Vladimír Rogalewicz

Viz hodnocení Heleny Grégrové.
Bravo! Doporučuji!

Chytře napsaná,trochu cimrmanovská hra o české připosranosti.Mohu být ovlivněn vzpomínkami na 80.léta,kdy jsme byli zvyklí v divadle hledat skryté významy.Teď se většinové publikum chce v první řadě pobavit a je otázka,zda ještě ví něco o událostech 1848;tomu odpovídalo dnešní studené přijetí.Tato nadprůměrná inscenace asi jen nenašla správné cílové publikum (také její umístění do pozlaceného Mahenova divadla není možná ideální).Výborně sehraní vyrovnaní představitelé všech rolí předvedli herecký koncert s inteligentním textem,který byl aktuální v době normalizace a zdá se být aktuální i dnes.

Inscenátoři setřeli z kultovní hry semaforský prach a oblékli ji do amerických muzikálových šatů. Dobře placená procházka to překvapivě zvládla a komorní prostředí jí opravdu slušelo. Hudebně mimořádně dobré a vyrovnané. Velice příjemné představení. (Ze záznamu.)

Gejzír skvělých nápadů. Hravé, zábavné a profesionální.

Milé, intimní, křehké, snové. Zhmotnění mých (i Vašich) snů.

M. Krobotovi se povedla velice čistá inscenace s jasnou stylizací postav. Vedle nestravitelného arteficiálního filmu působí přirozeně. Zatímco ve filmu je potřebný odstup od děje vyvolán prázdnou scénou nakreslenou na zemi ateliéru, v divadelní adaptaci chladným nezúčastněným hereckým projevem, jakoby ze čtené zkoušky nebo policejní rekonstrukce. Morální poselství se hře podařilo předat jednoznačněji. Po Dnu naděje další skvělý výkon Lucie Žáčkové.

Studené, intelektuálně vykalkulované, formálně dokonalé, ale naprosto odosobněné, odtažité představení. Přesně vystihuje určitou (velikou) skupinu německých intelektuálů. Tolik k dramatizaci. Pokud chtěl režisér postihnout právě toto, povedlo se. Mne to nechává chladným. Jinak ovšem režie hýří spoustou zajímavých (a fungujících) nápadů, herci plní požadavky režie na víc než 100 % (kolektivně, nikdo není slabší) a Marek Cpin vykouzlil dokonalou scénu (funkcionalistický interiér). (Archa, Praha, 15.4.2012)

Skvělé představení. Úžasně aktuální hra o lidské integritě, svědomí, pragmatismu atd. Po první polovině (vlastně dvou třetinách) bych dal plný počet, lesbické téma i téma tranzice pohlaví v poslední části značně rozředilo (i trochu posunulo) hlavní myšlenky a otázky dramatu. (Musí být nutně woke téma ve všem, co se nyní inscenuje?)

Velice zdařilá inscenace klasiky oděné do současných šatů. Úžasný dopravní prostředek a vtipně udělané filmové dotáčky. Další příklad, že klasika nemusí být nuda.

Představení má dvě naprosto různé poloviny. Ta první je intelektuálně zajímavá, i když poněkud zdlouhavá (těch televizních debat už bylo přesmoc). Druhá je úlet plný neopodstatněného násilí, nesmyslného akčního děje, atd. I když se i zde objevují zajímavé momenty, například setkání s bývalou láskou. Neinvenční hudba na hranici snesitelnosti. Celé to dělá dojem křečovitého vymýšlení, jak navázat na nosný nápad Don Quijote=moderátor televizních debat.

Buchty a loutky si se svým dospělým publikem hrají, a nejinak je tomu v tomto titulu. Představení začne jako pravé divadlo marionet, ale v jeho průběhu čeká řada překvapení. Každé setkání s tímto souborem je rozhodně milé. (Ze záznamu.)

Režijnímu duu se podařil téměř zázrak. Abstraktně pojaté představení se na jedné straně vyhnulo sentimentu i přehnané úctě, není ani trochu patetické, na druhé straně netlačí na pilu v politické rovině. Výsledkem je velice působivá výpověď o zrůdnostech totality. (V publiku bohužel zasednou výhradně ti, kteří s vyzněním již předem souzní; ti, kteří by to vidět měli, nepřijdou.)

Výstižný, zábavný, ale smutný popis české vědy. Publikum složené z velké části z akademiků se náramně bavilo nad dešifrovanými i nedešifrovanými odkazy na skutečné osoby a situace. V některých chvílích se zdá, že se fabulace najednou přehoupla do reality. Zajímavá scéna, režie a zejména David Matásek a Pavlína Štorková v hlavních rolích - ti byli, jako by si odskočili z naší vedlejší laboratoře. První polovina dokonalá, ve druhé polovině představení postupně ztrácí tempo (spíš vinou dramatika než inscenátorů). Přesto dobrých 90 %.

Autor nezapře, že prostředí vědy dobře zná. Jeho pohled na českou vědu je sžíravý, ale současně chápavý. Brněnské představení je jiné než pražská premiéra, ale stejně dobré. (Záznam ze streamu. Chyběl na něm jen smích pražské akademické obce, která se na představeních na Nové scéně královsky bavila.)

55%. Výborně provedené etudy, studie divadelních prostředků bez obsahu a přesahu.

Pročítám komentáře a není k nim co dodat. Nejvíc musím souhlasit s Pavlem Širmerem, nicméně pocit něčeho mimořádného přetrvává (možná díky mimořádnému prostoru a těsnému kontaktu s herci).

Viz hodnocení Jiřího Landy.

Solidně připravené představení, které ale ničím nepřekvapí a v ničem nepřekračuje velice dobrý průměr.

Silný inscenační tým vytvořil symbolistické představení, kterému se formálně nedá nic vytknout. Působí ale chladně, vykonstruovaně a nedokáže vzbudit vášně. Nejsilnější je hudba Vladivojny La Chiary skvěle interpretovaná Natálií Tichánkovou. (Ze záznamu.)

Příjemně uvolněné, ale i přes krátkou stopáž místy nudící. (Ze záznamu, DRAMOX)

Viděno na závěr festivalu Smějící se bestie v pražské Arše. Možná jsem měl nešťastnou ruku při výběru představení z této série happeningů: Bubiland spíš podprůměrný, Směšná interpretace na hranici snesitelnosti a na závěr Dvojí proměna. Naprostá destrukce. Hořký konec kdysi znamenitého divadla. (Pokud si chce někdo dělat z druhého legraci, musí být jeho produkce zajímavější, vtipnější a chytřejší. Publikum se nezasmálo ani jednou a Zdeněk Troška nemusí zvažovat žalobu, protože není, co žalovat. Bohužel.) (Archa, Praha, 18.4.2016)

Znamenitá Stoppardova hra (kterou však běžný návštěvník Vinohradského divadla pravděpodobně neocení), výrazně horší výsledek inscenace, která je k textu málo citlivá. Nezajímavá režie, v řadě obrazů rušivá scéna, nevěrohodná Simona Postlerová. Výrazně lépe se svých rolí zhostili pánové, Jiří Dvořák exceluje.

Stále nevím, proč byl tento text inscenován. Proč jsem ho měl tři hodiny poslouchat. Byl nezajímavý, nudný, slovníkové heslo. Snaha tvůrců tím byla značně limitována. Skvělá hudba, i díky Tereze Marečkové. Zbytečně složitá scéna, její přestavby se místy zdály zbytečné až rušivé. (Praha, Divadlo Pod Palmovkou, 24.10.2017)