Zdarda

Syn se náhle vrátí domů, radost obou rodičů z návratu syna je pochopitelně velká. Jenže po nějaké době syn opět zmizí. Pragmaticky se musí udělat pohřeb. A syn se opět vrací. "Mami, mám hlad." Situace se opakují, napětí se stupňuje, motivy dostávají hrozivější obrysy. Hra na má blízko k černé komedii, absurdnímu dramatu i dokumentární sondě do rodinných vztahů. Opravdu vynikající představení, jehož silný dojem ještě víc zesiluje sebejistá režie a skvělé výkony všech tří herců.

Jednoduchá a zároveň funkční scéna, kdy čtyři lavice suplují nejen školní třídu, ale i ředitelnu nebo domov. Podařené scénické řešení potvrzuje vhodná hudba a osvětlení. Představení samotné stojí především na skvělém textu hry s aktuálním tématem a vyváženém herectví, kdy všichni herci výborně ztvárňují své postavy. Nejlepší je zřejmě Sára Venclovská v roli učitelky Rothové, která má sice pomalejší rozjezd, ale její postava vše vygraduje do šokujícího závěru. Zbyšek Humpolec dobře ukazuje postavu pubertálního žáka Benjamina, který se rozhodl stát se "mučedníkem".

Otvírání studánek v NdB v kombinuje činohru, filmovou projekci, živou hudbu, zpěv kantilény i tanec. Scéně dominují velmi jednoduché různě nasvícené kulisy. Dušan Hřebíček a Eva Novotná jsou v rolích manželů Radokových výborní, dokáží skvěle střídat komiku i tragiku svých postav, velmi povedené jsou jejich humorné výstupy. Samotné vyprávění je až moc rozkouskované, některé vedlejší postavy jsou jen načrtnuté (spolupracovníci) nebo zkarikované (soudruzi). Režijně je představení plné postmoderních prvků, které ale ve výsledku ztrácejí dopad na diváka a zdají se být zbytečné.

McDonaghův text skvěle skloubí černý humor s násilím, obsahuje však také velký přesah a na vše nahlíží s nadhledem, nic nepůsobí samoúčelně. Surová a krutá hra s prvky ostré společenské satiry vypovídá o absurditě zabíjení, o zuřivosti v každém z nás. Každý máme svého Prcíka Tomeše. Tvůrci inscenace se poctivě zhostili textu, jejž obohatili o scény z filmů Q. Tarantina (Gauneři, Killl Bill..). Vše dokresluje také hudba, inspirovaná těmito filmy nebo irskými nápěvy, a herci, kteří dobře ztvárňují své postavy. Jen by představení víc slušel menší prostor, tzn. divadlo nutně potřebuje Malou scénu.

Tvůrčí tým se rozhodl alkoholový příběh vyprávět od konce. Bohužel se tím ale inscenace ochuzuje o emocionálnost. Navíc je děj zezačátku poněkud matoucí a nepřehledný, i přesto, že se jednotlivé obrazy rozdělují odpočítáváním Moniky Matouškové. Pochválit se musí zajímavě uspořádané jeviště i dobré osvětlení. Herci s opačným vyprávěním událostí nemají žádný problém a plynně zvládají změny ve vývoji postav. Monika Matoušková se v roli výstřední Nany snaží ovládnout jeviště, ale víc zaujme civilnější projev Šárky Šildové. Václav Dvořák je poněkud méně výrazný.

Vladimír Morávek omezil romantickou linku a inscenace je nyní syrovější. Hudba se posunula od původních trampských písní do variace na rock s houslemi. Je zde plno Morávkovského rukopisu:opakování situací, vtipy, bohužel některé byly na hranici trapnosti. Jan Zadražil je "rockový" Šuhaj, plný pohybu a křepčení. Velmi se snaží, ale nedosahuje hvězdné kvality. Eva Vrbková je sice obdařena skvělým čistým zpěvem, ale herecky také pokulhává. Nejlepší výkon podávají Milan Holenda v úloze zrádce Derbaka a výtečná houslistka s obdivuhodným hlasovým rozsahem. Balada vůbec není pro konzervativní diváky.

