Vladimír Rogalewicz

Představení stojí a padá s úžasnou kreací Jana Vlasáka v hlavní roli. Dobře napsaná hra přibližuje jak stavy nemocného, tak problémy, které musí řešit jeho rodina. Některé reakce publika naznačovaly, že tyto problémy, o nichž se obecně málo píše a o nichž řada z nás nechce příliš mluvit, jsou ve společnosti časté. Díky za příspěvek k diskusi o Alzheimerově nemoci. Režijně je hra zpracovaná standardně a s výjimkou dobré Veroniky Gajerové zůstali představitelé ostatních rolí daleko za průměrem.

Vše už dokonale popsal Jan Pařízek.

Soustředěný výkon obou protagonistů udrží napětí a pozornost, hra nemá hluchá místa. (Pouze nezajímavé hudební předěly s hrou příliš nesouzněly.)

Inscenace je hodně doslovná, ale decentní. Všemu vévodí životní herecký výkon Elišky Balzerové. První polovina překvapí vysokým standardem celé inscenace v tomto jinak podbízivém divadle a znamenitým herectvím všech dalších herců. V druhé polovině se však někteří herci v čele s do té doby bezchybným Davidem Novotným přeci jen začínají pitvořit. Při představení jsem si uvědomil, jak znamenitého a (zatím) nedostižného dramatika jsme měli v osobě Jiřího Hubače.

Pánové (a dáma) nezklamali. Příjemně strávený večer v milé společnosti Buchet a loutek.

Není to divadelní bomba, ale rozhodně se jedná o vysoce nadprůměrné řemeslo ozdobené celou řadou skvělých hereckých kreací. Špinarovy režie mě baví. Zde je začátek trochu nudný ve snaze rychle uvést diváka do děje i za cenu deklamativních vložek, ale následně se ukáže, že celá stylizace je vysoce funkční a představení báječně graduje.

V první polovině autorka drsně zbavuje britskou koloniální minulost veškerých zbytků oslavné nostalgie. Po skvělé první polovině následuje výrazně slabší druhá část zobrazující naprosté uvolnění morálky v současné době. Přesto toto nerovné spojení nese silnou výpověď o dnešní době, kdy absence dříve svazujících konvencí nepřináší automaticky štěstí a spokojenost. Režie využívá značnou stylizaci, která při dokonalé vzájemné souhře všech herců působí mimořádně svěže.

Důstojná inscenace skvělého dramatu. Trefa do černého!

Neskutečný zážitek.Je zřejmé, že celý inscenační tým to představení intenzivně prožívá. Syrové, upřímné, emotivní, pravdivé; dokáže udržet maximální pozornost po celých 100 minut bez přestávky. Tereza Voříšková i Eliška Křenková jsou skvělé. Mne osobně rušilo scénické řešení; v průběhu představení jsem však ani nedýchal.

Z poměrně pubertálního nápadu a omezeného množství sebraného "výzkumného" materiálu se režisérovi i hercům podařilo sestavit mimořádně zábavné představení, které v druhém plánu nastavuje zrcadlo (nevyzrálé a tápající) generaci mileniálů. Účinkující na sebe znamenitě slyší a to se odráží i v přesně uměřené míře milé improvizace. Doporučuju!

Série víceméně jednotlivých artistických vystoupení, ovšem nádherně ukazuje, jaké je to mít doma dítě s ADHD, a to jak z pohledu rodiče, tak z pohledu samotného dítěte. Ke konci už trochu nastavovaná kaše.

Pozitivní překvapení. Všechny složky jsou v rovnováze - úprava textu, režie, lighting, hudba, výprava, herecké provedení. Mimořádně poetické představení.

85 %. Své hodnocení složím z komentářů redakce: "Jeden z vrcholů divadelní imaginace J. Havelky. Pocta filmu, kouzlům, eskamotérům, snílkům... Režisérovi a výtvarníkovi nechybí pořádná dávka imaginace, která dělá z inscenace velmi příjemnou podívanou. Téma člověka na konci života, snažícího se jen tak nevzdat blížící se smrti, je přes smutnou podstatu podáno hravě. A v duchu osobnosti G. Méliése i s optimismem, s nímž vlastně nad "zubatou" svým způsobem vyhraje."

Skvělý kolektivní výkon slibného souboru DpP. Tak si představuju velice dobrý standard pražských divadel.

