Profil uživatele

Vladimír10

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jan Pařízek: 16 % (251)
Lukáš Dubský: 16 % (201)
Michal Novák: 17 % (203)
Anežka Kotoučová: 18 % (88)
Helena Grégrová: 18 % (363)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 22.12.2014)
Mnoho sourozenců v jakémkoliv věku vede mezi sebou své malé války. Při brilantně odehraných dialozích Colemana a Valena jsem před sebou i já viděl, co bych měl vylepšit na vztahu s mým bratrem. Celý text je však brutálnější než nenadálé střety v běžném životě. Doufám, že se nikde nestane realitou v naší vlasti. Ústřední dvojice předvádí vskutku mistrovské výkony, ze kterých mrazí především díky jejich surovosti, jež má ovšem své značné opodstatnění pro výsledný dojem z inscenace. Marka Taclíka, který si poměrně často šlapal na jazyk, v mých očích možná nepatrně převyšuje Jaromír Dulava.
(zadáno: 20.12.2014)
Hravá hudební inscenace se v mnohém přiblížila legendární Malé vánoční povídce. Do dění bylo navíc zapojeno početné dětské publikum. To bylo jako na trní, když ho J. Vlčková požádala o vylosování dalšího přání z onoho záhadného škapulíře. Herci si titul patřičně užívají a nevyvede je z míry ani náhlý řev v hledišti. Režie nádherně propojila světoznámé hity opatřené novými českými texty s drobnými příběhy, které měly co říct také divákům o něco starším. Pro mě se však stala největším překvapením obrovská vzducholoď na dálkové ovládání, která se v jednu chvíli začala vznášet nad hledištěm.
(zadáno: 19.12.2014)
Na jevišti se přede mnou začal odehrávat děj, který patří k těm nejmorbidnějším, jež jsem měl tu čest v divadlech vidět. Aby byli dva herci ze čtyř hlavních postav připoutáni téměř celé představení k části dekorace jsem též dosud nezažil a pro samotné účinkující to jistě též není nic příjemného. Temná a pochmurná atmosféra byla navíc umocněna tak, že bylo po celé scéně rozsypáno několik usekaných rokládajících se rukou. Tím byla všemu nasazena koruna a celé hlediště jen trnulo, kolik postav zemře. Naštěstí nebyla zabita ani jedna. Excelentní herectví předvedli M. Taclík a M. Stehlíková.
(zadáno: 15.12.2014)
Neokázale zpracovaná hra stojí a padá především s výkony O. Brouska, T. Töpfera a P. Kostky. Zcela nepřirozeně však vyznívá celkový herecký projev Dagmar Havlové. Ta si je bohužel až příliš vědoma své popularity a stojí jako obvykle při děkovačce v samém středu, čímž naprosto nehorázně upozaďuje důležitější postavu Leona, která narozdíl od její téměř neopustí jeviště. Dramaturg přistupoval k textu příliš pietně. Některé menší postavy či nepodstatné scény vyznívají do prázdna. Výsledkem je pak značně přepísknutá stopáž první poloviny, která se bezmála přiblížila dvěma hodinám.
(zadáno: 14.12.2014)
Výjimečné literární dílo G. Hauptmanna zobrazuje nejen úplný rozklad osobnosti hlavního hrdiny na pozadí intrik jeho blízkých příbuzných, ale i období, kdy se již A. Hitler nezadržitelně dostával k neomezené moci. Tentokrát byl P. Nárožný obsazen zcela proti svému, stále ještě převažujícímu, komediálnímu typu a s náročným úkolem si poradil dokonale. Monolog adresovaný jeho třem dospělým dětem, které ho nebývale odporným způsobem ponížily, je činoherním skvostem. Z opravdu bohatého obsazení stojí dále za zmínku vedle jeho mladičké jevištní partnerky Z. Stavné také S. Zindulka a J. Dulava.
(zadáno: 8.12.2014)
Tvůrci doslova zabili jedinečnou příležitost vytvořit po delší době ve zlaté kapličce kvalitní inscenaci. Opulentní výpravy a neokázalá jevištní pojetí z pera V. Morávka mám opravdu rád, jenže zde mě ten přílišný pathos vyloženě iritoval. Herci nemluvili, ale spíše řvali nejen z jevišti, ale i lóží, balkónů, galerií či zcela nevhodně umístěné rampy. Ta prodlužovala hrací prostor do hlediště a diváci v předních řadách, tj. na nejdražších místech, na ni vůbec neviděli. Nejvíce mě však mrzí, že takoví herci jako J. Hartl nebo V. Postránecký musí mrhat svým uměním v takto primitivním představení.
