Vladimír10

Již dlouho se mi v divadle nestalo, abych se při představení nudil do té míry, že bych se každých deset minut musel dívat na hodinky. Zde u mě však toto nutkání vyvolalo hned několik scén, v nichž aktéři pouze monotónně reprodukovali sáhodlouhé texty, čímž se z jejich výstupů vytratily jakékoliv emoce. Vyznění inscenace by tedy nesmírně pomohlo, kdyby se všechny zbytné dialogy výrazně proškrtaly. Výše uvedené negativní dojmy u mě ovšem umocnilo i několik stupidních nápadů pana režiséra včetně obsazení mužů do ženských rolí či navlečení herců do "plynových masek" při přesunu děje do archivu.

Ačkoliv jsem v příběhu postrádal větší důraz na zrůdnost Státní bezpečnosti, rozhodně nelze považovat čas strávený s touto inscenací za promarněný. Tvůrcům se totiž podařilo skvěle vygradovat útrapy jedné obyčejné rodiny, která je sužována nejen komunistickým režimem, ale i chováním arogantního domovníka. Na mé city však silně zapůsobily obzvláště závěrečné scény, při nichž došlo k nečekané destrukci zadní části dekorace a na jeviště začaly posléze stékat pomyslné potoky slz. Své postavy pak nejlépe ztvárnily Beáta Kaňoková a Veronika Janků, které se jako matka s dcerou velmi dobře doplňovaly.

Směle konstatuji, že excelentní výkon J. Vlasáka v této hře lze označit za to nejlepší, co pražská divadelní scéna v současnosti nabízí. Představitel hlavní role totiž dokázal věrohodně vykreslit skličující i útočné emoce člověka, kterého nemilosrdně zasáhla Alzheimerova choroba. Závěrečných dvacet minut jsem pak díky doyenovi souboru zhlédl v slzách, což se mi v divadle již velmi dlouho nestalo. Nejen proto jsem byl poměrně překvapen vlažnou reakcí publika, které herce za jeho nasazení, dle mého názoru, dostatečně neodměnilo. Z ostatních protagonistů bych rád vyzdvihl i V. Gajerovou.

Je nesporné, že H. Seidlová vkládá do titulní role veškerý svůj temperament i pěvecký um. Poslechnout si klasické šansony v jejím podání považuji za výjimečný zážitek, přestože bych některé notoricky známé skladby raději slyšel ve francouzském originále. Zbytek viděného lze ale označit spíše za divadelní průměr. Po 25 letech uvádění totiž v inscenaci znatelně vyčpěly jak výkony většiny účinkujících, tak jednotlivé prvky scénografie, která připomíná spíše laciné zájezdové představení. Taktéž mě rozčilovaly špatně umístěné reproduktory, jež bránily některým divákům ve výhledu na jeviště.

Tleskám H. Burešové za to, že i v dnešní době našla odvahu k vytvoření klasické inscenace Jiráskova textu, jenž je nepochybně klenotem českého dramatu. Do představení režisérka navíc obsadila takřka celý zdejší ansámbl, který vyniká nejen nebývalou sehraností, ale i hudebním talentem. Ten tvůrci beze zbytku využili především u čtveřice šumařů, kteří hru na housle či klarinet nepředstírají, jak je tomu obvykle zvykem, ale dokáží své nástroje skutečně rozezvučet. Závěrem nelze opominout ani jedinečný výkon Miroslava Hanuše či dojemné výstupy mladé kněžny v podání zaskakující V. Lazorčákové.

Může se zdát, že příběh jednoho z nejslavnějších intrikánů světové literatury nelze zpracovat bez hloupých lascivností. Opak je ale pravdou. Zdejší inscenace totiž žádné vyloženě nemravné výjevy neobsahuje a důraz je v ní kladen především na důkladné vykreslení charakterů jednotlivých postav. Kvalitu tohoto ojedinělého režijního konceptu poté umocňují i krásné kostýmy či blyštivá scéna, která zprostředkuje publiku atmosféru pařížského šantánu i redakční kanceláře díky přestavbě trvající jen několik málo vteřin. Herecky pak stojí na výši zejména V. Javořík spolu s A. Talackovou a J. Kotrbatou.

