Profil uživatele

Zdarda

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Helena Grégrová: 9 % (18)
Jiří Landa: 9 % (31)
Kateřina Jírová: 9 % (8)
Michal Novák: 9 % (17)
Pavel Širmer: 10 % (24)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 7.7.2017)
Jedná se o velmi nenáročnou inscenaci, která se dokonale hodí pro letní horký večer. Hodně se pobavíte, ale nic víc inscenace nepřináší. Scény mají dobrý spád, kostýmy komediálně barevné a scéna z prádla je důmyslně jednoduchá. Nejlepší jsou zde bezpochyby Simona Stašová a Bolek Polívka (jenž se zde i klaunsky vyblbnul), dobře ale hrají i Ctirad Götz nebo Petra Hobzová, kteří hrají velmi dobře. Naopak Jan Přeučil vypadal, jako by do inscenace ani nepatřil, pouze občas nudně deklamoval.
(zadáno: 7.7.2017)
Řekl bych, že je to spíše povedená inscenace, ale z nějakého důvodu u mě docela rychle vyšuměla z mysli. Tolik kritizované zvuky z okolí jsem téměř nevnímal, naopak pobavilo dívání na hodinky při každém odbíjení zvonů. Pravda ale je, že elevace docela chybí. V první části se mi líbil humor i působivá atmosféra. Ovšem i přes brutální škrty se inscenace nevyhnula nudným místům. Škrty také způsobily složitější interpretaci některých činů a motivů postav. Musím pak pochválit skvělé herce, kteří všichni hráli opravdu tu největší ligu.
(zadáno: 15.5.2017)
Kdo by čekal tragické drama o životě Olgy Havlové, ten bude zklamán. Inscenace je plná ironie a nadsázky, je napsaná s lehkostí a nadhledem. Herci vystupují s rolí, kontaktují publikum, občas se objeví nějaké hluché místo, ale jako celek funguje inscenace na jedničku. Pavlína Štorková je v hlavní roli (i když o hlavní roli by se dalo polemizovat) fantastická, ovšem skvělí jsou i zbylí herci v rozličných rolích. Kromě hereckých výkonů zaujme také originální scénické řešení. Potěšilo mě "pomrkávání" na absurdní dramata Václava Havla (např. scéna v hospodě).
(zadáno: 25.3.2017)
Umořující (dlouhé okolo dvou a půl hodiny) deklamační (mluví se téměř stále o citech, ale celkově nějaký náboj nebo vzrušení totálně chybí) nuda. Režie si vystačila s lacinými nápady - např. Rimbaud je rebel, proto musí mít dobově i stylově úplně jiné oblečení; Rimbaud je rebel, proto musí nutně mluvit sprostě; Rimbaud je rebel, proto se musí vysvlékat do naha. Přes tuto snahu o "šokující" scény je inscenace nudná, mdlá a bez intence. Scéna je sice velmi pěkná, ale účelově zbytečně přeplněná. Inscenaci nezachránili ani herci, ale zřejmě, tedy určitě je na vině velmi slabá režie a dramaturgie.
(zadáno: 14.2.2017)
Skvěle napsaná (tragi)komedie s brilantními dialogy, nadhledem a černým humorem, ve které tepou emoce, a kdy dokáže jedno slovo otočit přátelskou atmosféru o sto osmdesát stupňů. Inscenátoři dobře dělají, že se představení hraje bez přestávky, umožňují tím větší gradaci příběhu. Režie místo hereckých výkonů dává důraz spíše na komediálnost. Scéna je dobře vymodelovaná, kdy podlaha de facto kopíruje slavný obraz od Pieta Mondriana, jenž je pověšen na zdi pokoje. Každá postava dostane prostor, působivý je zejména závěrečný monolog Lenky Kočišové, která je do té doby za "tu pravou housewife".
(zadáno: 27.1.2017)
Psycholožku Phyllis opouští manžel, protože má milenku,jíž je její kamarádka Carol. Nejlepší ze všech herců je Petr Kubes v roli spisovatele Howarda. Kubes skvěle rozehrává maniodepresivní stavy své postavy. Ale dobře hrají téměř všichni: sarkastická Plíhalová, extravertní Včelná, roztomilá Krahulcová, jen ten Krejčí poněkud pokulhává. Allen naťukává vážná témata (manželská krize), a pomocí paradoxů a hlášek rozehrává zábavnou partii. Režie vede herce ke vypointování dialogů, i když je to občas dost přepálené. Jedná se o typického (a trochu sprostšího) Woodyho Allena, nic víc nečekejte.