(zadáno: 7.12.2014)
Přehlídka mnoha lidských povah byla na scéně zahrána s grácií téměř všemi zúčastněnými. Ladislav Smoček se dokázal, jako u mnoha dalších textů, dostat až na dřeň replik a vytlačit z nich, to nejlepší, co se z nich vůbec získat dá. Za zmínku však stojí zejména O. Vetchý a P. Nárožný, kteří se postarali i o zpestření závěrečné děkovačky, či vynikající J. Dulava. Ale i ostatní umělci, jako např. L. Veselý, v mnohdy malých a nevděčných figurách předvádějí prvotřídní výkony. Netroufám si však odhadovat, jaký by měla samotná hra úspěch, kdyby se jí neujal právě zdejší inscenační tým.
(zadáno: 3.12.2014)
Nová premiéra ukazuje nejen složitou historii divadla Semafor, ale i nešvary doby spojené se socialismem, ale i kapitalismem. Skrz mnoho kabaretních či činoherních scének následujících po sobě v nepříliš uspořádaném sledu se autor snaží nalákat obecenstvo na další tituly svého hudebního svatostánku. Nejedná se tedy o hru v pravém slova smyslu, ale spíše pořad se zpěvy spojený s trochou té reklamy a neskrývaného politického protestu. Scénograf a kostýmní výtvarník v jedné osobě si dobře poradil s rozpůlenou kronikou, kdy využil značně neotřelý jevištní trik. Herecky vyniká J. Molavcová.
(zadáno: 29.11.2014)
Hlava mi nebere, že většina moderních autorů dosud nedokázala pochopit, že na pozadí milostného trojúhelníku se nedá vymyslet nic nového. V tomto případě se navíc celý děj znepřehledňuje retrospektivním uspořádáním jednotlivých scén. Mezi těmi jsou zdlouhavé pauzy, v nichž jsou na dekoraci promítány SMSky všech tří figur, které si však neosvojily správný pravopis. Většina výstupů je nudná a bez jakéhokoliv zápalu. Režisér se snažil tuto nepropustnou barikádu konsternovaných hereckých výrazů prorazit polonahými scénkami či nechutnou oblékanou souloží. Jeho tupé snažení bylo díkybohu marné.
(zadáno: 24.11.2014)
Nechápu, proč se poslední dobou v Národním divadle vytvářejí inscenace, které dokáží uspokojit odbornou kritiku, ale s obyčejnými diváky se zcela míjejí. Titul Po sametu do této kategorie rovněž patří. V bláznivě pestrobarevných kostýmech se šest herců pokouší zrekapitulovat dvě desetiletí naší společné historie pomocí dobových reálií. Z těch se však po několika minutách stane nudná říkanka, jejíž refrén se opakuje devatenáctkrát takřka stejně a přechází v jednotvárné odpočítávání letopočtů. Jisté oživení přinesly pouze imitace Vladimíra Železného. Absence přestávky je však značně zarážející.
(zadáno: 21.11.2014)
V Semaforu vznikl vkusně pojatý remake známé operety s původní hudbou, která se však stala základem pro nově vzniklé texty od Jiřího Suchého. Přestože považuji J. Molavcovou za jednu z hlavních tváří tohoto divadla, tak zde se uchylovala k prvoplánovému přehrávání a nevkusným hlasovým brikulím, jež vyloženě tahaly za uši. Mnohem lepší dojem proto zanechali v důležitějších rolích V. Kopta či M. Sovová. Nejen v závěrečném výstupu se ukázalo, že i s malým ansámblem se dají na jevišti vytvořit velké hudební počiny, které divákům zaručeně vykouzlí dlouhotrvající úsměv na tváři.
(zadáno: 16.11.2014)
Srovnat současnou agenturní inscenaci s verzí vinohradského divadla bohužel nemohu. I přesto si myslím, že celý titul stojí na výborném herectví V. Vydry a kdyby byla jeho role přeobsazena, rozhodně by již za návštěvu nestál. Jeho komediální talent nejvíce souzní s těmi, kdo si zahráli i v původním představení, M. Zahálkou a J. Malou. Naopak L. Hruška již zjevně neví, co by si do textu přidal, a tak se to na jevišti pomyslnými "voly" jen hemží. Záhrobní tématika byla režisérem R. Lipusem zpracována tak jemně, že kostlivci vylézající ze skříně nemohli polekat jediného diváka v hledišti.
