Vladimír10

Každý z nás zřejmě nepochybuje o tom, že láska kvete v každém věku. Tato věta patrně nejlépe charakterizuje vše, co se na jevišti vůbec událo. Neprávem opomíjenou hru F. Šrámka se vinohradskému ansámblu podařilo se ctí oprášit a vzniklo tak představení, které je skutečným činoherním koncertem. Mezi aktéry ovšem přece jen vynikají J. Šťastný a P. Kostka. Obsazení A. Linhartové však považuji za fatální omyl. Tato mladá slečna bohužel nejenže neumí pořádně vyslovovat, ale její herecké schopnosti jsou přinejmenším pochybné. Z Ančky totiž vytvořila místo dívky opojené láskou potrhlou puberťačku.

Po zhlédnutí tohoto titulu mi vyvstala na mysli otázka, jestli D. Špinar, když ho nebude nikdo omezovat, hodlá vytvářet tyto rádoby moderní počiny i v Národním divadle. Opět se ve svém režijním výkladu zaměřuje na posunutí příběhu do období, které rozhodně není slučitelné se samotným obsahem Tolstého románu. Vulgární napodobeniny postav z 19. století se plácají v nástrahách naší doby jako ryby na suchu. Jejich citová vzplanutí vyznívají trapně a celý příběh, včetně notoricky známé závěrečné scény, ztrácí jakýkoliv smysl. Nezvládnuté herecké kreace A. Kubátové a I. Luptáka nemá cenu komentovat.

Mohu pouze konstatovat, že se jedná o příjemný klasicky zpracovaný muzikál, jehož tvůrci se zaměřili bohužel spíše na komické situace, než na celkové poselství příběhu. Ondřej Sokol má bezpochyby nadání pro vytvoření neobvyklých humorných situací či poměrně netradiční choreografie, ale jeho práce s některými herci má v tomto případě své mezery. Znát je to obzvláště na rutinním herectví I. Chýlkové, které při zpěvu není téměř rozumět, jelikož velmi špatně artikuluje. Její jevištní protihráč, J. Dulava, proto na sebe strhává pomocí zcela přirozeného projevu veškerou pozornost publika.

Naprosto nereálnému obsahu hraničícímu spíše s pokleslejším absurdním dramatem bulvární režijní rukopis K. Heřmánka výrazně uškodil. Ten obsazením silně přehrávající D. Morávkové, které v oblbování diváckých mozků zdatně sekundoval J. Carda, s přehledem zabil vše, na co by se ještě dalo s ironickým úsměvem na tváři koukat. Tím však nechci nijak obhajovat hru samotnou, jež rozhodně nepatří mezi jevištní veledíla. Kýčovitě zcela jednoznačně vyzněl závěrečný "taneček" pod září točící se diskokoule. Snad jen Z. Žák a J. Tesařová napomohli tomu, aby hlediště po pauze neprořídlo mnohem víc.

Činoherní klub se díky této inscenaci srazil na úroveň podniků, jichž je Ve Smečkách víc než dost. Po naturalistickém striptýzu N. Puklušové či scéně s pokaděným J. Kukurou se mi chtělo křičet, jestli je takováto degradace díla F. M. Dostojevského vůbec možná. Režisér M. Čičvák vytváří postupně na prázdné scéně patetický bordel, který dle mého názoru ani pořádně nereflektuje chování společnosti ve 21. století. Této paralely chtěli patrně inscenátoři prostřednictvím řady metafor dosáhnout. Výsledkem je bohužel, alespoň pro mě, urážlivý a vulgární titul s nevyrovnanými hereckými výkony.

Pravděpodobně se nikdy nestanu dost dobrým konzumentem režijních výplodů tohoto typu. Herci se na jevišti pokoušeli zahrát to, co by se dalo nazvat perverzními orgiemi. Skrze několik výstupů, které ležely daleko za hranicí vkusu, ve mně všichni přítomní "umělci" vyvolali pocit absolutního zhnusení. Možná to byl záměr, jak zapůsobit na pubertální mladáž v publiku, ale pojídání výkalů či vyřvávání stovek vulgarismů během několika vteřin jsem v žádném divadle dosud nezažil. O to více se bohužel divím, jak česká kultura poklesla, když takto úchylné představení má více jak nadprůměrné hodnocení.

