Vladimír10

Patrně jsem v tomto případě dosti neobjektivní, ale kouzlo neopakovatelného divadelního mámení ve mně po dlouhé době vyvolalo dojem, který je hoden sta procent. Obrovskou zásluhu na tom má mistrovské herecké umění J. Štěpánkové, která září v roztomile komické poloze jako za mlada. Být v sále spolu s ní je samo o sobě půvabné. Její výkon je navíc propojen pod přesnou režijní taktovkou L. Smočka se Z. Adamovskou. To vše samozřejmě na základě toho nejdůležitějšího, hodnotného textu, jenž je na svou dobu mezi všemi nesmyslnými novátorskými výplody skutečným originálem.

Režisér V. Morávek vytvořil vskutku královskou podívanou a navíc obsadil Miroslava Donutila po dlouhých dvaceti letech do ryze vážné role. Jeho Salieri je chladným počtářem, který přesně dávkuje své intriky a pečlivě volí citové zabarvení hlasu. Dokáže zkrátka přikovat diváka k sedadlu takovým způsobem, že si musím položit otázku, jestli je to skutečně ten samý Donutil, jenž až donedávna působil v Národním divadle. Ve spojení s herectvím jeho syna a S. Zmrzlé, ale také opulentní klasickou dekorací i scénickým aranžmá se jedná o zážitek, na který nezapomenu do konce svého života.

Směle konstatuji, že excelentní výkon J. Vlasáka v této hře lze označit za to nejlepší, co pražská divadelní scéna v současnosti nabízí. Představitel hlavní role totiž dokázal věrohodně vykreslit skličující i útočné emoce člověka, kterého nemilosrdně zasáhla Alzheimerova choroba. Závěrečných dvacet minut jsem pak díky doyenovi souboru zhlédl v slzách, což se mi v divadle již velmi dlouho nestalo. Nejen proto jsem byl poměrně překvapen vlažnou reakcí publika, které herce za jeho nasazení, dle mého názoru, dostatečně neodměnilo. Z ostatních protagonistů bych rád vyzdvihl i V. Gajerovou.

Uvažování autorovo je Wilsonem pojato jako rej veselých šašků, kteří se ženou za svými nesplnitelnými touhami, mezi které patří i nezískatelná nesmrtelnost. Všechny podřadné figurky jsou imaginárně ovládány tajemným mužem s hůlkou. Vše je umocněno pestrou hrou s barevnými světly a hudbou. Herci se přizpůsobili novému způsobu inscenování excelentně. Téměř všichni dodržují přesně zadané pohybové kreace. Menší problémy s přizpůsobením jsem zaznamenal pouze u M. Donutila a P. Pelzera. Nejvíce charismatická je bezpochyby Soňa Červená, jejíž závěrečný monolog je dojemnou třešničkou na dortu.

Vedení činohry se stále pokouší o nějaké inscenační experimenty, ale mělo by se především podívat do svým začátků, s nimiž je klasické představení Rostandova Cyrana zcela jistě spojeno. Režie se výrazně odlišuje od většiny ostatních projektů, jež zde měl na starosti právě M. Dočekal. Překvapuje výraznou scénografií, která využívá všech možností magického jeviště historické budovy. Svoji roli má propadlo, provaziště, výsuvná podlaha, ale i orchestřiště. Všestranným herectvím stojí na výši vedle D. Prachaře také S. Rašilov a M. Preissová, která se k Roxaně vrátila po čtyřleté pauze.

Zajímavě dramatizovaná pohádka, která opět dokazuje, že J. Herz je PAN REŽISÉR. V inscenaci je mnoho prvků nahrazeno světlem, a to např. blesky, kyvadlo síně času a svíce. Rád bych pochválil zajímavé dobové kostýmy především dvořanů, mrtvých a Aldobrandiniho. Též kvituji velice zdařilé proměny prostředí mezi scénami, především změnu postele v loďku. Z herců byl jednoznačně nejlepší František Němec, který svoji postavu zahrál lépe než ve filmovém zpracování Juraj Kukura. Z dalších herců bych vyzdvihl pány Mrkvičku, Matáska a Javorského, také paní Beretovou. Nejhorší výkon podala Lucie Žáčková.

Naprosto famózní představení, které je zajímavé jak po herecké, tak po režijní a hudební stránce. Neuvěřitelná je především Simona Stašová, která dokáže sama vydržet na jevišti téměř dvě a půl hodiny a skvěle pobavit celé publikum. Z jejích výstupů bych vyzdvihl napodobování hlasů, též skvělé historky o manželství a školních létech. Scénické řešení je zajímavé především v 2. polovině představení, kdy se na jevišti objeví pláž v Řecku se skutečným pískem. Hru si paní Stašová zjevně velmi užívá, i když inscenace dosáhla již více než 300. repríz. Odměnou jí byl závěrečný potlesk diváků ve stoje.