(zadáno: 15.11.2014)
Po jazykové a básnické stránce je nesporně Máj jedním z klíčových děl české literatury. Otázkou však zůstává, v jaké formě ho uvést na komorním jevišti a koho obsadit do role vypravěče. Oceňuje sice, že B. Hrzánová uměla celý text zpaměti, ale její usměvavý přednes s psychologickou lyricko - epickou skladbou vskutku nesouzní. Recitátorka totiž nepříliš důsledně vystavěla pocit úzkosti a odloučení od okolního světa. Způsob, jakým si tvůrci tohoto poetického večera vyložili Máchovo dílo, zkrátka není v souladu s tím mým, který byl po prvním přečtení textu mnohem citově zabarvenější.
(zadáno: 14.11.2014)
Režisér V. Morávek vytvořil vskutku královskou podívanou a navíc obsadil Miroslava Donutila po dlouhých dvaceti letech do ryze vážné role. Jeho Salieri je chladným počtářem, který přesně dávkuje své intriky a pečlivě volí citové zabarvení hlasu. Dokáže zkrátka přikovat diváka k sedadlu takovým způsobem, že si musím položit otázku, jestli je to skutečně ten samý Donutil, jenž až donedávna působil v Národním divadle. Ve spojení s herectvím jeho syna a S. Zmrzlé, ale také opulentní klasickou dekorací i scénickým aranžmá se jedná o zážitek, na který nezapomenu do konce svého života.
(zadáno: 13.11.2014)
Každá dramatizace, která je inscenována podruhé, se musí nutně obávat srovnání se zpracováním prvním. To patří ke klenotům tvorby ND s vynikajícími výkony J. Vinkláře, J. Somra či B. Rösnera. Na Fidlovačce se snažili titul pojmout minimalisticky. Hraje se totiž na prázdném jevišti, na němž je všemožně přeskupováno mnoho dřevěných lavic. Již tento režijní záměr hře neprospěl a škrty v replikách, ploché pojetí některých figur nebo přílišný optimismus ho jen prohloubily. Jestliže v původní inscenaci M. Krobota podávali všichni dechberoucí výkony, zde výrazněji zaujme jen L. Županič a M. Randová.
(zadáno: 8.11.2014)
Zhlédl jsem tuctovou inscenaci, která se snaží na sebe upoutat pozornost pomocí fantaskních prvků, jež do tohoto žánru příliš nepasují. Tlachání o milostných či profesních vztazích tak po pauze přechází v repliky, které si kladou za cíl, vymyslet tu nejpitomější fantasmagorii. Ani jeden z herců po 16 letech uvádění svoji roli již nijak výrazněji neprožívá. Nejvíce přehrává K. Heřmánek, na jehož tupé fóry publikum paradoxně reaguje nejpozitivněji. Do jeho kolegů B. Klepla a Z. Žáka bych zase neřekl, že dokáží zahrát tak nezáživně. V Divadle Bez Zábradlí jsou jistě k vidění interesantnější kusy.
(zadáno: 7.11.2014)
Když se D. Prachař nezaměřuje pouze na prvoplánové improvizace, může jeho herectví vyniknout daleko lépe. Pamatovat si tolik složitých monologů, kterých má právě on v této inscenaci nesčetně, je vskutku oříškem. Navíc jsem zjistil, že umí obstojně hrát na saxofón, ale i piáno. Pravým klavírním velmistrem je tady však především E. Viklický. Přestože by se přítomnost hudebníka na jevišti mohla zdát zanedbatelná, tak zde se stává více či méně rovnocenným partnerem svému kolegovi z činohry. Překvapilo mě též, že se několik scén odehrává přímo v hledišti, tedy blíže k divákům.
(zadáno: 3.11.2014)
Mezi všemi těmi pochvalnými komentáři k této inscenaci bude asi ten můj vypadat prapodivně. Ale představení si mě nezískalo. Považuji ho za trapné, vulgární a především silně amorální. Bylo zajímavé sledovat, jak se v mnoha chvílích směje výhradně zadní část hlediště, v níž seděla školní skupinka trhlých pubertálních výrostků. Nová alternantka Eva Kodešová neměla svoji roli dosud úplně v malíčku a mezi ostatními nestory vypadala poněkud zmateně. Pokud jsou však některé scény tak statické, že se pouze sedí dvacet minut na jednom místě, tak se rozhodně nejedná o režijně zvládnutou hru.
