publika byla ovšem k mému překvapení pozitivní. Po přestávce však přichází obrat o 360 stupňů. Z celé inscenace se stává nudná a jednotvárná podívaná, díky níž víčka i těch největších konzumentů tupých vtipů postupně klesají. Oba herci svůj text oddrmolili bez většího zápalu. Kdyby však určitý zájem projevili, mohl být výsledek možná lepší.

Jistě by se dalo spekulovat o tom, zda by byla inscenace lepší s O. Kaiserem nebo nyní s P. Křížem. Já tvrdím, že O. Kaiser se do role homosexuálního učitele tance s hrubším slovníkem hodí typově více, ale dle mého názoru neumí tak dobře tancovat. U nynějšího protagonisty je tomu přesně naopak. Záleží tedy hlavně na vkusu každého jednotlivého diváka. Ženská polovička hry v podání Ch. Poullain je přizpůsobena zčásti jejímu velmi silnému francouzskému přízvuku, který zde ovšem není vůbec na škodu. Oba dva účinkující působí mimořádně sehraně při tanečních i činoherních kreacích.

Přestože se jedná o vzorově zpracovanou inscenaci, text rozhodně nepovažuji za brilantní. Jestli se tyto smluvní postupy praktikují ve Velké Británii, tak prosím. Ale s něčím podobným jsem se vskutku v České republice nesetkal. Já osobně bych podal výpověď hned na počátku takovéto nevkusné buzerace, i s tou vyhlídkou, že bych nenašel jiné zaměstnání. Člověk by si měl přece udržet alespoň elementární míru hrdosti. Dějově je tedy samotná hra téměř nereálná. Obě herečky ovšem podávají velmi dobré výkony. D. Černá aroganci nadřízené vystihla výborně, ale více se mi líbila J. Stryková.

Vančurovo dílo patří bezesporu ke klenotům novodobější české literatury. Otázkou je, jak ho dramatizovat? Třináctou komnatu jménem Markéta Lazarová se totiž podařilo V. Maškové odemknout jen zčásti. Když si v pokračování dramatizace již nevěděla rady, nasadila až přílišnou popisnost jednotlivých situací, která ji krkolomně dovedla k dalšímu obrazu. Tyto části jsou následně odříkávány aktéry strnule do mikrofonů. Nejlepší výkon podal L. Jurek. Přizvání exhibicionistického M. Kačmarčíka jsem nepochopil. Režisér však svoji inscenaci, až na některé choreograficky vlezlé výstupy, pojal obstojně.

Na jevišti HdK byla vytvořena téměř doslovná kopie filmu ze 70. let. Režisér projevil snahu o úpravu pouze ve věci rozdělení role W. Matušky dvěma hercům a přidání úvodního výstupu korunování Elišky Pomořanské. Písně K. Svobody a J. Štaidla jsou ovšem natolik půvabné, že dokáží zastínit všechny inscenační nedokonalosti. Účinkující v mém představení se drželi na uzdě a ctili předlohu. Vypíchnout si zaslouží M. Maděrič, P. Kostka a P. Štěpánek. Pěvecky vyniká M. Absolonová. Pokud ovšem chcete ušetřit nemalé vstupné, podívejte se raději na film. Budete spokojeni možná i o něco více.

Dětští diváci se některým laciným situacím možná smějí, ale jejich rodiče text prostě nepobaví. V tomto ohledu byl nestravitelný začátek hry, kdy se jedna banální scéna pětkrát opakuje. Akcentace motivu, že Češi vůbec ničemu nevěří, mě přivedla k otázce, proč se hra vůbec jmenuje České Vánoce? Dny vánoční jsou přece primárně oslavou narození Ježíška. Pro autora však asi ne. S mnohými úskalími textu si obstojně poradila jen D. Batulková. Koledy jsem očekával tradiční. Vše bylo ovšem jinak! Hudební výplně totiž tvořily zcela nové písně, které jsou tím nejoriginálnějším, co představení nabízí.

