Vladimír10

Důvodů, proč ocenit tuto inscenaci, je hned několik. Je totiž více než obdivuhodné, jaká energie vychází z herců, přestože vědí, že se titul dočká jen omezeného počtu repríz. Příběhy zkarikovaných figur celosvětového mezinárodního dění té doby byly navíc vhodně doplněny písněmi, jejichž doprovod vytvářeli sami účinkující. Králem hudebních nástrojů a celého večera se však bezpochyby stal J. Vondráček, který mistrně ovládá hru na housle, kytaru či banjo. Za zmínku ještě stojí, že tvůrci vykreslili skvěle atmosféru roku 1913 pomocí rekvizit, o jejichž existenci nemohli mít tehdy lidé ani potuchy.

Naplácat dodatečně na předem vytvořenou choreografii smysluplný text bylo zjevně náročné pro všechny, kdo se na něm podíleli. Veškeré repliky jsou pouze jakýmisi výkřiky ze tmy, jež odkazují v několika větách na díla J. Haška a K. Krause, ale dohromady tvoří nudný a nekompaktní celek. Tuto těžkopádnost však povětšinou přehlušuje Wilsonova souhra prostoru, světel a kostýmů, která je naopak o to pozoruhodnější. Jedná se ovšem o divadelní pohlednici, jež by měla věrohodně zobrazovat válku? Možná, i když režijní výklad odkazuje spíše na komiku Voskovce a Wericha než na smrt a utrpení.

Ryze komerční aktovky od W. Allena řeší na rozdílně navrženém půdorysu příběhu stále tentýž problém, tj. sex. Nevím, jak na jiných reprízách, ale při mé byl komický účin mnoha laciných vtipů zakomponovaných do textu naprosto minimální. Krajně podbízivý, až trapný, byl závěrečný ''taneční'' výstup pod roztočenou diskokoulí. Opravdu nevím, koho takto ubohá choreografie napadla. Všichni účinkující vypadají značně otráveně. Korunu všemu však nasazují příšerné herecké výkony D. Morávkové a K. Heřmánka. Ten zkrátka potřebuje pevnou ruku režísérovu, které by ho odradila od jeho neustálého přehrávání.

Střípky osudů hrabalovských postav se před zraky diváků skládají do smysluplné mozaiky, pro níž je spojovacím bodem stará sběrna papíru. Miroslav Hanuš se v inscenaci neukazuje pouze jako obratný herec a režisér, ale i jako skvělý dramatik, který je schopný přenést na jeviště i ty nejsložitější povídky. Některé z nich by však mohly být o něco méně popisné. Vedle Hanti ovšem předvádějí mistrovské herectví i M. Táborský a J. Pokorná. Netradiční jevištní uspořádání, kdy aktéři hrají také mezi publikem a za ním, bylo využito daleko efektivněji než v případě inscenace 1789 v Národním divadle.

Nedokážu si ani na chvíli představit, jaký mají asi herci pocit, když na ně po celou druhou polovinu představení prýští studená voda z trubek nad jevištěm. Rozhodně ale obdivuji jejich odvahu účinkovat v takové technicky, ale i fyzicky náročné inscenaci. Pod sprchou odehráli totiž všichni své role mnohem přesvědčivěji než v méně výrazné první polovině. Ta je charakterizována neustálým, avšak velmi dobře načasovaným, mlácením mnoha dveřmi a častým milostným svíjením na pohovce. Všichni přítomní hrají více méně slušně. Za režijní úlet považuji jen transformaci J. Klema do podoby Gandalfa.

Gradující děj nutí přes úvodní poklidnou korespondenci až po vyhrocenou pomstu bývalému společníkovi diváka k neustálému přemýšlení o moci Adolfa Hitlera, který dokázal svými nesnesitelnými projevy ovládnout široké masy lidí. Jiří Dvořák proměnu ze slušného člověka ke slizkému příznivci velkoněmecké říše dovedl s lehkostí až k smutnému závěru. Jeho protihráč, který žije v Americe, naopak vyvolá svým klidem a smysluplnou rozvahou ohledně židovské otázky pomstu, která jeho přítele zcela zničí. Jevištní výkon J. Hartla je obdivuhodný. Mezi řádky dokáže v textu najít i špetku potřebného humoru.