Na krásně jednoduché scéně vyniká molo, zasahující do hlediště. Kostýmy všech postav pohladí oko každého diváka. Herecky nejvíc vyniká Petr Kubes, jehož charizmatický ďábel Woland je na scéně téměř po celou dobu inscenace. Ovšem skvěle hraje celý soubor činohry, ať už to je Pilát Michal Przebinda, namaskovaná Ivana Plíhalová, nebo půvabná Markétka Vendula Fialová. V závěru inscenace poněkud ztrácí tempo, avšak i přes všechny nedokonalosti je Mistr a Markétka jedinečným divadelním opusem s magickou scénografií, vyrovnanými hereckými výkony, a ve výrazné divadelní režii Bogdana Kokotka.

Dojemný příběh mladíka, který se mění před očima diváků, pojala režie v postmoderním duchu, ve kterém se prolíná víc žánrů. Vedle vážných a romantických motivů se diváci taky pobaví, často inscenace zabíhá až do grotesky. Příběh ukazuje touhu po štěstí, pro které jsou lidé schopni udělat ledacos. Ale knižní předloha je oproti inscenaci o hodně silnější. Zejména vztah náklonnosti mezi hlavní postavu Charliem a slečnou Kinianovou vyznívá trochu plytce. Scéna chytře připomíná terárium pro myši, kde žije Charlie společně s Algernon. Hudba skvěle doplňuje vyvážené herecké výkony.

Jedná se o inscenaci, která neobsahuje žádnou aktualizaci ani experimenty, ovšem každá složka je poctivě a s pílí zvládnutá. Jednoduchá scéna skládající se z lavic je velmi variabilní, tradiční historické kostýmy propojuje barevná symbolika (černá, bílá, rudá) a celou scénografii podtrhuje dojemná hudba. Herecky táhne (jako vždy) Petr Kubes v titulní roli, Natálie Tichánková dodává své Roxaně jímavou křehkost, ostatní herci podávají standartní výkony. Inscenace netlačí na pilu, je ztvárněna "klasickým" způsobem a vše se podřizuje krásnému příběhu a postavám.

Jedná se o skvělý text, který vybízí k různým interpretacím, každá část by se dala rozebrat, co symbolizuje. Mayenburg hru napsal v mnoha úrovních - vztahy mezi postavami, v rámci Německa, zemí západní civilizace... Mayenburgovi jde hlavně o společnost, přičemž nikomu nestraní, odkrývá světlé i stinné stránky, aniž někoho soudí. V rodině zachycuje vztahy jako paralelu globálních problémů světa. Inscenace jde podle textu s tím, že každý aspekt je přehnaný do grotesky, scéna domu (opět je interpretace na divákovi) umožňuje plné soustředění na hereckou akci.

Inscenace, která je založena na principu epického divadla, podstatně redukuje Dostojevského rozvětvenou fabuli a tematizuje klíčové události románu. Nenásilný akcent na aktuální společensko-sociální motivy (peníze, ziskuchtivost, protřelost, amorálnost, ateismus) dává Morávkově opusu nadčasový význam. Inscenaci povyšuje promyšlená režijní koncepce (jednoduchá scéna) dobré (i když někdy přeexaltované) herecké výkony, zejména Jiří Vyorálek a Simona Peková stojí za vidění. Občas rušivé bylo neustálé shazování předlohy a velmi časté řvaní.

Hru Neila Simona "Drobečky z perníku" proslavila v Česku inscenace divadla v Příbrami se Simonou Stašovou v hlavní roli. A právě ústřední role bývalé zpěvačky Evy je alfou a omegou inscenace. Divák možná bude mít s její postavou problém, jelikož z Evy sice sálá charisma a sex-appeal, ale divák představení si k ní těžko udělá kladný vztah. Ale Ivana Plíhalová je skvělá herečka, která dokáže zahrát všechny polohy své postavy tak, že divák ji bude vše věřit. Dále vše povyšuje skvěle napsaný děj, který výborně míchá tragický osud s hořkou komedií, a Anna Stropnická v roli dcery Polly.

V Olomouci předvedli Hamleta bez větších úprav, a ty, které udělali, inscenaci nepřilepšily. Tak působí např. rádoby vtipná scéna s hrobníky, na pováženou je ale hlavně pojetí Claudia (znásilnění Ofélie). Dominantní prvek jeviště, otočná železná konstrukce ve tvaru hradu, plnila svou funkci atmosféry i posunu v ději hry. Rušivě ovšem působila světla namířená často do diváků. Z herců byl nejlepší hlavní představitel Hamleta, Petr Kubes. Vedle něj mu zdárně sekundovala Anna Stropnická v roli Ofélie. Ostatní postavy nevyčnívaly z průměru, ale ani k tomu nedostaly moc příležitostí.

