Vladimír10

Příjemně pojatý retrospektivní kabaret, ve kterém se mísí tragické i komické chvíle z bohaté historie 20. století. Trojice herců je všestranně nadaná a dokáže ze svých rolí vykřesat maximum. Jaromír Meduna mě překvapil čistou hrou na housle. Jeho syn přidal k trubce kytaru a Berenika Kohoutová zvládá perfektně i složitější operetní árie. Parodované imitace Michala Davida nebo Lucie Bílé též nemají chybu. Přesným protikladem těchto momentů jsou mrazivé poetické vložky. Kratší spojováky, vyplněné trochou té teorie a doplněné o názorné ukázky, nejsou pro méně obeznámeného diváka vůbec na škodu.

Sarah Bernhardtová, žena, která si zpříjemňuje podzim svého hereckého života tím, že nutí svého tajemníka, aby se převtěloval do osob, se kterými se blíže seznámila. Tento zdánlivě jednoduchý příběh excelentně rozehrávají H. Maciuchová a J. Satoranský. Tomu byla svěřena po mnoha letech opravdu velká, ale též náročná role. Napodobování umanuté matky, zakřiknuté abatyše či opilého režiséra mu šlo opravdu velmi dobře. Divadlo na Vinohradech by se mělo stydět za to, že tohoto herce vytrvale obsazuje jen do samých štěků. Výkon H. Maciuchové dodává inscenaci naopak krásný tragický tón.

Musím si přiznat, že po zhlédnutí ukázek jsem očekával naprostý inscenační úlet. Výsledek ovšem značně předčil má očekávání. Všechny dámy si muzikál skutečně užívají a vnášejí do něj své herecké osobnosti. Problémy s intonací ve výškách měla občas pouze M. Randová. Výjimečný komediální výkon předvádí Zora Jandová. Režie se též soustředila na blízkou spolupráci s publikem, jež nepůsobila, na rozdíl od jiných inscenací, vynuceně. Pomyslnou třešničkou na dortu byly mimořádně důvěryhodné filmové dotáčky, ve kterých prostupují jeptišky do scén zahraničních snímků.

Dějový oblouk tohoto textu je tak podbízivý a primitivní, že by vystačil na jeden díl americké telenovely z domova pro vysloužilé komiky. Režisér L. Smoček však odvedl svědomitou práci. Příběh se snažil přiblížit českému divákovi. Nejlepší herecký výkon předvedl Václav Postránecký, kterému jsem opravdu věřil ochrnutí levé poloviny těla. Promítnutí úvodního Murrayho skeče na televizoru bylo však značně zdlouhavé a neatraktivní. To by nevadilo v případě, kdyby byla pointa anekdoty alespoň k smíchu. Herečky předvádějí rutinní výkony. A. Vránová je výraznější bohužel až na samém konci představení.

Neschopnost autora je v této hře zakrývána zcela nemístnými sprosťárničkami, které znějí z úst noblesního umělce velmi nepřirozeně. Spisovatel se totiž v ději motá stále kolem jednoho problému, jenž je možná ze začátku zajímavý, ale ke konci již značně nezáživný. Atraktivitou již vůbec neoplývá ani prostředí, kde se děj odehrává. Nad hranici propadáku inscenaci vytahuje herectví Dany Syslové. František Němec se sice snaží, ale pokulhávající rádoby vzletné textové obraty si nedokázal adekvátně upravit. Pro takto dobrého divadelního herce je role pana Smithe dle mého názoru danajským darem.

Jak krásným pocitem je zaposlouchat se do nestárnoucích melodií Polské krve. V karlínské inscenaci je tato nádhera umocněna kostýmy, scénou, ale též neprovokující choreografií. Účinkující se též několikrát přiblížili k divákům a hlediště bylo využito jako další vstupní portál. Nemile mě překvapil okamžik, kdy se M. Vojtko posadil na nic netušícího diváka v 1. řadě. Politické narážky vztahující se k úsporným opatřením bych nemilosrdně vyškrtl. Po stránce operní i činoherní stojí na výši T. Bartůněk, A. Kalivodová a M. Severová. Požitek z celého představení zkazila pouze příšerná K. Lang.

