Vladimír10

Příšerná inscenace, jenom za celkem dobrý výkon pana Rodena dávám 40%. Ostatní účinkující byli naprosto nesnesitelní v čele se Szidi Tobias s jejím opileckým chraplákem a Marinou Vyskvorkinou s jejím pištivým, naprosto příšerným altem. Kdyby byl tento hrozný muzikál pouze činohrou, třeba na prknech Divadla na Vinohradech, nebo jiného seriozního divadla a byl inscenován jako monodrama v hlavní roli s nějakým opravdu skvělým hercem, kterým by text dokázal správně podat, možná by tento příběh vypadal jinak. Ale zpracování studia DVA, je naprosto příšerné a nechápu přehnané ovace při potlesku.

Velice zajímavá inscenace, až na začátek druhé půlky, kdy se na jevišti objeví nevkusný Adam s Evou v podání Polišenské a Holíka s odhalenými pohlavními orgány. Dál mohu však jen chválit ztrojení Tekly, v podání pana Stropnického, paní Juřičkové a Polišenské bylo báječné. Scéna zajímavá a kostýmy odpovídající. Z herců bych rád vyzdvihl především pana Vydru a Preisse, dále pak pana Štastného a Stropnického, také paní Juřičkovou. A chválím i zaskakujícího neherce režiséra Vladimíra Morávka, který postavu Nenažraného zvládl na jedničku. I když text hry četl z divné tabulky.

Po delší době se na jevišti DnV objevuje ryze klasické zpracování prvotřídního divadelního textu. Martin Stropnický text sice zkrátil, ale pouze ku prospěchu věci. Scéna s pohybujícími se sloupy a kostýmy všech herců jsou antické a k inscenaci se více než hodí. Z herců bych vyzdvihl především pana Šťastného, Medunu, Řezáče a Bambase. Též paní Kolářovou i Strykovou, které na velice malém poli, dokázaly rozehrát charakter svých postav. Z herců mě nijak nezaujali pánové Hofman a Příkazký, kteří byli mezi profesionálními herci nejhorší. K těmto výkonům však nepočítám mimický sbor divadla.

Celkem povedená inscenace, místy jsem se dokonce i pobavil. Chválím velice pěkné rokokové kostýmy a to především Elmíry a Orgona, také živou hudbu na cembalo. Dále o scéně. Během představení se scéna hodně měnila a rušilo to celkový dojem, jednotlivé bloky se totiž pořád otáčely a přetáčely uvnitř s účinkujícími. Z herců bych vyzdvihl určitě pana Skopala, Zahálku a Vlacha, též paní Strykovou. Zásadní problém inscenace byl především v tom, že Lukáš Příkazký se do role Tartuffa vůbec nehodí a navíc jeho exhibicionistický striptýz ve 4. dějství byl nechutně trapný a nevkusný.

Zajímavě dramatizovaná pohádka, která opět dokazuje, že J. Herz je PAN REŽISÉR. V inscenaci je mnoho prvků nahrazeno světlem, a to např. blesky, kyvadlo síně času a svíce. Rád bych pochválil zajímavé dobové kostýmy především dvořanů, mrtvých a Aldobrandiniho. Též kvituji velice zdařilé proměny prostředí mezi scénami, především změnu postele v loďku. Z herců byl jednoznačně nejlepší František Němec, který svoji postavu zahrál lépe než ve filmovém zpracování Juraj Kukura. Z dalších herců bych vyzdvihl pány Mrkvičku, Matáska a Javorského, také paní Beretovou. Nejhorší výkon podala Lucie Žáčková.

Vedení činohry se stále pokouší o nějaké inscenační experimenty, ale mělo by se především podívat do svým začátků, s nimiž je klasické představení Rostandova Cyrana zcela jistě spojeno. Režie se výrazně odlišuje od většiny ostatních projektů, jež zde měl na starosti právě M. Dočekal. Překvapuje výraznou scénografií, která využívá všech možností magického jeviště historické budovy. Svoji roli má propadlo, provaziště, výsuvná podlaha, ale i orchestřiště. Všestranným herectvím stojí na výši vedle D. Prachaře také S. Rašilov a M. Preissová, která se k Roxaně vrátila po čtyřleté pauze.

Skvělá inscenace, která každého pohladí na duši. Scéna byla zpracována velmi skromně. Naopak většina hereckých výkonů byla nadprůměrná. Chválím též skvělou hudbu P. Bělíka, která vystihuje charakter probíhající situace. Kostýmy jsou kupodivu v Národním divadle opět tradiční. Z herců podal nejlepší výkon pan Postránecký, který obtížnou roli lektora správného chování zvládl na jedničku. Z dalších herců bych vyzdvihl pány Němce, Beneše a Švehlíka, i paní Salzmannovou. Opět jedna z inscenací, která se skutečně povedla, a to i díky tomu, že nebyla přehnaně zmodernizována.