Byť je na všech plakátech a propagačních materiálech vyobrazena pouze Lucie Bílá, která ztvárňuje dosti nepodstatnou vedlejší úlohu, nesahá Dashe, představitelce titulní role, ani po kotníky. Její Aida je zazpívána na vysoké úrovni, ale ani činoherní pasáže pro ni nehrají druhořadou roli. L. Bílá, přestože dobře zpívá, odehrát tu nejprimitivnější roli prostě nedokáže. Část s jakousi módní přehlídkou byla proto stručně řečeno příšerná. Od zahraničního režiséra bych dále očekával, že se nebude uchylovat k laciným projekcím a přizve scénografa, který vymyslí pro českého diváka něco dosud neznámé.

Udivuje mě, jak se některý nezáživný text dá s pocity i přečíst. A to právě dokázalo šest dam z hereckého souboru Divadla na Vinohradech a hostující Emma Černá. Hra sice žádný extra děj neměla, ale mě děj ani moc nezajímal. Zajímaly mě spíše herecké výkony. Nejvíce mě zaujala paní Eva Režnarová v roli Madelaine. Z dalších hereček bych rád vyzdvihl paní Černou a Štěpánkovou. Čistý nepatrný nadprůměr, ale více než 60% se tomuto scénickému čtení dát nedá. Právě proto, že se jedná o scénické čtení, a nikoliv o běžnou inscenaci, která by možná v prostoru nové zkušebny vyzněla lépe.

Čičvákův pohled na Amadea na mě zdaleka nezapůsobil tak jako výklad V. Morávka, který stejný titul inscenoval v Brně. Zde je pozornost věnována především hereckým výkonům, které jsou bezpochyby excelentní. Hvězdami večera se tak stávají J. Dvořák a O. Brousek, jenž zvládá hru na klavír i ve značně neobvyklých polohách. Představení mě však, přestože jde o jeden z nejsmutnějších divadelních příběhů, nepřinutilo k žádné výraznější citové pohnutce. Tento fakt způsobilo v první řadě komické zjednodušování děje prostřednictvím postav Větříčků, jejichž alter egy se staly epizodní postavy hry.

Režisér V. Morávek vytvořil vskutku královskou podívanou a navíc obsadil Miroslava Donutila po dlouhých dvaceti letech do ryze vážné role. Jeho Salieri je chladným počtářem, který přesně dávkuje své intriky a pečlivě volí citové zabarvení hlasu. Dokáže zkrátka přikovat diváka k sedadlu takovým způsobem, že si musím položit otázku, jestli je to skutečně ten samý Donutil, jenž až donedávna působil v Národním divadle. Ve spojení s herectvím jeho syna a S. Zmrzlé, ale také opulentní klasickou dekorací i scénickým aranžmá se jedná o zážitek, na který nezapomenu do konce svého života.

Po úvodní pasáži, v níž šlo výhradně o bezobsažné tlachání a neustálé nadávání, jsem se již začal bát, že v podobném duchu se ponese i zbytek večera. Autor se ale naštěstí včas vzpamatoval a poté, co přešel k hlavní zápletce, začal děj jeho hry konečně dávat smysl. Výborně pak vyzněla především závěrečná scéna, v níž byl pochmurný příběh umocněn mj. zvukem kapající vody. Podobným vývojem prošly taktéž, zprvu nevýrazné, herecké výkony, jimž překvapivě pomohla občasná improvizace ze strany O. Sokola, ale i špatně postavená část dekorace, s jejímž zborcením se účinkující úctyhodně vypořádali.

Po zhlédnutí tohoto strhujícího představení si musím položit otázku, proč režiséři obsazují Václava Vydru pouze do komediálních rolí? Výkonem v postavě Učitele mě přesvědčil o tom, že je všestranně nadaným hercem, který tragické role zvládá ještě lépe než ty ohrané, komické. Z jeho citlivě podaných replik běžel mráz po zádech a následně se i řinuly slzy do očí. Citlivě odehráli své role též S. Postlerová a I. Uhlířová. Jasný význam ovšem nemají hodiny nad prázdným jevištěm, jež odpočítávají poslední minuty Andriho života, který je stejně o dvacet minut prodloužen závěrečným ohledáváním Židů.

