Vladimír10

Inscenační úpravu textu L. Havlíkové a M. Porubjaka nepovažuji za příliš zdařilou. Krásný Simonův příběh byl osekán do nejasných tvarů a v mnoha případech byl zbaven i komediálnosti. Nejhoršího zpracování se dočkal doktorský skeč, který byl scénicky nevýrazný a režijně trapný. Ostatní části inscenace se staly nadprůměrnými především díky výstupům Viktora Preisse, který opět využil svůj nesmrtelný komediální talent. Dobrý výkon předvedl ale i Tomáš Töpfer. Trapný herecký projev Ivany Uhlířové v roli blonďaté ušišlané zdravotní sestřičky radši nebudu komentovat.

Nikdy bych neuvěřil tomu, že se dá takto citlivým způsobem inscenovat novodobé psychologické drama o matematice a mezilidských vztazích. Scéna nebyla nijak bohatá ani zajímavá, ale probleskující výboje světla za skleněnými tabulkami jí dodávaly zvláštní kouzlo. Hudební doprovod na bicí v provedení M. Písaříka se k představení moc nehodil. Kostýmy byly až na výjimky vystihující. Excelentní výkon předvedla zejména Veronika Kubařová a dokázala tak, že je herečkou velkých rolí. V jejím podání jsem Catherine věřil téměř každé slovo. Zdatně jí sekundovali i O. Vízner a M. Písařík.

Inscenace vymykající se z běžného dramaturgického standardu Divadla Rokoko posledních několika let. Dramatizace obsahovala všechny strhující okamžiky, ale i vtipné momenty z obsáhlého románu Květy Legátové. Scéna zůstává po celou dobu hry téměř nezměněna. Probíhají na ní jen drobné úpravy v souvislosti s výstavbou nové podlahy a jejím závěrečným zničením. Vybraná hudba, která se skládala jak z lidových, tak dramatických skladeb, byla působivá. Závěr byl však na můj vkus až příliš rychlý a nesrozumitelný. Celému představení dominují výkony E. Pacolákové, V. Fridricha a O. Víznera.

Představení, která ukázalo způsob, jak dnes monodramatický text tří žen rozhodně neinscenovat. Ze všech hereček zaujme svým výkonem pouze Eliška Balzerová, která dokáže text správně podat a patřičně se do něj vcítit. Tato postava je bohužel na jevišti pouze jednu třetinu délky hry. Další dvě účinkující dámy svým hereckým projevem neřekly vůbec nic. Odrzlé pubertální děvče Marie Doležalové a nevýrazná Iva Pazderková tak promrhaly zbylé dvě třetiny délky inscenace. Scéna P. Kodedy, kterou tvoří prázdný rám obrazu a za ním světelné bílé pozadí, je naopak svojí jednoduchostí úchvatná.

Opět se jedná o typ komedie, na který jsem si v Divadle Na Fidlovačce již zvykl, a proto jsem se velmi přijemně pobavil. Velikou zásluhu na tom mají především nadprůměrné herecké výkony obou dam, ale i P. Rychlého a V. Svobody. Naopak nepřesvědčivý a místy i trapný herecký projev D. Háka kladný dojem o něco zhoršil. Režijně není představení nijak výrazné, ani aktualizované. Scénické zpracování je zajímavě barevně sladěno, ale i správně výškově koncipováno. Díky tomu je dobře vidět do všech částí dekorace. Moje kladné hodnocení však nedoporučuji číst divákům, kteří nemají rádi moderní frašky.

Vtipná a svižná komedie, u které není žádným překvapením, že je na repertoáru již pět let. Z herců bych vyzdvihl především Petra Štěpánka, který roli nahluchlého vojáka ve výslužbě a příležitostného šachisty zahrál nepřekonatelně. Velmi dobré výkony podali i J. Smutná a J. Vlasák. Za těmito herci poněkud zaostával L. Jurek, který v některých momentech přehrával. Scénické řešení je velmi skromné. Líbilo se mi též, jak se během krátké chvíle stalo z neútulného a špinavého bytu rázem místo k blahodárnému životu. Hudba, ve které se míchá tleskání a mechanické zvuky s nástroji, je příjemná.

