Vladimír Rogalewicz

Velice zajímavá hra (na začátku 90. let v Divadle E.F.Buriana pro mě byla zjevením), dobré herecké výkony (zejména Zuzana Vejvodová a Ondřej Brousek). Zub času na hře už trochu zapracoval, dnes by si zasloužila větší tempo (dramaturgie mohla některé scény výrazně krátit). Režijně a scénograficky příliš doslovné a bez nápadu.

Představení mě strhlo, díky Jiřímu Langmajerovi a znamenitému ztvárnění předválečné německé dekadence v první polovině. Přesto ho považuju za nevyužitou příležitost. Nedostatky podrobně popsal Pavel Širmer: škrtat (po slibné první čtvrtině představení často ztrácí tempo), druhou polovinu neinscenovat v tak zjednodušeném černobílém vidění a více propracovat vedlejší postavy (zejména mužské role). Přesto se jedná o představení, která vysoce převyšuje standard Divadla Pod Palmovkou. Doporučuju návštěvu!

Tato hra časem ztrácí náboj.Co bylo před 45 lety objevné, to dnes již nepřekvapuje.Inscenace je navíc mnohem méně soustředěná než představení Burgtheateru, které Praha viděla v prvním ročníku Festivalu německého divadla.Zejména v závěrečné části (nadávání publiku) zůstali herci pouhými interprety, kteří přeříkávali naučený text.Prolomit hranici mezi jevištěm a hledištěm a vtáhnout diváky do hry natolik, že by toto spílání skutečně vztáhli na sebe, se rozhodně nepodařilo.Postmoderní dodatek do děkovačky byl už ze zcela jiného kusu.

Soustředěný vyrovnaný výkon celého souboru, nápaditá režie, pevná Mikuláškova ruka při vedení herců, zajímavá scéna, znamenitá hudba. Jen Čapek začíná být trochu vyčichlý, proto minus 10% (tato výtka se však netýká Mikuláškova přepisu, ten je velice povedený). Psáno z představení v pražské Arše.

Průměrná inscenace průměrné hry. Psáno z představení v Praze Na Zábradlí.

Kde zůstal autor Krásky z Leenane a Osiřelého západu? Slabá hra, sled nepříliš souvisejících scén posouvá hru k závěru bez katarze. Režie i představitelé hlavních rolí na slušné úrovni, ale hru nezachránili.

Existují jistě i lepší hry. Nevýrazná režie i scéna, nadprůměrné herecké výkony. Standardní představení, které nevzbudí ani kladné, ani záporné pocity. Kdyby takto vypadala většina inscenací na Zábradlí, třeba by se mezi nimi urodila i jedna nebo dvě nadprůměrné.

Podařený remake představení,jež Hana Burešová inscenovala před 15+ lety nejprve v Kladně a pak s ní putovalo na Smíchov a do Dlouhé.Obdivuhodná dramatizace a příjemná,trochu nostalgická režie.Představení je dobře vygradované a spěje od poněkud rozpačitého začátku k výtečným scénám na konci.I když herci hrají dobře a vyrovnaně,jejich hudebním číslům chybí jiskra.Nic na plat,nedosahují vyznění,jež se podařilo dosáhout hercům z Dlouhé,a v hudební složce za pražskou inscenací značně zaostávají.Viděno v Praze v Dlouhé.Úžasná oddychovka.

Postmoderní směs všech možných i nemožných režisérových nápadů, které někdy mají, ale většinou nemají nic společného s tématem hry. Snůška ošklivostí (v nichž si Divadlo Na Zábradlí v poslední době libuje). Antická tragedie se takovému pojetí naprosto zpěčuje. Výsledek je vyloženě špatný. Dvacet procent pro herce, kteří hráli moc dobře, dojem však zachránit nemohli. Dočkají se někdy normální hry?

Povedené představení. V první polovině vadí schválnosti v kostýmech a občasné přílišné groteskní přehrávání. Druhá polovina - po zcivilnění - je výrazně lepší.

Podle hodnocení ostatních inscenace pěkně zraje. První polovina je dokonale zrežírovaný herecký koncert, o přestávce jsem měl kandidáta na 100%. Druhá polovina začína být chvílemi zdlouhavá a také humor se přehoupne lehoučce za hranici vkusu - proto ta ztráta 10%. Viděl jsem 16.2.2011, v den uzavření ankety za rok 2010, a okamžitě mám kandidáta do ankety za rok 2011. Z hereckých představitelů se mi nejvic líbili Hanuš a Wohanka, ale v představení se zjevně našli všichni. Povedená hudební čísla, ale to už je v Dlouhé standard.