Slušným způsobem řečeno se jedná o přefeminizovanou slátaninu, jakýsi nevydařený odvar z původní Ibsenovy Nory, který je ovšem, jak bývá zvykem u nových her, navíc obdařen některými morálně nízkými scénami. Délka představení se během uvádění dosti změnila. Nyní se totiž téměř dvouhodinová inscenace hraje bez přestávky, což je poměrně neúnosné. Kladl bych si pouze otázku, proč k této nepříjemné změně inscenační tým sáhl? Jako jediný podal nadprůměrný výkon Vladislav Beneš. Ostatní buď nemají co hrát a na scéně se pouze mihnou, nebo své postavy příliš nadsadili.

Problém celé inscenace vidím již v samotném obsazení, jelikož hlavní role v komorních hrách by měly být svěřovány skutečným mistrům svého oboru. V případě M. Holého se jedná o naprostý režijní omyl. Snaha o ztvárnění vážnosti se tomuto neumětelovi stále nedaří. Hysterickým a přehrávaným herectvím si svoji cestičku na Vinohrady zcela uzavřel též J. Plouhar. Zachráncem celého představení je, jako již poněkolikáté, nepřekonatelný Luboš Veselý. Dramaturgické zásahy do textu jsou nepromyšlené. Zbavují text původního všudypřítomného napětí a dělají ze hry nudnou a průměrnou podívanou.

Vnitřní duševní pochody, nalomená mysl a pesimismus by mohly charakterizovat novou hru S. Massiniho. Text samotný je vkusně rozdělen do tří jasně rozeznatelných pasáží, ve kterých spolu s Vincentem hraje prim jiná figura. Dechberoucí výkon crčí především z K. Dobrého. Vším zmateného Vincenta dokázal předat divákům odpovídající formou, jež, byť jde o složité drama, nikoho uspávat nemohla. Nepodbízivým civilním herectvím si ve své roli s noblesou vystačil F. Němec. Svého prostoru beze zbytku využil i slizký L. B. Vernon Lazare v ještě ''odpornějším'' podání F. Rajmonta.

Ohraný typ zápletkových komedií o nevěře manželského páru se již inscenátorům evidentně nedaří zpracovat poutavě. Celému představení hodně přidávají na humoru O. Brousek a D. Batulková, kteří promlouvají do duše hlavním hrdinům. Samotná hra P. Nicholse není jímavá, ale ani příliš vtipná. Režie tomuto problému příliš neodpomohla, naopak ho znatelně prohloubila. Toto je znát i z reakcí publika, které k některým na první pohled zábavným situacím přistupuje chladně. Očividné rezervy v komediálním umu má M. Málková. Rada pro režiséry tedy zní, ať ji již do obdobných rolí neobsazují.

Po zhlédnutí tohoto strhujícího představení si musím položit otázku, proč režiséři obsazují Václava Vydru pouze do komediálních rolí? Výkonem v postavě Učitele mě přesvědčil o tom, že je všestranně nadaným hercem, který tragické role zvládá ještě lépe než ty ohrané, komické. Z jeho citlivě podaných replik běžel mráz po zádech a následně se i řinuly slzy do očí. Citlivě odehráli své role též S. Postlerová a I. Uhlířová. Jasný význam ovšem nemají hodiny nad prázdným jevištěm, jež odpočítávají poslední minuty Andriho života, který je stejně o dvacet minut prodloužen závěrečným ohledáváním Židů.

Kvalita právě této inscenace závisí především na tom, jaké chytíte alternace. Někteří herci se totiž ve svých výstupech nedokáží přizpůsobit tomu druhému. Trio P. Štěpánek, D. Syslová a E. Pacoláková se ovšem velmi dobře doplňovalo. Jako nejlepší hodnotím herectví P. Štěpánka, jenž dokázal příběh botanika, který se stává pořád více závislým na pomoci druhých, rozehrát tak, že mu celé hledišti věřilo každé slovo. Avšak ani dámy nezůstávaly pozadu a odvedly více než skvělé výkony. Téma křehkosti života a přilnutí k rostlinám umocňoval také tklivý zvuk houslí.

Přestože nemám autorské slátaniny P. Svojtky a J. Janků příliš v lásce, musím uznat, že tato inscenace, složená z mnoha na první pohled nesourodých skečů, se jim opravdu vydařila. Mrzí mě pouze, že režisér kopíruje již vyzkoušené fungující jevištní fóry z tohoto představení do dalších. Jako pěst na oko pak působí především ostravský přízvuk R. Kalvody. Dramaturgie ovšem dokázala vypíchnout to nejzajímavější. Mezi herci vtipností vyniká V. Fridrich. Celkově jde představení, u kterého se po náročném pracovním dni rozhodně nudit nebudete a při troše štěstí se i zapojíte do děje.