Uvedení hry M. Dadáka v jeho domovském divadle považuji za zjevný projev dramaturgické bezradnosti. Celé představení totiž postrádá smysluplnější dějovou linii a většina výstupů slaboduchých teroristů se navíc často pohybuje na hraně věrohodnosti. Pakliže se autor domníval, že diváky ohromí alespoň uzamčení J. Holíka do železné klece či znehybnění několika postav elektrošoky, nebyl jeho předpoklad správný. Největším překvapením se stala totiž několikaminutová přestavba dekorace, při níž na jevišti vyrostl obří lodní kontejner, v němž se posléze odehrála asi nejtrapnější část celé inscenace.

Absurditu původního příběhu se tvůrcům podařilo přebít znamenitou prací s prostorem horního foyer či divadelního baru, který se díky propracovanému využití světel stal naprosto přirozenou součástí inscenace. Nesrozumitelně vyzněl snad jen závěr hry, v rámci něhož E. Hacurová z ničeho nic začala ztvárňovat zcela jinou figuru bez toho, aniž by její kostým prošel nějakou výraznější proměnou. Nejvíce na mě ale zapůsobil výkon J. Sklenáře, který dokázal charakter své postavy nejlépe emocionálně vygradovat. Jeho přerod z citově vyprahlého psychologa v člověka milujícího považuji za více než zdařilý.

Tradiční koncept zdejších rodinných titulů je v této inscenaci naprosto zbytečně narušen nevkusnými a mnohdy až kýčovitými kostýmy J. Prekové, kterou bych osobně vůbec nezapojoval do přípravy her pro dětské publikum. Tento zjevný nedostatek ovšem v průběhu představení zastínily jak skvělé herecké výkony, tak jednoduchá scéna evokující nebe i peklo skrze pouhou změnu způsobu nasvícení. Za vskutku nečekané zpestření lze ale označit především dvojitý záskok v podání J. Vondráčka a Š. Fingerhutové, z jejichž výstupů snad ani nebylo poznat, že své role nastudovali během několika málo dní.

Po úvodní pasáži, v níž šlo výhradně o bezobsažné tlachání a neustálé nadávání, jsem se již začal bát, že v podobném duchu se ponese i zbytek večera. Autor se ale naštěstí včas vzpamatoval a poté, co přešel k hlavní zápletce, začal děj jeho hry konečně dávat smysl. Výborně pak vyzněla především závěrečná scéna, v níž byl pochmurný příběh umocněn mj. zvukem kapající vody. Podobným vývojem prošly taktéž, zprvu nevýrazné, herecké výkony, jimž překvapivě pomohla občasná improvizace ze strany O. Sokola, ale i špatně postavená část dekorace, s jejímž zborcením se účinkující úctyhodně vypořádali.

První třetina představení sama o sobě připomíná spíše psychedelický kabaret, jenž je navíc obohacen dvěmi zbytnými diskotékami a jednou sprostou odrhovačkou. Pakliže však divák vydrží v hledišti a zhlédne i zbytek inscenace, je mu nabídnuta již podstatně tajuplnější podívaná ozvláštněná mj. scénickými triky se vznášejícími se zrcadly či levitující hlavou předsedy MASOLITu. Hvězdou večera se ale jednoznačně stal Jan Vondráček, který v roli doslova ďábelské navázal na své skvělé herecké kreace z Pratchettovy Maškarády. Ocenit zaslouží ale i všichni zaskakující aktéři, zvláště pak J. Sklenář.

Tvůrčí tým v čele s K. Duškovou inscenoval Přidalův text se zjevným důrazem na symbiózu slova, hudby a pohybu. Na tyto prvky se pak divák může zaměřit především díky náznakové scéně či neokázalým kostýmům, které neodvádějí jeho pozornost nepatřičným směrem. Třešničkou na dortu jsou ale výjimečné výkony všech tří zúčastněných hereček, díky nimž lze návštěvu tohoto představení označit za dechberoucí divadelní zážitek. Vyzdvihnout si však zaslouží zejména A. Talacková, která nejenže bravurně zvládla složitou choreografii, ale dokázala emoce své postavy velmi dobře přenést i na přítomné publikum.