Důvodů, proč ocenit tuto inscenaci, je hned několik. Je totiž více než obdivuhodné, jaká energie vychází z herců, přestože vědí, že se titul dočká jen omezeného počtu repríz. Příběhy zkarikovaných figur celosvětového mezinárodního dění té doby byly navíc vhodně doplněny písněmi, jejichž doprovod vytvářeli sami účinkující. Králem hudebních nástrojů a celého večera se však bezpochyby stal J. Vondráček, který mistrně ovládá hru na housle, kytaru či banjo. Za zmínku ještě stojí, že tvůrci vykreslili skvěle atmosféru roku 1913 pomocí rekvizit, o jejichž existenci nemohli mít tehdy lidé ani potuchy.

Přehršel scén, které za sebou následují v rychlém sledu, způsobuje, že představení vypadá nepřehledně a roztříštěně. Marek Epstein se stal možná solidním autorem filmových scénářů, ale musí si předně uvědomit, že divadelní text má zcela jiné zákonitosti. Dalším problémem inscenace je nesourodé obsazení. Ačkoliv mnoho akterů hraje výborně, např. E. Pacoláková nebo J. Vlasák, tak jiní v čele s O. Víznerem a M. Kačmarčíkem jim jejich snažení s přehledem hatí. Hlavní hrdina v podání T. Novotného na mě jednoznačně nepůsobil dojmem drsňáka, a jeho agresivní chování proto vzbuzovalo spíše rozpaky.

Na tvorbu V + W je zde nahlíženo s přijatelnou režijní invencí, díky níž jsou některé písně obecenstvu představeny ve zcela novém hábitu. Herci zvládají složitější choreografii spojenou se hrou na všemožné hudební nástroje úctyhodně. Jako divák však považuji za nejobtížnější společnou hru čtyř účinkujících na dva klavíry a vytvoření melodie pomocí předmětů denní potřeby. Autor těchto výstupů, J. Janouch, má zkrátka vkus pro vytvoření opravdových hudebních specialit. Co se činoherní stránky týče, tak na výši stojí především poloimprovizované forbíny V. Fridricha, R. Kalvody a Z. Kaliny.

Pokračování této komedie je mnohem přirozenější především z toho důvodu, že postavy hry dospěly do stádia, kdy jsou jejich představitelé stejně staří jako ony samy. Je vidět, že i samotní herci mají již s některými problémy pokročilého věku své zkušenosti, a proto se dokázali se scénkami lépe ztotožnit. Jestliže v titulu Každý rok ve stejnou dobu hrála prim V. Freimanová, tak zde ji s přehledem trumfnul Z. Žák, který umí "stárnout" přeci jen trochu rychleji. Stejně jako u prvního dílu rovněž oceňuji výběr hudby, která smysluplně navozuje atmosféru doby, v níž se milostné schůzky odehrávají.

Udivilo mě, že bylo hlediště zaplněné jen z poloviny, přestože obsazení umělci jsou bezpochyby legendami české činohry. Problém však není v nich, ale spíše v textu samotném. Především S. Zindulka musel ze své figury vytvořit něco více než jen živoucí mrtvolu, jejíž obličej se díky perfektní práci maskérů ocitá v pokročilé fázi rokladu. Režisér herce nejdříve staví do polohy obhroublého vesnického dědka jen proto, aby se mohl až v závěru představení znenadání proměnit ve člověka nanejvýš citlivého. Z těchto důvodů je herecký výkon B. Bohdanové v méně obtížné roli daleko přesvědčivější.

Již pouhý fakt, že L. Skořepová dokáže ve svém úctyhodném věku strávit na jevišti sama bez opory jediného svého kolegy bezmála hodinu a půl, je více než mimořádný. Toto monodrama však, co se obsahu týče, rozhodně není žádným převratným dílem. Svoji duši, která je pro něj více než důležitá, dostává až skrze osobnost a cítění toho či onoho dramatického umělce. Herečka si ve skromném prostoru Malé scény ABC pohrává s každým slovem tak obezřetně, že ani "trapnější" repliky z jejích úst nevyznívají komicky, ba spíše naopak. Její spolupráce s publikem též pozitivně ovlivňuje atmosféru představení.