(zadáno: 1.11.2014)
Klarinety, které považuji za jeden z vrcholů tvorby autorské dvojice Suchý & Šlitr, byly nově poměrně razantně upraveny právě jedním z tvůrců. Na děj je pohlíženo z poněkud jiného úhlu než ve známém filmu. Ačkoliv většina nejproslulejších songů, jakými jsou Babeta či Tereza, zůstala i v této inscenaci, tak na některé se nedostalo a byly nahrazeny zcela novými písněmi. Strhujícím způsobem je zpracován obzláště závěr první poloviny, kdy na saxofon nezahrály jen mladé posily ansámblu, ale i J. Molavcová. Její nasazení patří zkrátka k tomu nejlepšímu, co je možné v Semaforu vůbec vidět.
(zadáno: 31.10.2014)
Přestože jsem s Radkem Holubem většinou spokojený, tak v této inscenaci, která byla pojata jako jeho one man show, bylo jeho prvoplánového přehrávání až moc. V textu je sice předepsáno, že Jeppe je nenapravitelný alkoholik, ale jeho postava by se přece dala pojmout civilněji. Důvěryhodně pak působí bohužel pouze okamžiky, kdy jeho představitel přejde do činoherních poloh zcela odlišných, vážných. Všechny ostatní postavy mohou jen mdle přihlížet. Nejvýraznějším z nevýrazných se pro mě ale stal Z. Hruška. Jezerka by se měla zamyslet, jak takovýto typ her zpracovávat v příštích počinech.
(zadáno: 29.10.2014)
Část, v níž mělo být proniknuto do tajů divadelní zkoušky, se vyznačovala úmorným přehráváním K. Frýbové a B. Leichnerové. O to větším překvapením bylo to, co se dělo na jevišti po přestávce. Komedie konečně chytila ten správný vítr. Hlediště se smálo od začátku do konce tomu, co všechno se může pokazit v průběhu jediné reprízy inscenace, jejíž zrod diváci zhlédli úvodem a měli i možnost ji vidět ještě jednou z té pravé činoherní kuchyně, zezadu. Titulu vévodí zejména osvědčení komici v čele se Z. Žákem, J. Cardou a R. Hrušínským. Musím říct, že takovou neformální srandu jsem dlouho neviděl.
(zadáno: 28.10.2014)
Nebýt přesvědčivých hereckých výkonů P. Nárožného, O. Vetchého či D. Černé, tak by hra bezpochyby takový úspěch, jakého se jí za čtyři roky uvádění dostalo, neměla. Celé jádro textu se totiž točí výhradně okolo dvou manželských párů, kde je alespoň jeden ze dvojice nemravným záletníkem. Inscenace by třeba působila svižněji, kdyby se hrála hodinu a půl čistého času bez přestávky. Pauza přijde bohužel v ten nejméně vhodný okamžik. Ale jak je u L. Smočka zvykem, nesnaží se o jakékoliv příkré modernizace a v tomto případě ani o zakomponování nevhodných vulgárních narážek nebo gagů.
(zadáno: 25.10.2014)
Zaběhlý komediální útvar o rozpadu manželství nemůže v laxním pojetí nijak výrazněji zaujmout. Některé situace nebyly režijně příliš zvládnuty. Patří mezi ně mj. masážní instruktáž Dany Morávkové či scény s polonahým R. Hrušínským. Také kvůli značně nelogickému závěru nemohu bohužel dát inscenaci vyšší ohodnocení. Pozitivní dojem však nakonec převládá. Vyzdvihnout by si zasloužili zejména J. Carda s jeho bezchybnou imitací L. de Funése a P. Pospíchal, který musel mít dobrou půl hodinu nasazeny obzvláště potupné kontaktní čočky, jež u něj pravděpodobně měly umocňovat pocit slepoty.
(zadáno: 23.10.2014)
Text je moderní obdobou Feydeauových či Moliérových komedií. Ovšem zde je vše na úplně jiném levelu. Muži i ženy si prohazují své společenské role v situacích tak vzdálených od reálného života, že to snad ani sám autor nemohl myslet vážně. Každý aktér se ocitne na jevišti alespoň jednou jenom ve spodním prádle. Ale někdy ani to ne! Pokud by se to stalo pouze náhodou, pak bych to považoval za selhání jednotlivce, ale aby mezi šesti postavami bylo šest perverzníků je vážně moc. Chápu, že se jedná o hru z psychiatrické léčebny, ale žádný blázen není tak bláznivý jako tato Čičvákova inscenace.