Kdyby se do autorské úpravy zbytečně nevkládaly hnusné bolševické a travestiální výstupy v podání V. Jopka, J. Panznera a P. Beretové mohl být celkový dojem ještě o něco lepší. Role těchto herců by se daly okamžitě vyškrtnout. David Drábek ovšem text obohatil i o poutavé obraty, které by se daly srovnávat i s dnešní dobou. Zvláště zajímavě jsou přepracovány příjezdy starých mládenců. Nesouhlasím však s názorem, že by původní Šamberkův text nyní u diváků neobstál. Kostýmům, scéně a perfektní hudbě nelze nic vytknout. Bravurní komediální výkony předvádějí S. Rašilov a D. Prachař.

Díky Josefu Somrovi se stalo toto scénické čtení dechberoucím divadelním zážitkem. Našel pointu textu, kterou podtrhl perfektní kadencí. Objevil místa, v nichž je potřeba diváka znovu vtáhnout do děje správným zvýšením hlasu. Jeho mistrovství je zkrátka nezapomenutelné. Marek Holý si na menším prostoru bohatě vystačil, protože byl jako obvykle nemastný neslaný. Se svým projevem se však udržel výjimečně nad dobrým průměrem. Souhra obou účinkujících se projevila především v nejmrazivějších obrazech Hemingwayova textu. Expresivní důraz na smrt a krvelačnost doléhá na diváky z každého slova.

Šéfdramaturgovi se podařilo najít ten možná nejhorší typ tragikomického textu, ve kterém se snoubí nudnost s nevkusností a vulgarita s trapností. Ve chvílích, kdy již režisér nevěděl, co udělat s postavami dál, uchyloval se k nesnesitelným homosexuálním a křečovitým polohám. Herectví P. Baťka a V. Jílka je především kvůli tomu vskutku nesnesitelné. Scénograf si vůbec neuvědomil, že by měl zakrýt technické zázemí a nechal nesnesitelnou scénu s diskokoulemi a televizory nedokončenou. T. Töpferovi se tak díkybohu nepovedlo předběhnout Národní divadlo s kvalitní inscenací Levinovy hry.

Atmosféru slavných četnických filmů s Louisem de Funésem přenáší inscenátoři na jeviště skutečně v příjemném rodinném balení. Pro HdK nebylo jistě nic jednoduššího než zkopírovat povedenou inscenaci a obsadit role zvučnými jmény. Brněnská hvězda Radka Coufalová vkládá do role Denisy celé své já. Stává se z ní nadějná operetní diva, která si hravě poradí i se složitými výškami. V. Beneš má zase roli pečlivě zpracovanou až do sebemenších grimas, jenž vyvolávají oprávněné salvy smíchu. Po všech stránkách jsou též dobře vybaveni T. Trapl a M. Vojtko. Zcela nevýrazný je B. Kotiš v úloze Célestina.

Petr Kostka předčítá Čapkovu úvahu o vzniku divadelní inscenace s humorem sobě vlastním. Má pro tyto texty zjevný cit a pochopení. Druhá polovina se tak stala alfou i omegou celého literárního večera. Ukázky Carmen Mayerové v první části byly naopak značně nesourodé. Někteří diváci nebyli bohužel schopni udržet alespoň elementární míru pozornosti. Režisér se snažil natáhnout délku představení samostatnými dobovými hudebními proklady. Toto ovšem zdržuje účinkující v jejich projevu. Mně, ale na první pohled i oběma hercům, tyto zdlouhavé hudební pasáže vadily.

Zjištění, že si někteří umělci, zde konkrétně S. Pogodová, na představení vyřizují své soukromé oslavy, je pro mě zcela novou zkušeností. Při děkovačce jsou následně zastiňováni ostatní účinkující, což by si dotyčná a její ''nejlepší kamarádky'' měly uvědomit. Excelentní výkon ve své roli však nepředvedla občas značně přehrávající S. Pogodová, nýbrž M. Randová. V menší roli arogantního a sebestředného manžela na sebe ovšem strhává veškerou pozornost P. Nečas. Přes některé nedostatky, které byly snad součástí pouze mé reprízy, by si herci zasloužili více než z jedné třetiny zaplněné hlediště.