Málokterá hra má tak výstižný název jako právě "Ptákovina". Její dramatický oblouk je totiž tak naivně nepravděpodobný, že kdyby se něco podobného stalo, nemělo by to patrně v dějinách školství obdoby. Mistrně napsaná zápletka však kvůli záhadnému kosočtverci nenalezne své diváky nikde jinde než v Čechách či na Slovensku, což je samo o sobě její unikum. Jelikož jsem v roli Ředitele viděl jak O. Vetchého, tak M. Fingera, musím prohlásit, že první jmenovaný si s poetikou L. Smočka rozumí daleko lépe. Jeho alternant je již pouze slabou náhražkou. Mimo něj stojí za zmínku J. Dulava a P. Kikinčuk.

Po usilovných snahách jiných divadel uvádět klasiku v rádoby moderním pojetí se alespoň T. Töpfer rozhodl vytvořit inscenaci, která vnáší na vinohradské jeviště Čapkův text ve zpracování, jež by potěšilo i samotného autora. Jelikož se soubor po mnoha personálních obměnách již vzpamatoval, je zde k vidění precizní herecká práce, v níž není malých rolí. Na hereckém žebříčku se ovšem umístila nejvýše symbolicky obsazená dvojice v podání H. Maciuchové a J. Satoranského, kteří s přehledem převálcovali i představitele větších rolí. Létající ptactvo nad jevištěm může však na někoho působit kýčovitě.

Emocionálně pustý výcuc ze Strindbergova díla mě již po pár minutách úmorného pitvoření J. Schwarze a R. Fidlerové dovedl k názoru, že režisérka absolutně nepochopila charaktery hlavních postav. Civilně vyznělo jen herectví O. Víznera. Dramaturgyně z Alice a Edgara navíc vytvořila ploché figury, které po sobě neustále ječí, přestože v originálním textu jsou oba mistrně napsanými tichými intrikány. Do dvouhodinové stopáže byly vměstnány oba díly dramatu, což mělo za následek nepromyšlené škrty, kvůli kterým bylo dění po pauze, ještě k tomu v "originálním" jevištním uspořádání, zcela zmatečné.

Hlavní role v mistrovsky zpracované dramatizaci románu K. Manna se stala neokázalou příležitostí pro J. Langmajera, v níž může ukázat i tragickou stránku svého hereckého rejstříku. Musím přiznat, že tak přesvědčivý výkon jsem v jeho případě nečekal. Vedle něj jsou též nepřehlédnutelní R. Přibil, K. Issová a J. Skopeček. Mrzí mě však, že herci, jež byli obsazeni do menších rolí, nepočkali v divadle ani na derniéře až do bouřlivé děkovačky. Obsah samotný, jež popisuje dobu, kdy se Hitler dostával k moci, by měl donutit diváka k zamyšlení, jestli se něco podobného nemůže stát i dnes.

Vytvořit představení plné laciného humoru jen proto, abych do něj mohl zakomponovat jednu opravdu pěknou skladbu, tj. Kdykoliv kdekoliv známou ze seriálu České televize Život je p(l)es, je krokem vskutku neuváženým. Tato píseň bohužel vůbec nesouvisí s tím, co se na jevišti děje ve zbytku času. Životem otrávené blanické rytíře totiž navštíví nejen Felix Holzmann, jenž je nevěrohodně imitován D. Šírem, ale také dealer Gripenů či "moderní" česká děvčata. Hlavní zápletka, která se točí převážně kolem milostného vzplanutí sedmdesátiletého rytíře ke dvacetileté studentce, vyznívá rovněž trapně.

Ve srovnání s ostatními inscenacemi tamější scény je toto dílo skutečným unikátem. Není totiž založeno pouze na tvorbě Suchého a Šlitra, ale na jeviště se dostávají rovněž neméně melodické skladby Voskovce a Wericha. Za vrchol večera pak považuji scénku v lázních a píseň Blázen a dítě v podání hostujícího M. Malátného. Vedle něj mezi všemi vyčnívají Z. Říhová a J. Molavcová. Sám J. Suchý občas zapomene text, je však takový formát, že tento neúprosný fakt, který je poplatný věku, dokáže před diváky s humorem přiznat. Jeho dlouholetá jevištní partnerka mu tak občas slouží i jako nápovědka.

