Vltava

Mikuláškův formální až řemeslný přístup k tvorbě se mi vždy líbil. V této inscenaci se mu výborně podařilo postihnout a okomentovat fenomén národní povahy - čecháčkovství. Tématické scénky stojí na zdařilých hereckých výkonech, kdy herci dokážou umně ztvárnit například atmosféru trapnosti. Přes stáří inscenace a zřejmou inspiraci mediálním děním si překvapivě udržela aktuálnost. Co je režisérovou největší předností je však zároveň i jeho největší slabinou, protože po několika inscenacích stejného formátu se tento přístup může snado okoukat.

Na představení se mi líbila aktualizace dobového zasazení a pojetí některých konkrétních scén, zejména hudebních, ale jinak mi přišlo po všech stránkách průměrné, až na herecké výkony. Naopak mi vadilo primitivní pojetí rasové problematiky, které vnímám v takto samoúčelném podání jako naprosto neakceptovatelné. Daleko vhodnější by bylo, kdyby byla tato problematika úplně vypuštěna. Představení ve mě totiž před koncem vyvolalo obrovské očekávání, že se jí bude zabývat konečně také vážně, ale dějový zvrat nepřišel a tento potenciál nebyl využit.

Není mi jasné, proč se někdo rozhodl hru uvést. Předloha mi připadala nezajímavá, dovedu si ji představit jedině jako povídkovou knihu. Text nebyl dostatečně silný na to, aby mohl být zasazen do scénografie, která nejenže nepodporovala jeho vyznění, ale ani základní zájem diváka o jeho pokračování. Herci na sebe navíc většinu času nereagovali, a představení tak sestávalo z jednotlivých promluv, kdy ostatní herci na scéně byli zaneprázděnní ztvárňováním svého neúčastenství. Brzy po začátku jsem tak chtěl hupsnout do černé díry dominující scéně a tento pocit během představení sílil.