Vladimír Rogalewicz

Divadelní zážitek. Skvěle napsané bez jediného zbytečného slova. Přesně nastavené (poměrně minimalistické) herectví umocněno komorním prostředím upraveného sálu Venuše ve Švehlovce. I když byli znamenití všichni tři herci, primát patří Antonii Formanové. A bonbónek navrch je hudba v podání souboru Alma Ansábl. Tleskám!

Zajímavý projekt, burcující diváka, aby přemýšlel, co z české poezie zná. Rozhodně nejsurrealističtější divadlo, jaké jsem kdy viděl. Přesto zajímavé, zábavné.

Moc dobře zdramatizované - jednotlivé motivy jsou umně odděleny a pak pospojovány do nových nečekaných souvislostí. Jako typ zábavy to ale není můj šálek čaje a nijak mě to neobohatilo (to je ale spíš kritika předlohy než divadelní adaptace).

Hlavní myšlenka je nosná a představení zůstává v akceptovatelných mezích. Trpí výraznou nevyrovnaností, první polovina je lepší, po přestávce ztrácí dech. Klobouk dolů před režisérem za to, že se mu toto obtížné téma podařilo smysluplně zpracovat, i před herci za fyzicky a jistě i psychicky náročný výkon. Přesto nedokážu hodnotit výš.

Ze všech Mikuláškových inscenací jsou nejpůsobivější ty ostravské.
Tento možná až příliš drsný příběh zpracoval dokonale; vše je podřízeno požadovanému dojmu na diváka. (Divadlo v Celetné, Praha, 31.10.2013) Pozn.: doslovné aktualizace mě také rušily, ale na hostování v Praze jich bylo minimálně (pravděpodobně už jsou vyškrtané).

Šibeniční humor s říšskou orlicí nad hlavou a studeným potem v zátylku se střídá s civilními obrázky z života normálních lidí, které historie postavila do rolí těch 294 statečných. To nechcete vidět, protože bohužel celou dobu strašně dobře víte, co bude následovat. Zatím nejlepší Dianiškův opus. Obdivuhodná studijní příprava. Režie bezchybně vedoucí k požadovanému vyznění. Výborná práce s hudbou. Celý soubor zaslouží obdiv. (Ze záznamu, DRAMOX.)

Viz výstižný komentář Pavla Širmera.
Poznámka navrch: překlad obsahuje výrazně víc vulgarizmů, než bylo kvůli ději třeba. Některé z textu vyloženě trčí, to by nemělo být.

Vtipná hravá inscenace. Přesná nápaditá režie, skvělé herectví. Jaroslav Plesl je angličtější než Anglie. Pouze v druhé půli představení trochu ztrácí tempo, závěr je ale opět zdařilý.

Jiří Š. Hájek pojal inscenaci v Kladenském divadle hlavně jako grotesku, které je podřízeno úplně všechno. Ale linie citující mnohá britská a skotská klišé nezůstává zkrátka, i když oproti úspěšné inscenaci Dejvického divadla je přeci jen upozaděna. Naopak skvělé je rozehrání kusu v celém prostoru podkrovní malé scény, a to včetně bezešvých přechodů do "zákulisních" pokynů, převlékání a komentářů. Žánr grotesky znamenitě zvládají všichni čtyři herci, za mne zejména L. Zbranková a L. Vykus, možná však jen proto, že mají o něco větší prostor.

Přesný a vděčný, ale nikterak objevný text je znamenitě interpretován.

Mezi ne úplně vhodně obsazeným Danielem Krejčíkem a jeho dvěma ženami nepřeskakuje dostatečná jiskra. Představení je odehrané na poměrně dobré úrovni, ale jakoby bez citového vkladu všech představitelů, taková každodenní rutinní práce u pásu. Režijně zcela nezajímavé. Inscenace nedosahuje kvality pražské divadelní scény, svou úrovní odpovídá podprůměrné oblasti či nekonečným nováckým seriálům (vlastně sériím).

Série víceméně jednotlivých artistických vystoupení, ovšem nádherně ukazuje, jaké je to mít doma dítě s ADHD, a to jak z pohledu rodiče, tak z pohledu samotného dítěte. Ke konci už trochu nastavovaná kaše.

85%. Skvěle napsaný minimalistický kompaktní kus. Reflexe naší nedávné historie je nanejvýš potřebná, ale zatím se k ní dostáváme pomalu. Toto je správná cesta, jen houšť! Režijně a herecky bezchybné, i když nepřekvapivé. O to působivější. Není z toho dobře.

Tak takhle (dál) ne! Kajetáne, spolkla jsem SIM kartu. Humor k popukání! (Ze záznamu, DRAMOX.)

Vladimír Morávek i Husa na provázku ukázali mnohem vydařenější kousky. Amadeus dělá dojem edukativního, trochu nudného představení bez velkých vášní. Wolfimu Martina Donutila chyběl sex appeal. (Divadlo Archa, Praha, 13.4.2014)

Znamenitá režie (zrcadlo nad scénou je jedinečné!) i výkony herců. Jako v mnoha dalších současných (pražských) představeních vítězí forma nad obsahem. Celé by to dobře sloužilo jako druhý (nebo spíš třetí) plán nějakému silnému tématu, ale takto se člověk ptá, proč tomu měl věnovat dvě hodiny. Nicméně po Ubovi je to další hra, která ukázala sílu hereckého souboru Divadla Na Zábradlí. Souboru, který už strašně dlouho čeká na příležitost.

Vzhledem k množství naprosto pochvalných hodnocení spíš zklamání. Herci hrají jako o život, režie důsledně drží zvolenou koncepci. Představení dobře zobrazuje náladu a vyznění knihy. Tolik pozitiva. Přesto bylo přijetí vcelku chladné. Celý děj je zobrazen jako vyloženě dekadentní; taková je současná doba, ale nikoli Kafkův román! Konec je strašně nastavovaný a zcela ztrácí tempo, kladu si navíc otázku, zda použití dalších (nejen) Kafkových textů bylo ku prospěchu. A tradiční povzdech nakonec: proč tolik (nefunkční) ošklivosti, nepořádku na scéně, nechutných scén.(Divadlo Archa,Praha,3.4.2019)

Neskutečný zážitek.Je zřejmé, že celý inscenační tým to představení intenzivně prožívá. Syrové, upřímné, emotivní, pravdivé; dokáže udržet maximální pozornost po celých 100 minut bez přestávky. Tereza Voříšková i Eliška Křenková jsou skvělé. Mne osobně rušilo scénické řešení; v průběhu představení jsem však ani nedýchal.

Ta hra nemá dnešnímu divákovi co říct a režijní pojetí to jen zdůraznilo. Příjemné bylo poslouchat moderní veršovaný text, ale kde chybí obsah, ani forma nepomůže. První polovina je totální nuda, druhou oživily skromné režijní nápady, závěr je nelogický. Hraje se na nezajímavé scéně, a tak poměrně slušné herecké výkony přicházejí vniveč. Pokud by to chtěl ještě někdo inscenovat, musí najít nosnou aktualizaci a opravdu zajímavou režii.

Z pohledu diváka nepříliš invenční inscenace, která pravděpodobně bavila mnohem víc inscenátory než publikum. Nuda jako v rozlehlých ledových pláních Antarktidy. (Záznam ze streamu, 1.4.2020; dojem může být trochu zhoršen špatnou kvalitou záznamu.)

Vše už bylo řečeno.