Komedie Neila Simona, která je aktuální i po mnoha letech, se na Vinohradech poměrně vydařila. Přispělo k tomu především klasické inscenační zpracování a sladěné kostýmy a scéna. Nejlepší částí inscenace, byl příběh první, ve kterém Martin Zahálka opět ukázal, že je skvělým komikem. Z dalších herců bych rád vyzdvihl pana Dvořáka, ale i paní Juřičkovou a Strykovou. Velkým překvapením pro mě bylo, že inscenace začala již v 18:50, kdy se na jevišti objevil Ondřej Rychlý a začal navozovat atmosféru hotelu Plaza hrou na klavír. Vybraná hudba dodávala představení atmosféru 60. let.

Obraty z původního textu byly tak humpolácky osekány, že se hra může stát pro neznalé obecenstvo téměř nesrozumitelnou. Scény s C. Slyem nebyly kupodivu všechny vypuštěny, ale ty co zůstaly, se příliš mísily s hlavní dějovou linií. Změna představitele titulní role vyvolala nejspíše další vlnu úprav, díky níž zmizel Kotek na vodítku či Štěpnička v dámských šatech. Bohužel zůstal Hortensio v rockovém hávu, ale také vulgární narážky. D. Matásek je mnohem přesvědčivější a krutější než I. Bareš. Kdyby titul vypadal alespoň takto již od premiéry, mohlo by se mu dostat méně negativních ohlasů.

Udivuje mě, jak se některý nezáživný text dá s pocity i přečíst. A to právě dokázalo šest dam z hereckého souboru Divadla na Vinohradech a hostující Emma Černá. Hra sice žádný extra děj neměla, ale mě děj ani moc nezajímal. Zajímaly mě spíše herecké výkony. Nejvíce mě zaujala paní Eva Režnarová v roli Madelaine. Z dalších hereček bych rád vyzdvihl paní Černou a Štěpánkovou. Čistý nepatrný nadprůměr, ale více než 60% se tomuto scénickému čtení dát nedá. Právě proto, že se jedná o scénické čtení, a nikoliv o běžnou inscenaci, která by možná v prostoru nové zkušebny vyzněla lépe.

Též nechápu, že se tato inscenace tolik divákům líbí. Nedokážu si vysvětlit, proč divadlo stáhlo plánovanou derniéru a inscenaci i nadále uvádí. Děj je vleklý a nezáživný, ani skvělé herecké výkony pana Němce a paní Preissové hru nezachránily. Nemluvě o naprosto zbytečných vulgarismech, bez kterých by se podle mě představení obešlo. Herecký výkon Kateřiny Burianové byl v některých místech až trapný. Ale abych jen nekritizoval, velice mě zaujalo využití otáčivého kola, na němž byl umístěn dům Westonových a díky němuž byl mnohem snazší přechod mezi jednotlivými dějišti.

Mě osobně dění na jevišti upoutalo. Nikdy mě tolik nezajímalo jak hra dopadne, nemluvě o skvělém hereckém výkonu Miroslava Donutila, který podle mě vůbec nepřehrával. Musím uznat že Špinarovy trapno chvilky tam skutečně byly, díky Bohu jen v omezeném množství. Jinak se jedná o báječnou inscenace se zajímavou hudbou, která vystihovala válečné období. Skvělý byl závěr se zastřelením Fleischera. Z dalších herců bych vyzdvihl pány Pyška, Beneše a Postráneckého, též paní Šplechtovou. Jediné co mi na inscenaci vadilo, bylo umístění hlavního stanu gestapa, který byl příliš daleko i z 1. řady.

Sice zmodernizovaná, ale přesto v mnohém tradiční inscenace Marie Stuartovny. V prvním dějství mi sice vadilo, že se většina děje odehrávala za průhlednou plastovou stěnou, která diváky odděluje od herců. Zvláštní hudební složka, která se skládala ze stále se opakujících skladech, se k představení moc nehodila. Ale modernizace byla vcelku zajímavá. Dobrým nápadem bylo především schovávání dopisů Marie do jakéhosi zvláštního lustru. Skvělý výkon podala Dagmar Havlová v titulní roli. Z dalších účinkujících bych vyzdvihl pány Satoranského, Šťastného, Medunu a Řezáče.

Pitoreskní korumpovatelné figurky Gogolovy komedie nastavují zrcadlo těm dnešním, téměř nijak neproměněným. Svým nesmrtelným komediálním talentem válcuje všechny M. Donutil, který opět přizpůsobuje svoji roli i současné politické situaci. Za zmínku stojí rovněž výjimečné výkony M. Pechláta, J. Bouškové a J. Hartla. Příjemné zpestření představuje velmi krátký výstup Luby Skořepové a Miloše Nesvadby. Pankáč S. Rašilova se již naštěstí v průběhu uvádění zmenšil, ale některé trapné kostýmy se bohužel změnit nedají. Zasazení děje do 70. let minulého století nemělo však své jasné opodstatnění.