Inscenaci jsem viděl z TV záznamu, ale asi bych už nenašel odvahu na ni zajít. První polovina představení je poměrně svižnou komedií, ale druhá půlka se pro mě stala ukázkou toho, jak se divadlo rozhodně nemá dělat. Tomáš Tőpfer zahrál svoji roli sice obstojně, ale dramaturgie si nedokázala poradit s úpravou replik této figury, které o její povaze a drsném slovníku hodně vypovídají. Nejlepší herecký výkon podala nakonec Eliška Balzerová. Scénické řešení domu Ragnara a Anneli není též nijak reprezentativní. Rozum mi zůstává stát především nad tím, že inscenace vydržela na repertoáru pět let.

Tato novodobá anglická hra má podobný problém jako inscenace Srpen v zemi indiánů ve Stavovském divadle. Do textu se totiž za účelem zpestření dějové linky přidávají nestravitelné vulgarismy, které jsou na hranici vkusu a dobrých mravů. Hra se tak stává nechutně sprostou slátaninou bez jakéhokoliv děje. Z herců bych mohl vyzdvihnout jen báječného L. Veselého. Pouze díky němu dávám inscenaci toto smířlivé ohodnocení, jelikož jeho vyučovací hodina českého jazyka byla prostě úžasná. Scénická stránka představení, která stála divadlo určitě jen pár šlupek, je nechutně primitivní.

Nevím přesně, co si mám pod tímto typem textu představit. Chtěli snad inscenátoři vytvořit trapně nudnou besedu nebo svižný kabaret? Tento dojem ve mně vzbuzovalo především rychlé střídání pěveckých, vypravěčských a činoherních výstupů, které do sebe v některých případech moc nezapadly. Květa Fialová, byť je hlavním aktérem inscenace, mě příliš nezaujala a její výstupy působily v mnoha případech trapně. Herecky mě přesvědčily jen dámy Batulková a Pacoláková, které měly na rozdíl od hlavní představitelky osvojený text a dokázaly ho reprodukovat. K. Fialová totiž celé představení improvizovala.

Představení, které stojí za zhlédnutí pouze v případě, že se chcete královsky pobavit a vychutnat si herectví Miroslava Donutila. Určitý typ inscenací, mezi které patří i tento titul, se však nedá hrát skoro dvacet let! Ale přesto obdivuji Truffaldina, že ho toto představení i po 500. repríze stále ještě baví. Některé vtipy se již tak ohrály, že se je inscenátoři snaží zpestřit vulgárními posunky a narážkami, což ve většině případů neprospívá celku. Charisma si dokázali udržet především M. Donutil, F. Rajmont a P. Pelzer. Až na některé drobnosti, se mi tak inscenace líbila i v roce 2012.

Angažování režisérky H. Burešové této scéně jenom prospělo. V jednu chvíli mi dokonce připadalo, že se na jevišti Stavovského divadla ocitl soubor Divadla v Dlouhé. Scéna, která se skládala ze čtyř světelných čtverců, které byly umístěny na otáčivém kole, byla jednoduchá, ale k představení se hodila. Kostýmy K. Štefkové mě zaujaly. Václav Postránecký podává mimořádný výkon, který v jednu chvíli rozesměje a v té druhé přivádí k pláči. Dále podávají dobré výkony O. Pavelka, P. Beretová a J. Pidrmannová. Zpěvy a jejich zpracování vybočovaly z tvaru inscenace a dodávaly jí i moderního ducha.

Konečně se ukázalo, že Národní divadlo dokáže nazkoušet Shakespeara kvalitně, ale zároveň klasicky. Hlavní zásluhu na tom má režisér D. Radok, jehož úprava textu vytvořila z nudné historické hry svižnou moderní inscenaci. Nepatřičně však působila přidaná vulgární oslovení. Na podlaze jeviště se nachází žlutý písek a po stěnách je rozprostřeno blankytné moře. Kostýmy jsou barevně propojeny se scénou a odlišují Řeky od Trójanů. Herecky vynikají F. Němec, I. Bareš a K. Winterová. Jenom mě mrzelo, že se herci sami připravili o děkovačku, když se po zatažení železné opony již nevrátili na jeviště.