(zadáno: 16.12.2016)
Autorská komorní inscenace je uváděna na menším jevišti Divadla hudby, což se ukazuje ku prospěchu. Děj se odehrává pouze v lázeňském pokoji, kde jsou ubytovány všechny tři pacientky. Ani jedna z žen nemá jednoduchý osud, jak by se mohlo na začátku zdát, každá má své problémy. A všechny herečky hrají fantasticky. Cynická Ivana Plíhalová, ukecaná Vlasta Hartlová a (ne)uvěřitelně slepá Vendula Fialová. Důležitou složkou inscenace je hudba zpěvačky Radůzy, která skrz text také nese téma hry. Skvěle napsaná inscenace spojuje komické situace a dialogy s méně úsměvnými, někdy až mrazivými osudy.
(zadáno: 25.11.2016)
Na krásně jednoduché scéně vyniká molo, zasahující do hlediště. Kostýmy všech postav pohladí oko každého diváka. Herecky nejvíc vyniká Petr Kubes, jehož charizmatický ďábel Woland je na scéně téměř po celou dobu inscenace. Ovšem skvěle hraje celý soubor činohry, ať už to je Pilát Michal Przebinda, namaskovaná Ivana Plíhalová, nebo půvabná Markétka Vendula Fialová. V závěru inscenace poněkud ztrácí tempo, avšak i přes všechny nedokonalosti je Mistr a Markétka jedinečným divadelním opusem s magickou scénografií, vyrovnanými hereckými výkony, a ve výrazné divadelní režii Bogdana Kokotka.
(zadáno: 19.11.2016)
Slabá režie. Neustálé střídání kulis bylo poněkud zbytečné, a navíc ne úplně profesionálně provedené. I když je Lionel Logue mistr v rétorice, kupodivu byl jeho projev velice monotónní. Martin Mejzlík dobře dávkuje nejistotu a nízké sebevědomí. Ale jeho Bertie mluví bezchybně, propuká v úžasně napsané monology a vůbec nekoktá. Tudíž závěrečná scéna, která je vyvrcholením hry, postrádá jakýkoliv emotivní účinek. Ostatní herci jen sekundují, statické dialogy mezi vedlejšími postavami zavánějí svým provedením amatérismem. Chválím dobrou hudbu. Celkově na mě představení působí trochu odfláknutě.
(zadáno: 14.10.2016)
Představení, jenž je i přes pár novot pojato vesměs tradičně, obohacují lidové písně, a živá muzika. Režie umně skloubí tradiční inscenační prvky (téměř realisticky vyobrazená scéna), a obohacuje je o invenční nápady (např. scéna v kostele). Kostýmy jsou navrženy symbolicky v černo - bílých barvách, proti tomuto rozdělení se ovšem silně vyznačuje vyznění všech postav, které rozhodně nejsou černobílé. Skvělá Vendula Fialová v roli Maryši atakuje divákovu emocionalitu skrz celou škálu citů, je z ní cítit bezmoc, vztek i smíření. Výtečný je také Václav Bahník (Lízal) nebo Jaroslav Krejčí (Vávra).
(zadáno: 24.9.2016)
Na scéně byli celé představení jen dva herci, muž a žena. Oba ovšem dokázali zaplnit celé jeviště a uvěřitelně zahráli své role od dětství až k dospělosti. Spolu s nimi byla na scéně jen nafukovací lehátka, která zastupovala všechny rekvizity, od bar po tramvaj. Mezi scénami se promítalo video, ve kterém probíhala anketa, zda existuje, a jestli je možné přátelství mezi mužem a ženou. Diváka inscenace o této otázce donutí přemýšlet, popřípadě ho donutí přít se se svým protějškem o té zapeklité otázce hluboko do noci.
(zadáno: 27.6.2016)
Vladimír Morávek omezil romantickou linku a inscenace je nyní syrovější. Hudba se posunula od původních trampských písní do variace na rock s houslemi. Je zde plno Morávkovského rukopisu:opakování situací, vtipy, bohužel některé byly na hranici trapnosti. Jan Zadražil je "rockový" Šuhaj, plný pohybu a křepčení. Velmi se snaží, ale nedosahuje hvězdné kvality. Eva Vrbková je sice obdařena skvělým čistým zpěvem, ale herecky také pokulhává. Nejlepší výkon podávají Milan Holenda v úloze zrádce Derbaka a výtečná houslistka s obdivuhodným hlasovým rozsahem. Balada vůbec není pro konzervativní diváky.