Vladimír Morávek opět vytvořil velmi tajemnou inscenaci, která je jednou z nejlepších na scéně Divadla na Vinohradech. Písně Xindla X jsou vkusně zasazeny do přepracovaného Cyrana z Bergeracu od Pavla Kohouta. Z písňových čísel vyniká především Bída. Scéna, která zůstala celé představení téměř nezměněna, byla mnohoúčelně využita. Nejlepší herecké výkony podali pánové Stropnický, Vydra a Šťastný. Velmi dobrá byla i Dagmar Havlová. Kostýmy byly tradiční, ale i moderní. Tuto nádhernou inscenaci podpořil též téměř deseti minutový potlesk diváků ve stoje na představení 3. března od 14 hodin.

Velmi pěkné představení, ve kterém chtěl nejspíš Miroslav Hanuš přenést poetiku Divadla v Dlouhé na jeviště Městských divadel pražských. Různorodá písnová čísla byla dobře propojena s činoherními vstupy a tvořila spolu se všemi tanci kompaktní celek. Oldřich Vízner nedostal v inscenaci tolik prostoru, kolik bych vzhledem k jeho postavě očekával, naopak každá z figur měla stejný prostor k vyjádření svého charakteru. Z herců zaujmou pánové Vízner, Szymik a Písařík, též dámy Poláková, Gajerová a Smutná. Nejméně výrazný byl Jaroslav Vlach, který nejspíš nepochopil režijní záměr.

Překrásná inscenace, která se stala hereckým koncertem Miroslava Táborského. Ten se u mě vyhoupl na přední příčku hereckého žebříčku, jelikož monolog Dona Guttiera v jeho podání byl dechberoucí. Zajímavá scéna s posuvnými zástěnami, které se přesunovaly a odhalovaly lože dony Mensíi, byla bez chyby využita. Většina kostýmů byla tradiční, ale do některých byly přidány znaky moderní doby, což hlavně v případě Dona Pedra neprospívalo celku. Hudba V. Franze dodávala inscenaci ponurou atmosféru. Hra světla a stínu se H. Burešové opět povedla. Z dalších herců zaujmou H. Dvořáková a M. Turková.

Jedna z nejhezčích inscenací ve zkušebně DnV s úchvatnými hereckými výkony všech účinkujících. Komorní zpracování této inscenaci prospělo, jelikož větší prostor Tanec smrti vůbec nepotřebuje. Kostýmy byly tradiční a dojemná hudební složka se k inscenačnímu tvaru hodila. Nejlepší herecký výkon podala H. Maciuchová, která postavu Alice zvládla jak po tragické, tak komické stránce. Jednoduchá scéna se třemi skříněmi, jedna patřící Alici, další Edgarova a třetí skříň nebyla ničí. Tato poslední skříň, byla jakýmsi otazníkem, který měl nejspíš znázorňovat promarněnost života.

Jedna z nejlepších inscenací ND v současnosti. Scénické řešení bylo velice složité, ale zajímavé. Odstranění hrany jeviště a snížení orchestřiště, ve kterém bylo vězení, na úroveň hlediště, přiblížilo herce k divákovi. Hlavní scéna byla též velice dobře zpracována. Pěkná hudební složka a tradičně netradiční kostýmy dodávaly inscenaci ten správný tvar. Z herců zaujmou především paní Janžurová a Preissová, též pánové Krajčo, Štěpnička, Mrkvička a Prachař. Spolupráce pana Prachaře s několika diváky v 1. řadě na konci 1. půlky byla velice zajímavou vložkou (diváci mávali vlaječkami).

Báječné zpracování Goldoniho hry s nepřekonatelným Janem Vondráčkem v hlavní roli. Inscenace je sice nepatrně aktualizována a přenesena do současných Benátek, ale i přesto si uchovává svůj osobitý ráz. Kostýmy odpovídaly formě aktualizace. Hudební složka inscenace byla vyhovující. Velmi se mi líbil nápad s turisty různých národností, kteří v průběhu inscenace vstupovali do děje. Ze všech nejlepší byl Jan Vondráček, který při svém závěrečném monologu opět dokázal, že je skvělým komikem. Z dalších účinkujících zaujmou pánové Tesař, Zavřel a Wohanka, i paní Turková.

Jedna z her Národního divadla, která skutečně stojí za zhlédnutí, především díky skvělým hereckým výkonům všech účinkujících. Strhující Iva Janžurová, nádherně osobitý František Němec a dětinsky upjatý Saša Rašilov! Scéna, jež se skládala ze dvou dřevěných příček, ze kterých se během inscenace vysouvala lednice, sporák a například malý odkládací stolek, byla též velice nápaditá. Kostýmy byly převážně pěkné a vystihující. Jen se mi nelíbil převlek I. Janžurové v 2. polovině představení, který mi kimono téměř nepřipomínal. Hudba nebyla v inscenaci využita, ale byla nahrazena všemožnými zvuky.