Střípky osudů hrabalovských postav se před zraky diváků skládají do smysluplné mozaiky, pro níž je spojovacím bodem stará sběrna papíru. Miroslav Hanuš se v inscenaci neukazuje pouze jako obratný herec a režisér, ale i jako skvělý dramatik, který je schopný přenést na jeviště i ty nejsložitější povídky. Některé z nich by však mohly být o něco méně popisné. Vedle Hanti ovšem předvádějí mistrovské herectví i M. Táborský a J. Pokorná. Netradiční jevištní uspořádání, kdy aktéři hrají také mezi publikem a za ním, bylo využito daleko efektivněji než v případě inscenace 1789 v Národním divadle.

Pochroumaný stav nejen české kultury je v představení vyobrazen bez jakéhokoliv obalu. Nejenom hercům, ale i publiku je tak nastaveno neúprosné zrcadlo, které pokrývá též zadní část scény. Juraj Kukura v jeho blízkosti pronáší skvostný monolog, ve kterém se ostře vymezuje vůči umění "nekonečných" seriálů. Nevinným svědkem tohoto lamentování, jež nikdy nebude vyslyšeno, je sám režisér inscenace ztvárněný J. Hájkem. Díky bližšímu propojení hlediště a jeviště skrze nápovědku či postavy sedící mezi diváky vyznívá hra značně komorně. Tento pocit umocňuje naturalistická loutka hlavního aktéra.

Předvádět divákům jeden týden v jednom příliš povrchním hudebním baru je sama o sobě zápletka, která by nejen u mě nevzbudila příliš veliký divácký zájem. Zpracování Semaforu tento problém však dorazilo! Autor do inscenace totiž vměstnal vše, co může muže napadnout výhradně po několika panácích tvrdého alkoholu, tj. western, Adama a Evu, travestii, Casanovu i mnoho dalších nesmyslů. Kdyby se držel pouze linie kabaretu či hudebního pásma s vtipnými výstupy J. Molavcové a jeho samého, tak by nemusely některé momenty vyznívat tak trapně. Plusové body nalézám patrně jen díky melodickým písním.

Pakliže je jakýkoliv titul založen pouze na příběhu, u něhož je každému divákovi předem jasné, jak dopadne, jsou zbylé scény a mnoho povídání okolo naprosto k ničemu. Je bez debat, že L. Smoček vytvořil mnoho pozoruhodných inscenací, ale tato mezi ně rozhodně nepatří. Zdlouhavé a neopodstatněně protahované prodlevy mezi všemi dějstvími, tragické neherectví hostujícího P. Křiváčka, ale také naprosto mdlé dějové zvraty mě přinutily kouknout se na hodinky vícekrát, než je nutné při zajímavějším představení. Závěrečný výstup I. Chýlkové byl snad jediným okamžikem, jež mě výrazněji zaujal.

Jak je známo, tak představení pod taktovkou J. Menzela si drží svoji vysokou úroveň i po značně dlouhou dobu. Zdejší inscenace taktéž není výjimkou. Humorné výstupy stále na publikum pozitivně působí a obzláště výkony Z. Žáka a V. Freimanové dodávají všemu správný říz, přestože zde nevystupují v rolích manželů, ale spíše vzájemných rivalů. Naopak Barboru Leichnerovou bych zařadil do kategorie největších šmíráků českého scénického umění. Nevědomky totiž kazí snažení všech svých kolegů. Upřímně nechápu, co na ní pan režisér vidí, když ji obsazuje do mnoha svých počinů ve filmu i na divadle.

Slovensko českou koprodukci, kde jsou slyšet oba jazyky, jsem dosud neviděl, a zároveň mě potěšilo, že tyto řeči spolu dokonale souzní i 25 let po rozdělení obou zemí. Herecká esa večera, B. Polívka a M. Lasica, předvádí umění, které je hodno pravých mistrů. Svým přirozeným talentem k načasování humorných situací však zbytečně neupozaďují vážný tón mnoha pasáží. Krása Harwoodova textu ovšem spočívá hlavně v důvěryhodném tragikomickém obrazu divadla během jednoho večera, v průběhu reprízy Shakespearovy hry, jež divákům umožňuje nahlédnout do nelehkého života divadelníků za druhé světové války.