Oba texty spolu tematicky překvapivě dobře souzní a zároveň nastavují zrcadlo situacím, v nichž člověk stojí před zdánlivě neřešitelnými dilematy. Zejména T. Pavelka si pak zaslouží pochvalu za zapamatování Havlova komplikovaného textu i jeho zdařilou interpretaci. Robert Jašków si na druhou stranu musel poradit se skutečností, že mu obě aktovky nabízejí jen málo momentů, v nichž může prokázat svůj herecký talent. Příběh F. Vaňka se mu nakonec podařilo lépe obsáhnout ve druhé půli, v níž má přeci jen o něco více prostoru, ale také méně replik obsahujících jen jediné slovo, konkrétně "hm".

Shakespearova pohádková komedie se díky D. Špinarovi proměnila v nesrozumitelný patvar, na němž je kromě překladu J. Joska špatné snad úplně vše. Již úvodní scéna, při níž se všichni aktéři, včetně mužů, shromáždí na forbíně v dámských svatebních šatech, se stala jakousi předzvěstí dalších stupidit. Ty byly korunovány světelnými meči ze Star Wars, diskotékou mezi tunami molitanu nebo výstupem, kdy "athénští řemeslníci" nacvičovali divadelní hru v červených přiléhavých kostýmech. S ohledem na jmenování nového vedení činohry však alespoň věřím, že bude tento kus brzy stažen z repertoáru.

Kdyby autorka kladla větší důraz na nadpřirozené jevy a naopak zredukovala množství zbytných replik, mohl bych nepochybně o uvedené hře prohlásit, že je nevšední. Osobně však zhlédnuté považuji spíše za milou konverzační komedii, v níž je transcendentno, bohužel, až na druhé koleji. Tento fakt ovšem nikterak nesnižuje poctivou práci zdejších tvůrců, kteří se snažili původní příběh obohatit například několika jevištními triky, z nichž mě asi nejvíce překvapily samovolně se třesoucí skleničky či létající vánoční řetěz. Mezi herci pak svými výkony jednoznačně vyčnívají L. Pečenka a E. Maximová.

I po osmi letech od premiéry mi dokázalo toto příjemně nostalgické představení vykouzlit úsměv na tváři, a to navzdory několika změnám v původním obsazení. Hvězdami večera se stali nepochybně D. Ratajský s V. Příhodovou, která je stejně roztomilou a nevinnou Evou jako její předchůdkyně, M. Doležalová. Nikdo z účinkujících však nebyl slabým článkem, což mohu tentokrát napsat i o S. Pogodové, jejíž přehrávání mi obvykle vadí. Zde se však k roli afektované tetičky hodilo. Milým zpestřením celého večera pak bylo taktéž několik hudebních čísel, která dokreslovala atmosféru první republiky.

Burajův Kosmos je po Příliš drahém jedu dalším kusem, v němž se roztrhl pytel s videoprojekcemi. Děj se i zde odehrává z velké části na plátně s tím, že některé aktéry si divák může pořádně prohlédnout až při děkovačce. Zároveň mě mrzí, že se publikum opět nemohlo dívat především na živé herce a bylo nuceno sledovat jejich zploštělé obrázky přenášené několika kamerami ze zázemí Nové scény či interiéru domku stojícího na jevišti. Text jako takový rovněž postrádá smysluplný děj, a proto celá hra vyznívá do prázdna. Pamatovat si budu snad jen ohlušující "hudbu" a solidní výkon O. Pavelky.

V době světové premiéry této hry recenze kritizovaly především její přemrštěnou stopáž, která tehdy dosahovala více jak tří hodin. Tento nedostatek, jenž je umocněn absencí výraznějšího dějového oblouku, lze vypozorovat rovněž v české verzi, byť došlo patrně k prokrácení původního textu. Přesto jsem se i já v množství dialogů i monologů, které děj nikterak neposouvají, poměrně často ztrácel. Mezi herci nejvíce zaujme R. Holub v roli vybočující z jeho zažitého komediálního typu. Zbylé postavy jsou jejich představiteli ztvárněny spíše rutinně, což neplatí snad jen pro závěrečný výstup J. Hány.