Spletitými životními osudy procházejí lidé na celém světě. Mnozí však zbytečně propadají pesimismu, přestože všem stále zůstávají vzpomínky na radostnější zážitky. Toto poselství zformuloval B. Friel ve hře zřetelně. Psychologická rovina textu stojí na pomezí s ostrým humorem, který J. Bohdalové jistě cizí není. Díky obrovskému elánu zápasí se svojí minulostí, ale i nevstřícnou současností. V tomto složitém souboji se jí stává jediným společníkem, kterému svěřuje nejtajnější prosby, publikum. Proškrtání replik inscenaci prospělo, mohlo tak alespoň více vyniknout umění J. Kepky či R. Jelínka.

Trendy současného divadla tvůrcům velí, že by neměli používat doslovné dekorace i přílišnou okázalost. Principál Divadla Na Jezerce J. Hrušínský se na toto vůbec neohlížel a vytvořil inscenaci tak, jak se divadlo dělalo před mnoha lety. Jedná se však o příjemné osvěžení k dnešním, někdy až příliš moderním, adaptacím textů W. Shakespeara. Celé snažení je doplněno skvělým komediálním umem R. Holuba, Z. Hrušky a B. Kodetové. Do očí bijící nedokonalostí je ovšem nevhodně vybraná árie z opery Orfeus a Eurydika zpívaná kontratenoristou, kterou se zde pokouší interpretovat dvě mladé dámy.

Báječně zpracovaná Ahlforsova hra s nepřekonatelnou Bohdalkou v hlavní roli. Na představení jsem byl již třikrát a z obsazení bych vyzdvihl vedle paní Bohdalové též paní Švormovou a Štěpánkovou, i pana Satoranského a Nováka, který roli opilce Roberta zvládl na jedničku. Zdeněk Maryška se k této figuře naopak vůbec nehodí. Bohužel jsem v tomto skvělém představení neviděl Simonu Stašovou, která v něm již neúčinkuje. Hudba byla velice pěkná a kostýmy tradiční. Líbily se mi především nádherné červené šaty paní Bohdalové v 2. polovině představení. Z celé inscenace bylo asi nejlepší 3. dějství.

Uvažování autorovo je Wilsonem pojato jako rej veselých šašků, kteří se ženou za svými nesplnitelnými touhami, mezi které patří i nezískatelná nesmrtelnost. Všechny podřadné figurky jsou imaginárně ovládány tajemným mužem s hůlkou. Vše je umocněno pestrou hrou s barevnými světly a hudbou. Herci se přizpůsobili novému způsobu inscenování excelentně. Téměř všichni dodržují přesně zadané pohybové kreace. Menší problémy s přizpůsobením jsem zaznamenal pouze u M. Donutila a P. Pelzera. Nejvíce charismatická je bezpochyby Soňa Červená, jejíž závěrečný monolog je dojemnou třešničkou na dortu.

Na rozdíl od ostatních se mi tato inscenace poměrně líbila. Úprava Shakespearovy hry nebyla nijak radikální a text je víceméně zachován. Moderní kostýmy některých účinkujících se k inscenaci vůbec nehodily, naopak se mi velmi líbil tradiční kostým Porcie a Shylocka. Scéna se skládala z dřevěných vln a v jejich středu byl prostor mezi dvěma kolejnicemi, který byl zaplavený vodou. Nejlepší herecký výkon v této inscenaci podal bezpochyby Jiří Štěpnička. Z herců dále zaujmou pan Bareš, i paní Beretová a Žáčková. Naopak pánové Kotek a Dolanský příliš přehrávali a jejich výkony nebyly přesvědčivé.

Jak správně převést na jeviště klasický divadelní text jasně ukazuje Jan A. Pitínský ve svém nestárnoucím představení. Základem celého úspěchu je především silné obsazení. Herci velkých rolí jako V. Postránecký, J. Štěpnička, M. Donutil či T. Medvecká se pod jednou taktovkou bezchybně doplňují. Furiantům ovšem vévodí Ondřej Pavelka a David Prachař. Svými improvizacemi dokáží pobavit celé hlediště Národního divadla i po mnoha reprízách. Výstupy jsou totiž pokaždé trochu jiné. K poklidné atmosféře přispívají též vhodně vybrané úryvky z oper Jakobín a Tajemství.

Tato inscenace skutečně nedosahuje kvalit, který ji text hry nabízí. Nejenom, že mi v inscenaci vadily nevkusné kostýmy maškar s divnými čapkami, ale také ohlušující hudba mezi jednotlivými scénami. Scénické řešení, které by mělo připomínat holírnu, radši nebudu komentovat. Iva Janžurová se v této inscenaci moc nepředvedla, zato herecký výkon pánů Bareše a Kaňkovského ve 13. scéně byl vynikající. Jedině tato část inscenace se dá pokládat za solidní divadlo. Z ostatních herců bych dále vyzdvihl pana Beneše a Švehlíka, též P. Beretovou. Jedna z nejhorších režií J. A. Pitínského!