(zadáno: 9.6.2016)
Tvůrčí tým se rozhodl alkoholový příběh vyprávět od konce. Bohužel se tím ale inscenace ochuzuje o emocionálnost. Navíc je děj zezačátku poněkud matoucí a nepřehledný, i přesto, že se jednotlivé obrazy rozdělují odpočítáváním Moniky Matouškové. Pochválit se musí zajímavě uspořádané jeviště i dobré osvětlení. Herci s opačným vyprávěním událostí nemají žádný problém a plynně zvládají změny ve vývoji postav. Monika Matoušková se v roli výstřední Nany snaží ovládnout jeviště, ale víc zaujme civilnější projev Šárky Šildové. Václav Dvořák je poněkud méně výrazný.
(zadáno: 21.5.2016)
Inscenace doplácí především na neinvenční režii, která se projevuje přílišnou těžkopádností a jistou ohraností při střídání časových rovin. Silná Mayenburgova hra, která má nezpochybnitelnou vypovídací hodnotu, se vlivem režie zbytečně drolí v nepřehlednou skrumáž, a značné části publika ztíží cestu ke hře. Tím pádem diváka ani inscenace emocionálně nijak nezasáhne ani nedonutí k většímu zamyšlení, a to i přesto, že jsou v inscenaci silná témata. Také herectví by prospěl větší důraz na fyzický i psychický vývoj postav, což jde ale opět na vrub režii.
(zadáno: 7.5.2016)
McDonaghův text skvěle skloubí černý humor s násilím, obsahuje však také velký přesah a na vše nahlíží s nadhledem, nic nepůsobí samoúčelně. Surová a krutá hra s prvky ostré společenské satiry vypovídá o absurditě zabíjení, o zuřivosti v každém z nás. Každý máme svého Prcíka Tomeše. Tvůrci inscenace se poctivě zhostili textu, jejž obohatili o scény z filmů Q. Tarantina (Gauneři, Killl Bill..). Vše dokresluje také hudba, inspirovaná těmito filmy nebo irskými nápěvy, a herci, kteří dobře ztvárňují své postavy. Jen by představení víc slušel menší prostor, tzn. divadlo nutně potřebuje Malou scénu.
(zadáno: 4.5.2016)
Otvírání studánek v NdB v kombinuje činohru, filmovou projekci, živou hudbu, zpěv kantilény i tanec. Scéně dominují velmi jednoduché různě nasvícené kulisy. Dušan Hřebíček a Eva Novotná jsou v rolích manželů Radokových výborní, dokáží skvěle střídat komiku i tragiku svých postav, velmi povedené jsou jejich humorné výstupy. Samotné vyprávění je až moc rozkouskované, některé vedlejší postavy jsou jen načrtnuté (spolupracovníci) nebo zkarikované (soudruzi). Režijně je představení plné postmoderních prvků, které ale ve výsledku ztrácejí dopad na diváka a zdají se být zbytečné.
(zadáno: 28.4.2016)
Inscenační tým přenesl Čechovovu hru do současnosti, postavy používají mobily, tablety, notebooky, šňupají povzbuzující prášky. Ale především všichni hledají své místo na světě a touhu najít svou vlastní pravdu. Až u téhle inscenace mi došlo, jaký byl Čechov velký aktivista a ekolog. Bohužel všechny aktivistické pokusy se dostávají do kontrastu s pasivitou a otupělostí postav. Jan Lepšík svého Váňu velmi podehrává, dále skvělí jsou Robert Mikluš, Lucie Schneiderová a Táňa Malíková. Jen by mohlo být představení o něco malinko kratší, dvě a půl hodiny bez přestávky jsou opravdu dlouhé.
(zadáno: 23.4.2016)
Skvělé představení ve vysoce divadelní režii Vladimíra Morávka. Miroslav Donutil by měl dát sbohem Truffaldinovi a hrát více vážných rolí, jeho Salieri byl naprosto úžasný. Vypadá to, že v jeho synovi Martinovi roste budoucí kvalitní pokračovatel hereckého rodu. Zbytek hereckého ansámblu také skvělý, ostatně jako v Huse vždy. Scéna evokuje atmosféru Formanova filmu a vyskytuje se na ní přehršel nejrůznějších objektů. Jen malinkatá výtka, možná by to chtělo si ještě trochu víc pohrát s hudební složkou, aby zaznělo víc Mozartových skladeb, a ne jen Rekviem.