Jazykově bohatý příběh K. Poláčka zasadil inscenační tým P. Šimáka do originálního rámce, kdy příběhem provází jakoby sám autor. Vyprávěné texty byly v podání C. Götze poutavé, i když chápu, že se starším divákům právě toto zrovna líbit nemusí. Srovnávat představení s filmem, jenž vznikl před více než šedesáti lety, není zrovna rozumné. Herečky v menších rolích občas šíleně přehrávají. Excelentně své role však odehráli V. Svoboda, P. Rychlý a B. Slováček. Taneční vstupy jednotlivých aktérů jsou v inscenaci rozumně rozloženy. Za všechny jmenuji tanec O. Brouska na kolečkových bruslích.

Ředitel Zajíc se bohužel nezapře. Celé představení postrádalo jakýkoliv jasný režijní výklad složitého díla B. Friela. Hra se tak stává pro diváky, ale v tomto případě i pro účinkující, poměrně nudnou vitrínou, ve které by měly být vystaveny monology v poutavém hereckém balení. D. Batulková a A. Procházka tohoto dosahují temperamentem sobě vlastním. V. Fridrich se však drží, u něj po tuto sezónu typického, modelu kašpárka, jenž mi do psychologického dramatu příliš nepasuje. Snažení svých kolegů tímto zároveň znehodnocuje. Slepota Molly byla na počátku nádherně umocněna poměrně dlouhou tmou.

M. Hanuš se pokusil vytvořit druhého Kaplana. To se ovšem povedlo jen zčásti. Mladí herci tančí tango téměř profesionálně, ale zpěv některých účinkujících je tak falešný, že i člověka s minimálním hudebním sluchem tahá za uši. Jedná se hlavně o Radku Fidlerovou a Hanu Doulovou. Po herecké stránce nepřineslo představení nic objevného. Mnozí herci ztvárňují své postavy v zaběhnutém stylu. Dosti vtipným zpestřením jsou výstupy J. Drbohlavové a L. Lipského, jenž má bohužel jen němou roli. Komediálně inscenace okořenili i V. Dvořák, Z. Vencl a E. Pacoláková. Nepřirozená je pouze H. Hornáčková.

Tento styl inscenování divadelních textů by se možná hodil na jeviště bývalého Divadla Komedie, ale nikoliv na profilovou scénu ČR. O současném šéfovi činohry přestávám mít po tomto striptérském excesu dobré mínění. Většině diváků kolem mě připadal obnažený V. Javorský oplzlý a nechutný. Představitel Huga Pludka svým výkonem též nijak neoslnil. Nucená spolupráce s hledištěm byla na bodu mrazu. Režisér D. Pařízek si neuvědomuje, že pravidelné publikum Stavovského divadla je zvyklé na jiný typ inscenací. Po Králi Learovi tak přišlo další úchylné představení, které nebude mít dlouhého trvání.

Jakkoliv zbožňuji většinu režisérských počinů Juraje Herze, zde se vše nezdařilo podle plánu. Krokem vedle bylo především obsazení přehrávající T. Němcové do role prostitutky, která pobíhala značnou část svých výstupů na jevišti polonahá. Přeobsazení a celkové seškrtání role by bylo jen ku prospěchu. Další herci však pod přísnou taktovkou podávají mimořádné výkony. Role Štěpy byla v inscenaci obohacena o něco zcela nového. Pavel Malina byl zahrán R. Holubem profesionálně, ovšem zdaleka se nevyrovnal legendárnímu Petru Čepkovi. Procítěné herectví crčí i z R. Jelínka, M. Hlavicy a V. Udatného.

I v pokročilém věku se dokázala D. Kolářová přizpůsobit režisérově představě do takové míry, že spolu s M. Holým hraje jednu scénu v negližé. Její partner však působil ve spodním prádle přinejmenším trapně. Ovšem všechny ostatní části inscenace se bez těchto výstřelků obešly a výsledkem byla příjemná tragikomická podívaná. Tu zpestřila dobře pojatá opilecká scéna. Bravurně své role odehráli D. Kolářová, K. Halbich a V. Svoboda. Nevděčných rolí se velcí herci O. Vlach a J. Plachý zhostili též na výbornou. Snížení málo využívaného orchestřiště zlepšilo viditelnost do jednotlivých částí scény.