Milé představení, které si nehraje na velké umění, ale kde oceníte znamenité herce (Zimová, Tesař, Dvořáková) i režii. Mně se více líbila první, u druhé jsem ocenil posun do současnosti.

Mimořádné představení.Dokonalý minimalistický výběr textů z rozsáhlé korespondence.Z výtvarného pohledu úžasné. Herci hrají soustředěně.Režisér vytvořil představení, jež přináší poetiku V+W, ale konkrétní prostředky jsou jiné, bez citací gagů nebo písní.Z intelektuální pohledu naprosto dokonalé představení.Emocionálně ale zůstalo něco dlužno.Divák zůstane vně a má čas přemýšlet, proč to režisér udělal právě takto, jak to funguje.Stoprocentní představení by mělo diváka vtáhnout, že by neměl čas přemýšlet o ničem jiném.

Prvoplánová nefalšová normalizační estráda - bohužel nikoli jako parodie, ale myšlená zcela vážně. Nedostatek nápadu zakrývá množstvím bezúčelně použitých sprostých slov (zejména Zpěvačka). Některé herecké etudy jsou zábavné, ale dojem z představení nezachrání. Předem ohlášená reflexe 6O. let se nekoná, s časem se pracuje hodně nesourodě. Konec je již vyloženě trapný. Psáno z pražského představení v Arše.

Uvolněné představení o ničem, které donutí diváky hrát si s protagonisty. Relaxace. Poznáte svět dnešní mládeže. Víc bodů chybí kvůli nedostatku témat, které by měly jiný smysl, než pobavit.

Představení, které rozhodně stojí za vidění. První polovina baví, druhá nudí, ze závěru mrazí. Sympatická civilní režie, znamenitý kolektivní herecký výkon celého souboru. Nejslabším článkem je text. Přinejmenším by potřeboval výrazně proškrtat, vypustit povrchní filozofování (a rozhodně divadelnické fňukání). Hlavní příběh je slabý a vyčichlý. Psáno z pražského představení v Arše.

Klobouk dolů před dramaturgií - vytáhla z análů hru, která je nanejvýš aktuální a rozhodně je oživením repertoáru pražských divadel. Pan Smoček hry tohoto typu umí, řada režijních nápadů i hereckých výkonů (zejména pánů Němce, Postráneckého, Javorského) stojí za to. Tentokrát však zůstalo jen u jednotlivostí; jako celek inscenace působí podbízivě, nekompaktně a ujíždí k laciným vtípkům.

I připravenému divákovi chvíli trvá, než přijme poetiku představení. Pokud se ale poddá R. Wilsonovi, nelituje. V představení je dokonalá souhra všech složek - scény a kostýmů, světel, hudby, herecké akce i mluvy, vše je přísně stylizované a podřízené vyznění hry. Herci ukázali, že dokážou přesně vyhovět představám režiséra. Jako vždy výborná paní Červená. Událost sezóny.

Znamenitá režie (zrcadlo nad scénou je jedinečné!) i výkony herců. Jako v mnoha dalších současných (pražských) představeních vítězí forma nad obsahem. Celé by to dobře sloužilo jako druhý (nebo spíš třetí) plán nějakému silnému tématu, ale takto se člověk ptá, proč tomu měl věnovat dvě hodiny. Nicméně po Ubovi je to další hra, která ukázala sílu hereckého souboru Divadla Na Zábradlí. Souboru, který už strašně dlouho čeká na příležitost.

Pět povídek, typický Bernhard. Přesná režie s řadou zajímavých momentů. Dramaturgicky šťastná volba (nebo to s námi nemá vůbec nic společného?). Psáno z pražského představení.

M. Krobotovi se povedla velice čistá inscenace s jasnou stylizací postav. Vedle nestravitelného arteficiálního filmu působí přirozeně. Zatímco ve filmu je potřebný odstup od děje vyvolán prázdnou scénou nakreslenou na zemi ateliéru, v divadelní adaptaci chladným nezúčastněným hereckým projevem, jakoby ze čtené zkoušky nebo policejní rekonstrukce. Morální poselství se hře podařilo předat jednoznačněji. Po Dnu naděje další skvělý výkon Lucie Žáčkové.

Příjemné osvěžení v současném marasmu pražských dramaturgií. Hra, která nic nepředstírá, pobaví (i nápaditým řešením). Znamenité herecké výkony (zejména Tatiana Vilhelmová - snad její dosud nejlepší divadelní kreace).

Morávek ruskou klasiku umí. Nebyl jsem zatížen znalostí knihy, možná proto se mi adaptace a režie velmi líbily. Znamenitá hudba. Trochu to kazí některé herecké výkony. Psáno na základě pražského představení.

S tímto představením jsem se naprosto minul. Nuda, nuda, nuda...