Luboš Veselý svým dechberoucím výkonem v roli Karenina vévodí celému představení. Procítěně své role odehráli taktéž M. Badinková, H. Vagnerová a H. Čermák. Snažení všech ovšem nepatrně oslabuje H. Doulová, která i do smutných pasáží vkládá fraškovité komediantství. Dramatizace je provedena na velmi minimalistické scéně, ze které v průběhu inscenace mizí všechen nábytek, jenž je postupně odhalován strhnutím bílých plachet. V momentě sebevraždy A. Kareniny je scéna prázdná a divákovi běží mráz po zádech, když zpoza železné konstrukce začnou vyjíždět dvě světla zahalená do oslepujícího kouře.

Po zhlédnutí tohoto titulu mi vyvstala na mysli otázka, jestli D. Špinar, když ho nebude nikdo omezovat, hodlá vytvářet tyto rádoby moderní počiny i v Národním divadle. Opět se ve svém režijním výkladu zaměřuje na posunutí příběhu do období, které rozhodně není slučitelné se samotným obsahem Tolstého románu. Vulgární napodobeniny postav z 19. století se plácají v nástrahách naší doby jako ryby na suchu. Jejich citová vzplanutí vyznívají trapně a celý příběh, včetně notoricky známé závěrečné scény, ztrácí jakýkoliv smysl. Nezvládnuté herecké kreace A. Kubátové a I. Luptáka nemá cenu komentovat.

Komedie Neila Simona, která je aktuální i po mnoha letech, se na Vinohradech poměrně vydařila. Přispělo k tomu především klasické inscenační zpracování a sladěné kostýmy a scéna. Nejlepší částí inscenace, byl příběh první, ve kterém Martin Zahálka opět ukázal, že je skvělým komikem. Z dalších herců bych rád vyzdvihl pana Dvořáka, ale i paní Juřičkovou a Strykovou. Velkým překvapením pro mě bylo, že inscenace začala již v 18:50, kdy se na jevišti objevil Ondřej Rychlý a začal navozovat atmosféru hotelu Plaza hrou na klavír. Vybraná hudba dodávala představení atmosféru 60. let.

Po dvou letech strmého poklesu úrovně jednotlivých inscenací se na scéně StD z čista jasna objevil titul, který díky scénografii velmi dobře koresponduje se samotným prostorem, kde je uváděn. Královna Alžběta II. se ve zřetelně odlišených časových rovinách setkává s mnoha svými premiéry, mezi nimiž herecky září I. Bareš, V. Postránecký a T. Medvecká. Iva Janžurová se pod vedením hostující režisérky vrátila na svoji obvyklou úroveň herectví, pro níž je typický precizně naučený text a upuštění od hlasových manýr. Patrně se bude však jednat na delší dobu o poslední činoherní klenot zde vzniklý.

Pro novou inscenaci nenáročné anglické konverzační komedie byla jistě předobrazem veleúspěšná Julie. Jejích kvalit v mnohém dosahuje. Slovní obraty N. Cowarda ovšem nejsou zdaleka tak vybroušené jako ty od pánů G. Boltona a W. S. Maughama. Tento problém je znát především v první polovině, ale po přestávce se děj již naplno rozeběhne. Jelikož J. Kališová nastupovala do již rozezkoušeného titulu dodatečně po L. Engelové, tak se některé její nápady bijí s těmi původními. Nové posily Fidlovačky hrají na svůj věk velmi dobře. Svými výkony je však překonali L. Molínová a L. Županič.

Emotivní příběh Babičky je v této inscenaci zpracován trochu jiným způsobem, než jak je znám z televizních adaptací. Režisér J. Jirků a dramaturgyně A. Šotolová příběh zřetelně zkrátili, ale představení naopak obohatili o výjevy z nelehkého života Boženy Němcové. Komickými články představení jsou především všechny děti, které dostávají poměrně velký prostor, ale také sluhové kněžny Zaháňské. Zpracování vedlejších dějových linií je též zajímavé. Mimořádný výkon podává Barbora Mošnová. Zahanbit se však nedali ani E. Balzerová, P. Nečas, D. Rous a N. Horáková.