Na tomto představení je vidět, že klasické pojetí nezmůže vše. Scéna, která je na úrovni oblastního amatérského souboru, je celkově nevyužita a nehodna prken DnV. Kostýmy jsou sice klasické, ale v některých případech na hranici trapnosti. Píši zejména o J. Medunovi a O. Vlachovi. Nejlepší herecké výkony podávají A. Elsnerová, O. Brousek ml., L. Veselý i M. Novotný. Většina herců se však držela bezradné režie, která jejich postavy přenesla do záporných hodnot. Nejhorší výkon podal Marek Holý, který svým neustálým měněním hlasů a napodováním ničeho dokázal, že na toto jeviště rozhodně nepatří.

I po 14 letech uvádění tohoto klasického muzikálu si herci svoje role patřičně užívají a vkládají do nich stále své báječné herectví. Nejvíce mě zaujal Tomáš Töpfer v roli mlíkaře Tovjeho, který byl po právu za tuto roli oceněn Thálií. Z dalších zaujmou hlavně E. Balzerová a B. Mošnová, ale i M. Vávra a D. Klapka. Taneční i pěvecké výstupy byly opět velmi pěkné, jak je na Fidlovačce zvykem. Kostýmy S. Zimuly Hanákové se k prostředí židovského městečka nádherně hodí a dotvářejí atmosféru představení. O kvalitách tohoto muzikálu vypovídá i téměř nekonečný závěrečný potlesk ve stoje.

Zajímavá hra, která popisuje to, co se děje mezi životem a smrtí v průběhu kómatu. Scénické zpracování je svým způsobem futuristické. Dobré je zpracování přechodu do nebe, či zpět na zem, kdy herci probíhají hledištěm k horním dveřím, které slouží jako vstup do výtahu. Pomocí světel pak výtah odjíždí nahoru či dolů. Kostýmy byly většinou pěkné. Nelíbily se mi jenom kostýmy Ivy Pazderkové, které mi k její postavě příliš neseděly. Excelentní výkony předvádějí V. Svoboda, D. Rous a V. Chaloupková. Pohybové kreace Lukáše Pečenky byly vynikající, ale jeho partnerka Nezvalová mu zjevně nestačila.

První inscenace pana Šimáka na Fidlovačce v roli uměleckého šéfa jasně ukázala, kam hodlá toto divadlo v budoucnu směřovat. Scéna, která hýřila čtyřmi barvami všech čtyř povah, byla nádherná. Kostýmy byly se scénou též barevně propojeny. Písničky J. Uhlíře a Z. Svěráka převzaté z legendární inscenace Jiřího Menzela, dodávaly představení ten správný švih. Z herců bych vyzdvihl V. Svobodu, D. Klapku, Z. Maryšku a P. Nečase, ale také M. Doležalovou a B. Mošnovou. Ze všech povah byli nejlépe zpracovaní dle mého názoru sangvinici, v jejichž čele stál svérázný a vždy usměvavý Václav Svoboda.

Z nudných podprůměrných textů Josefa Topola ani nadprůměrné herecké výkony neudělají strhující zážitek. V inscenaci samotné bylo též dost hluchých míst. Spousta lidí kolem mě se dívala na hodinky, protože se jednalo opravdu o velmi nudnou inscenaci. Nechápu, proč si dramaturgie jednotlivých divadel Topolovy hry stále vybírají, když dnešního diváka již prostě nemohou zaujmout. Textu by možná prospělo, kdyby byl razantně seškrtán. Herci se naopak velmi snažili. Nejlepší herecký výkon podala Jana Stryková, která se do své role dokázala vcítit. Scénické řešení bylo poměrně zajímavé.

Kabarety v Dlouhé již zcela zdomácněly, a proto není žádným překvapením, že i tento se vyvedl. Inscenace je hrána v jiném uspořádání židlí a jeviště než Kabaret Prévert Bulis, což jí dodává bezprostřední atmosféru. Nejlepší výkon podává Miroslav Hanuš, který svoji roli jakéhosi kabaretiéra dokázal obohatit i mnoha improvizovanými výstupy. Ostatní účinkující odvedli též velmi slušné výkony. Nejvtipnějšími částmi kabaretu byly ukázky ze hry Ubu se vrací, kde se ve 3 rolích vystřídali téměř všichni herci inscenace. Příjemným zpestřením jsou i zajímavě vyřešené loutky J. Milfajta.