Luboš Veselý svým dechberoucím výkonem v roli Karenina vévodí celému představení. Procítěně své role odehráli taktéž M. Badinková, H. Vagnerová a H. Čermák. Snažení všech ovšem nepatrně oslabuje H. Doulová, která i do smutných pasáží vkládá fraškovité komediantství. Dramatizace je provedena na velmi minimalistické scéně, ze které v průběhu inscenace mizí všechen nábytek, jenž je postupně odhalován strhnutím bílých plachet. V momentě sebevraždy A. Kareniny je scéna prázdná a divákovi běží mráz po zádech, když zpoza železné konstrukce začnou vyjíždět dvě světla zahalená do oslepujícího kouře.

Jako již poněkolikáté musím zmínit, že takto převulgarizovaná jevištní adaptace nepatří na prkna žádného prestižního divadla. Nehodila by se snad ani do avantgardních divadel. Po herecké stránce není představení též žádným zázrakem. Všichni účinkující přehrávají ostošest. Extrémem je však odporné neherectví R. Kalvody, S. Lehkého a překvapivě i V. Fridricha. Dle ostatních komentářů nejspíš nejsem zrovna nejvhodnějším divákem pro tento typ inscenací, ale zase nejsem zas takový sprosťák jako autorská dvojice Janků-Svojtka, která většinu svých dramatizací obohacuje o ony nepoživatelné vulgarismy.

Nový autorský muzikál Nevěsta se mi, přestože disponuje velmi jednoduchou dějovou linkou, skutečně zalíbil. Všichni zúčastnění vkládají do představení většinu svých schopností a obohacují kvalitní hudbu o náročné taneční choreografie. Nejvíce zazářil D. Ratajský. Excelentní výkony předvádí i D. Rous, B. Mošnová či N. Horáková, kterým však nebyl dán dostatečný prostor. Možná bych obsadil jinou herečkou roli, kterou hraje s příliš velkým despektem k předloze M. Sovová. Ta mi k naivní A. Black moc nesedí. Vtipným prvkem je paralela mezi peklem a nebesy pomocí rolí D. Devillforda a Pána s růží.

Obsadit některé role mladými břídily nepovažuji za dobrý nápad. K. Lang, K. Šildová či V. Veselá se nedaly v některých chvílích vůbec poslouchat, jelikož v činoherních výstupech se za každou replikou objevilo uchichtnutí, které bylo doprovázeno značným přehráváním. Tyto žabaře ovšem svým komediálním nasazením válcují v malé roli především V. Zavřel a M. Šteindler. Po všech uměleckých stránkách vyniká M. Absolonová. Zaujmou i J. Dulava, L. Olšovský, I. Chýlková a M. Sobotka. V textech písní je však znát hluboká pasivita překladatele, který dokázal najít k některým slovům pouze trapné rýmy. (více v článku na blogu)

Skláním se před impozantním výkonem Kláry Sedláčkové Oltové, který tuto inscenaci pozvedl nad velmi slušný průměr. Nedokáži si představit, jak by představení vyznělo s opačnou alternací. Velmi dobré výkony podali i H. Čermák, D. Batulková a P. Klimeš. Význam dvou minirolí S. Lehkého jsem však nepochopil. Zvládl by je jistě i nějaký statista. Režie O. Zajíce mě zde ovšem poprvé sama o sobě zaujala, protože konečně dokázala vést k výkonům, které si herci nemuseli upravovat k obrazu svému. Za zmínku stojí i bělostná scéna A. Pitry, kterou tajemně svým stínem zahalovala část velrybí kostry.

Obávám se, že tato pašijová hra se nestala tím pravým ořechovým pro pravidelné publikum Divadla v Dlouhé. Inscenačně se však jedná o malý skvost, který zajímavě pracuje i s obtížnými postavami Marienek. Vpravdě mysteriózní umění předvádí M. Táborský a M. Zimová, jejíž uhranutá Blandina a její následné psychické proměny neztrácejí nic na síle ani v průběhu dalších repríz. Komediální chvíle vnáší do hry Jan Vondráček. Některé dílčí prvky, mezi které patří Mickey Mouse, svítící mlýn či bezdomovkyně A. Mankabéna, ubírají ovšem hororovému rázu příběhu mnoho z jeho tragické morbidnosti.