Ženitba je hořkosladká inscenace o strachu z osamělosti a touze po štěstí, která může být pro diváka jak odpočinková, tak může i nutit k zamyšlení. Herecké výkony jsou vyrovnané, vyniká obzvlášť Petr Kubes jako dohazovač Kočkarev.

Zajímavě pojatá komedie s otočením světla, tj. když se děj odehrává při světle, je na jevišti tma, a naopak když je v ději tma, je na jevišti světlo. To dává možnost k nepřebernému množství vtipných situací, které režijní tým s herci dobře využívají.

Žádný režijní vklad nejde vidět, hraje se jen pouhá komedie bez jakékoliv nadstavby.
Viděno ze záznamu.

Role naivní majitelky paství Raněvské přesvědčivě sedla Janě Paulové, ostatní herci ji skvěle sekundují. Hudba Vladimíra Franze podporuje tragikomickou atmosféru inscenace.

Představení má vedle naléhavých témat o penězích a společnosti hodně slabých stránek, paradoxně právě v těchto promluvách. Postavy hovoří o obchodě, penězích, investování, ale celkově jsou tyhle dohady jen čímsi nezapamatovatelným. Konec představení je zkouškou trpělivosti diváků v podobě desetiminutového monologu Jess o vesmíru, který je nudný a nesmyslný. Představení vypadá na začátku velmi nadějně a originálně, ovšem v průběhu děje se sklouzne k prostému nezajímavému tlachání.

Dva údržbáři starého hřiště, Esa a Antero, mají postavit nové hřiště pro pesäpallo (finský sport podobný baseballu), a vedou spolu rozhovory na nejrůznější témata. Text hry je plný absurdního humoru i absurdních situací. Představení stojí především na textu hry a nedává moc možností na rozvinutí nějaké větší akce. Po režijní stránce dobře vymyšlená minimalistická scéna, kdy jsou na podlaze čáry označující hřiště. Zajímavá je volba obsazení Esy ženou, což přidává do hry další témata. Bohužel představení působí trochu jako předvedení absolventů -AMU.

Režisér Martin Františák se soustřeďuje především na to, aby do představení vtěsnal co nejvíc symbolů a znaků, ale bohužel se již méně věnuje všemu ostatnímu. Z jedné strany moderní pojetí ubíjí herecký patos (škoda, protože jinak je herecký ansámbl skvělý), samoúčelný chór a naprosto zbytečná živá hudba (k čemu, když se hraje i z reproduktorů?). Tragičnost je odsunuta stranou, důraz je kladen hlavně na povrchní gesta. "Král" Oidipus je vykreslen jako jakási karikatura, přičemž si divák klade otázku, jak se takový egoistický ignorant mohl stát thébským hrdinou a zachráncem?

Na scéně byli celé představení jen dva herci, muž a žena. Oba ovšem dokázali zaplnit celé jeviště a uvěřitelně zahráli své role od dětství až k dospělosti. Spolu s nimi byla na scéně jen nafukovací lehátka, která zastupovala všechny rekvizity, od bar po tramvaj. Mezi scénami se promítalo video, ve kterém probíhala anketa, zda existuje, a jestli je možné přátelství mezi mužem a ženou. Diváka inscenace o této otázce donutí přemýšlet, popřípadě ho donutí přít se se svým protějškem o té zapeklité otázce hluboko do noci.

Skvěle napsaná (tragi)komedie s brilantními dialogy, nadhledem a černým humorem, ve které tepou emoce, a kdy dokáže jedno slovo otočit přátelskou atmosféru o sto osmdesát stupňů. Inscenátoři dobře dělají, že se představení hraje bez přestávky, umožňují tím větší gradaci příběhu. Režie místo hereckých výkonů dává důraz spíše na komediálnost. Scéna je dobře vymodelovaná, kdy podlaha de facto kopíruje slavný obraz od Pieta Mondriana, jenž je pověšen na zdi pokoje. Každá postava dostane prostor, působivý je zejména závěrečný monolog Lenky Kočišové, která je do té doby za "tu pravou housewife".