Naprosto nesouhlasím s hodnocením uživatelů, kteří mohou dát tomuto báječnému představení podprůměrné hodnocení. Cowardův text je spíše pro citlivé povahy. Všichni účinkující podali skvělé výkony, ale jmenoval bych především Janu Štěpánkovou, která radostně naivní povahu Sarity Myrtlové zvládla ze všech úhlů. Velmi dobré jsou i D. Kolářová, M. Vančurová, C. Mayerová, G. Vránová a L. Švormová. Kratšími výstupy inscenaci zpestřují J. Šťastný a J. Kepka. Obdivuji též Janu Hlaváčovou, která má velkou odvahu se vrátit na herecká prkna Vinohrad. Nové vedení se svojí první inscenací uvedlo skvěle!

Jasně zpracovaná inscenace moderní Médei, které se vymyká všem standardům. Scéna, i když minimalistická, byla zajímavě řešena i využita. Hudba pana Kofroně byla velmi pěkná. Nejvíce zaujme Veronika Žilková, které vážné role velice sluší. Z dalších hereček bych jmenoval G. Vránovou a malou Veroniku Divišovou, která mě každým svým výstupem přesvědčila v tom, že je bezpochyby jednou z nejtalentovanějších dětských hereček. Dobře hráli též V. Kratina a S. Zindulka. Martin Čičvák touto inscenaci dokázal, že je schopen vytvořit dílo, na které je radost se koukat.

Naprosto sebestředné a režijně příšerné zpracování Krále Leara. Jestli se ještě tento paskvil dá tak nazývat. Scéna, která se skládala z divného plaveckého bazénu, byla příšerná. Stejně jako kostýmy Jany Prekové, kterou nepovažuji za kostýmní návrhářku, když dokáže herce vysvléknout do plavek a spodního prádla. Hudba Aleše Březiny se mi v inscenaci nelíbila. Zhudebnění některých monologů nemělo především v 2. polovině své opodstatnění. Tedy závěrem, jestli milujete nebesa Nebeského, je tahle hovadina přesně pro vás. Jestli však očekáváte WS, budete hodně pobouřeni hlavně nahým Prachařem.

Text G. Feydeaua režisér Tomáš Töpfer bohužel obohatil o své obvyklé režijní výstřelky, které ubrali hře na síle. Sandra Pogodová v některých scénách až příliš přehrává. Možná by bylo zajímavá zhlédnout tuto komedii podruhé, ale v hlavní roli s T. Bebarovou. Představení zachraňují V. Svoboda, D. Rous a P. Rychlý. Mile mě překvapil i Marek Holý. Zajímavá scéna, která se skládá z posuvných bloků látkových pruhů, usnadňuje výrazně přechody mezi jednotlivými dějišti. Pochvalu si ale zaslouží také nový překlad hry Heleny Šimáčkové, která jí dala konečně výstižný český název.

Mrzí mě, že v Divadle Na Fidlovačce neinscenují tragédie častěji. Juraji Deákovi se totiž povedlo vytvořit z pouhých slov napsaných na papíře něco neuvěřitelného. Příběh starožitníka Shapiry pojal úchvatným způsobem. Zásluhu na tom mají také vynikající herci. Dechberoucím výkonem však všechny překonala Barbora Mošnová při svém nacistickém monologu na konci první poloviny. Mimořádné výkony podávají i E. Balzerová, O. Brousek a Ot. Brousek. Scéna skládající se z průsvitných zástěn, odděluje vzpomínky Myriam od současnosti. Osvětlení je se scénou v přesném souladu.

Žádný hlubší výklad, ani zajímavější režijní zpracování za Lucernou Tomáše Töpfera nehledejme. Představení, které je skutečně určeno převážně pro mládež studující na 2. stupni základní školy, nemůže stoprocentně uspokojit náročnějšího diváka. Scénické proměny byly však zajímavé. Nevhodně byl ovšem zpracován ústřední motiv celé hry, stará lípa, jež byla vyrobena z provazů a sportovní sítě. Zaskakující Martin Stránský inscenaci dosti oživil. Petr Rychlý ve stejné roli předvádí rutinní výkon. V původním obsazení se našla odvaha o obohacení textu pouze u P. Nečase, S. Pogodové a V. Svobody.