Viz velice trefné hodnocení Lukáše Dubského. Snad jen dodám: nedívá se na to příjemně.

První polovina je hodně mystická, (skoro nesnesitelně) ezoterická, velice nepřehledná. O to silnější je druhá polovina, která překvapivě celý příběh zpřehlední a vysvětlí. Znamenitý příspěvek ke komplikované historii střední Evropy ve 20. století a k rozmazání hranic mezi bílou a černou.

Viz hodnocení Heleny Grégrové, je přesné. Hilarovo a současně Špinarovo krédo. To že Hilar napsal před sto lety?
Upozornění: představení rozhodně není vhodné pro diváky, kteří by si představovali nostalgické velebení éry Karla Hilara a velkých herců z jeho doby. A takových byla dnes na Nové scéně dobrá polovina.

Funguje to, Martin Čičvák napsal zábavný text, který udrží divákovu pozornost. O super souhře hereček zde již bylo napsáno mnoho (dnes, resp. v současnosti v kombinaci Skopalová - Uhlířová - Žáčková). Škoda jen konce, byl zbytečně natahovaný a zbytečně aktivistický.

První polovina je hodně didaktická a vcelku nepřesvědčivá. Tvoří ale úvod do druhé části, mnohem dramatičtější, apelativnější. Ano, není to nezaujatý obraz, autoři vyjadřují skrz postavu Čapka svůj jasný názor. Povedly se i nenásilné paralely se současností. Kdyby tu hru napsal Karel Čapek, napsal by to asi přesně takto. Toto představení mluvilo i za mne.

Beznaděj, bezvýchodnost, hluboká deprese... Skvělá dramatizace Jakuba Nvoty. Další herecký koncert Norberta Lichého (hrál on vůbec? on tam jen tak přirozeně pobýval!), skvěle sekundovala Magdaléna Tkačíková. (Praha, Divadlo v Celetné, 30.10.2019)

Kladno má po dlouhé době skvělý titul. Zejména hudební zpracování Romana Říčaře a ohromné nasazení celého souboru spolu s kvalitním zpěvem z inscenace udělaly mimořádný zážitek. Pamatuji si první setkání s tímto muzikálem v pražském ABC. Z dnešního pohledu byl skvěle obsazený,ale přesto mě nudil. Kladenské představení,také díky propracované režii Jaroslava Slánského, opravdu baví (a to nejsem příznivcem ani muzikálů, ani zbojnických legend). Hudebně je kladenské představení srovnatelné s tím, co na toto téma napsal Petr Ulrych - a to je opravdu vysoká laťka. Kladenský soubor dozrál; snad to zase nezabije nějaké nesmyslné politické rozhodnutí!

85%. Skvěle napsaný minimalistický kompaktní kus. Reflexe naší nedávné historie je nanejvýš potřebná, ale zatím se k ní dostáváme pomalu. Toto je správná cesta, jen houšť! Režijně a herecky bezchybné, i když nepřekvapivé. O to působivější. Není z toho dobře.

Velice zdařilá inscenace klasiky oděné do současných šatů. Úžasný dopravní prostředek a vtipně udělané filmové dotáčky. Další příklad, že klasika nemusí být nuda.

Zdařilý přepis oblíbeného románu. Martin Františák inscenuje knihu jako velice temný příběh z anglických rašelinišť, zkoumá nejzazší kouty lidské duše. Bohužel naráží na limity svého divadla - zejména pánskou šatnu, nepatřičné kostýmy, hudební složku. Skvělé jsou především představitelky matky i dcery Kateřiny - Marie Štípková a Denisa Barešová, tradičně zajímavá (i když tentokrát přeci jen trochu konvenční) je scéna Marka Cpina. Celkově toto představení rozhodně stojí za návštěvu (i když před lety Jan Mikulášek s Bezruči uspěli ještě víc).

85%. Odlehčená inscenace pro open-air produkci. Velice dobře zvolená historická figura, která je vtipně propojená s dnešním Brnem. Tak by se měli ke svým kořenům chovat všude! Originální, dobře napsaná hra vybavená lehkou, spíš operetní, ale nekýčovitou hudbou plnou citací. Vyrovnané nadprůměrné herecké obsazení. Pokud by se to hrálo v běžném repertoáru v kamenném divadle, byl by vhodný jemný zásah dramaturga a zkrácení některých rozvleklejších pasáží. (Záznam ze streamu, 29.3.2020)