(zadáno: 21.4.2016)
Jednoduchá a zároveň funkční scéna, kdy čtyři lavice suplují nejen školní třídu, ale i ředitelnu nebo domov. Podařené scénické řešení potvrzuje vhodná hudba a osvětlení. Představení samotné stojí především na skvělém textu hry s aktuálním tématem a vyváženém herectví, kdy všichni herci výborně ztvárňují své postavy. Nejlepší je zřejmě Sára Venclovská v roli učitelky Rothové, která má sice pomalejší rozjezd, ale její postava vše vygraduje do šokujícího závěru. Zbyšek Humpolec dobře ukazuje postavu pubertálního žáka Benjamina, který se rozhodl stát se "mučedníkem".
(zadáno: 15.4.2016)
Inscenace si s sebou nese riziko porovnávání s románem Jaroslava Havlíčka i s filmovou adaptací s Ivou Janžurovou a Petrem Čepkem. Ve výsledku ale obstojí, a to hlavně díky citlivé režii a skvělým hereckým výkonům. Tvůrci použili točnu, která slouží jako téměř filmové střihy. Hana Tomáš Briešťanská i Martin Siničák předvádí naprosto věrohodné herecké výkony. Mimořádně silný emoční zážitek podkresluje výborná hudba. Petrolejové lampy musí zasáhnout do srdce každého diváka.
(zadáno: 15.4.2016)
Být masochistou v dnešním světě opravdu není sranda. Sranda naopak bylo představení Zpověď masochisty, které staví na výtečném tragikomickém textu Romana Sikory a na skvělých výkonech všech čtyř herců, přičemž si dobře vystačí jen s jednoduchou scénou.
Viděno ze záznamu.
(zadáno: 7.4.2016)
Syn se náhle vrátí domů, radost obou rodičů z návratu syna je pochopitelně velká. Jenže po nějaké době syn opět zmizí. Pragmaticky se musí udělat pohřeb. A syn se opět vrací. "Mami, mám hlad." Situace se opakují, napětí se stupňuje, motivy dostávají hrozivější obrysy. Hra na má blízko k černé komedii, absurdnímu dramatu i dokumentární sondě do rodinných vztahů. Opravdu vynikající představení, jehož silný dojem ještě víc zesiluje sebejistá režie a skvělé výkony všech tří herců.
(zadáno: 24.3.2016)
Nuda, a to hlavně proto, že představení není konzistentní a inscenátoři vsadili nejvíc na komickou složku. Proto jsou dva doktoři jako Pat a Mat a proto se postavy snaží být vtipné i v nevtipných situacích. Lukáš Rieger, Kamila Zetelová a Tomáš Černoch hrají vcelku dobře a postavy budují pomocí civilního hereckého projevu. Problém představení ovšem tkví v míchání žánrů (televizní inscenace, parodie, groteska, psychologická hra) a v jejich nedostatečném dodržování.
(zadáno: 18.3.2016)
Rozbitý džbán ve Františákově režii je konvenční veselohra, která se snaží hlavně pobavit diváka. Nejlepší je na představení vizuální stránka od Marka Cpina. Celý děj se odehrává v Adamově domě, jehož výtvarné provedení evokuje vlámské malíře a jejich cit pro barvy a šerosvit. Samotné postavičky se pak blíží spíše Brueghelovým figurám bez idealizace a s mírnou dávkou kritiky. Herecké výkony jsou vesměs mdlé a nevýrazné, nejlépe ze všech působí Zdeněk Dvořák v roli soudce Adama.
(zadáno: 10.3.2016)
Režisér Martin Františák se soustřeďuje především na to, aby do představení vtěsnal co nejvíc symbolů a znaků, ale bohužel se již méně věnuje všemu ostatnímu. Z jedné strany moderní pojetí ubíjí herecký patos (škoda, protože jinak je herecký ansámbl skvělý), samoúčelný chór a naprosto zbytečná živá hudba (k čemu, když se hraje i z reproduktorů?). Tragičnost je odsunuta stranou, důraz je kladen hlavně na povrchní gesta. "Král" Oidipus je vykreslen jako jakási karikatura, přičemž si divák klade otázku, jak se takový egoistický ignorant mohl stát thébským hrdinou a zachráncem?