Nádherná dojemná inscenace, jedna z nejlepších na scéně Stavovského divadla v současnosti. Herecké výkony všech účinkujících byly vynikající. Vyzdvihl bych především Ivu Janžurovou, Vandu Hybnerovou a Janu Pidrmanovou. Scéna byla velmi zajímavá. Tvořily ji jakési natažené nitě, které na zeleném pozadí tvořily obrysy obkladu stěn. Hudební složka inscenace, kterou tvořily jakési krátké modlitby, oddělovala jednotlivé části inscenace. Kostýmy byly aktuální a do prostředí mikve se hodily. Tato inscenace s poměrně otevřeným koncem si závěrečné standing ovation jistě zaslouží.

Ryzí muzikálové dílo vznikne pouze v případě, že členové ansámblu jsou všestranně vybaveni. Vinohrady jimi v době premiéry bezpochyby disponovaly. Po značném zeštíhlení souboru si však takovéto hudební dílo již nebude moci divadlo dovolit. Posun čtyřicet let starého muzikálu do dnešní doby mobilů a počítačů není vůbec znát. Na multifunkční scéně se tak může rozeběhnout podívaná v broadwayském stylu. Obdivuhodné nasazení předvedl Jaromír Meduna. Spokojeni můžou být i M. Novotný, P. Batěk a J. Stryková. Hře pomáhá i výrazná choreografie R. Balaše s jedním mimořádným tancem na bruslích.

Tento herecký muzikál bych označil za jeden z nejlepších v Praze. Absolutně se nemůže rovnat uřvaným exhibicím divadel Hybernia či Broadway. Písně byly skvěle zazpívány a dobře doplněny o vhodné taneční kreace. Excelentním herectvím vyčnívají především T. Töpfer a B. Mošnová, která mě svým hereckým, ale i pěveckým výkonem mile překvapila. Jisté zpestření přinesly výstupy O. Brouska, V. Svobody a L. Švormové. Nejlépe provedené písně byly Máš-li kapičku, Já se dnes dopoledne žením a Déšť dští v Španělsku. Kostýmy se mohou zdát poněkud experimentální, ale ve výsledku si toho nikdo ani nevšimne.

Klasicky, ale zajímavě zpracovat Čechovův text je skutečné umění. V tomto představení se to ovšem stoprocentně povedlo! Chápu, že se některým trochu jiné pojetí líbit nemusí. Františákova inscenace totiž klade důraz na cítění jednotlivých postav. Scéna nacházející se nad úrovní jeviště, byla jednoduchá, ale mnohoúčelná. Z kostýmů bych pochválil šaty všech tří sester na konci druhé poloviny. Výjimečnou složkou je především hudba N. Engonidise, která rozveseluje, ale i dojímá. Excelentními výkony dotvářejí představení hlavně J. Vondráček, H. Dvořáková, V. Zavřel a M. Turková.

Mrzí mě, že v Divadle Na Fidlovačce neinscenují tragédie častěji. Juraji Deákovi se totiž povedlo vytvořit z pouhých slov napsaných na papíře něco neuvěřitelného. Příběh starožitníka Shapiry pojal úchvatným způsobem. Zásluhu na tom mají také vynikající herci. Dechberoucím výkonem však všechny překonala Barbora Mošnová při svém nacistickém monologu na konci první poloviny. Mimořádné výkony podávají i E. Balzerová, O. Brousek a Ot. Brousek. Scéna skládající se z průsvitných zástěn, odděluje vzpomínky Myriam od současnosti. Osvětlení je se scénou v přesném souladu.

Naprosto nesouhlasím s hodnocením uživatelů, kteří mohou dát tomuto báječnému představení podprůměrné hodnocení. Cowardův text je spíše pro citlivé povahy. Všichni účinkující podali skvělé výkony, ale jmenoval bych především Janu Štěpánkovou, která radostně naivní povahu Sarity Myrtlové zvládla ze všech úhlů. Velmi dobré jsou i D. Kolářová, M. Vančurová, C. Mayerová, G. Vránová a L. Švormová. Kratšími výstupy inscenaci zpestřují J. Šťastný a J. Kepka. Obdivuji též Janu Hlaváčovou, která má velkou odvahu se vrátit na herecká prkna Vinohrad. Nové vedení se svojí první inscenací uvedlo skvěle!

I po 14 letech uvádění tohoto klasického muzikálu si herci svoje role patřičně užívají a vkládají do nich stále své báječné herectví. Nejvíce mě zaujal Tomáš Töpfer v roli mlíkaře Tovjeho, který byl po právu za tuto roli oceněn Thálií. Z dalších zaujmou hlavně E. Balzerová a B. Mošnová, ale i M. Vávra a D. Klapka. Taneční i pěvecké výstupy byly opět velmi pěkné, jak je na Fidlovačce zvykem. Kostýmy S. Zimuly Hanákové se k prostředí židovského městečka nádherně hodí a dotvářejí atmosféru představení. O kvalitách tohoto muzikálu vypovídá i téměř nekonečný závěrečný potlesk ve stoje.