Zdarda

Převést kultovní film na divadelní prkna je vždy hodně těžká práce. V Tramtarii ovšem odvedli svou práci na výbornou. Herecké výkony jsou přesvědčivé, hlavní představitel je správně démonický a jeho matka je nejlepší hororová postava na divadle. Představení dominuje především hororová atmosféra, z které mrazí tak, že se diváci choulí strachy k sobě. Nezapomenutelný zážitek.

V podání Buranteatru nechybí poctivá vyváženost mezi vtipnými scénkami, které někdy odbíhají až do absurdity, se scénami, z nichž až běhá mráz po zádech. Skleněný zvěřinec je asi nejlíp herecky odehrané představení, které jsem viděl. Zejména Michal Isteník v roli Toma si zaslouží ovace ve stoje, ale nejde vyzdvihovat jen jej, i ostatní herci byli fantastičtí. Scéna se samotným "skleněným zvěřincem" dobře a funkčně doplňuje děj. A píseň Feeling Good od Niny Simone ve vás bude znít ještě dlouho po konci představení.

Inscenace si s sebou nese riziko porovnávání s románem Jaroslava Havlíčka i s filmovou adaptací s Ivou Janžurovou a Petrem Čepkem. Ve výsledku ale obstojí, a to hlavně díky citlivé režii a skvělým hereckým výkonům. Tvůrci použili točnu, která slouží jako téměř filmové střihy. Hana Tomáš Briešťanská i Martin Siničák předvádí naprosto věrohodné herecké výkony. Mimořádně silný emoční zážitek podkresluje výborná hudba. Petrolejové lampy musí zasáhnout do srdce každého diváka.

Fantastické představení s podmanivou dramatickou atmosférou ("Do té černé místnosti nechci jít sám.") a fascinujícími hereckými výkony s výraznou improvizací a interakcí jak s divákem, tak i mezi postavami. Někoho nejvíc baví šmějdit po domě a prohledávat propracované kulisy, někdo se snaží rozluštit příběh. Já jsem se nejvíc držel postavy hraběnky, která mě uchvátila, takže jsem se dozvěděl nejvíc její příběh.

Jedná se o krásnou inscenaci jako stvořenou pro letní scénu, která v každém zanechá silný dojem. Stará verze by snad už ani nemohla bavit, SKUTR nalézá v textu mnoho nových nápadů (káva, motýlí křídla, která dodala celému příběhu nový význam?). V první půli převládá groteska, i přes pubertální nadsázku se neztrácí kontext, druhá půle je temnější a dojemnější. Celková atmosféra připomíná sen. Skvělá puberťačka Voříšková, zamilovaný Sklenář, osobitý Rašilov, Cina s Vančurou jsou docela přesný odraz současných teenagerů. Perfektní scéna, jímavá hudba (variace Glasse) i pěkná choreografie.

Audience je především výborně napsaná hra Václava Havla, kterou by mohl hrát kdokoliv a přesto by šlo o skvělý zážitek. Proto diváci ani nepoznají, že je Jiří Müller neherec, a že Norbert Lichý není doopravdy opilý (a že těch piv měl). Opravdu výborná ukázka minimalistické hry, scény, herectví.

Nádherné romantické představení pro konzervativnějšího diváka. Klasika od kulis, přes kostýmy až po úpravu textu. Herecké výkony odpovídají svou kvalitou Národnímu divadlu. Pro mě ovšem není David Prachař tím Cyranem, kterého bych chtěl vidět na jevišti. Saša Rašilov má do sličného Kristiana také již celkem daleko.

Bůh masakru v Mahenově divadle je povedená záležitost. Scéna je ztvárněna realisticky, zadní stěny a pohovky se stolem v přední části jeviště vytváří téměř dokonalou iluzi bytu. Herci hrají své role s jistotou, jsou uvěřitelní, nikdo žádným způsobem nevyniká ale ani nepropadá. Vše je profesionálně zvládnuto, jediný problém mám trochu se samotným uchopením textu. Inscenace se až moc drží komediální nitě, a to i v místech, kde by si zasloužila zvážnit, ubrat na komediálnosti, a donutit diváka k přemýšlení. Z Boha masakru se stává poctivě provedená, ale ne plně využitá komedie.

Králova řeč, jejíž filmový scénář vznikl původně jako divadelní hra, je jedním z nejlepších představení NDB. Zaujme simultánně řešená scéna, kdy se v různých částech jeviště střídají výstupy. Stropnický využívá promítání dokumentárních filmů a fotek na zadní prospekt, což umocňuje historickou atmosféru. Představení dominují hlavně herci. Výkon Martina Slámy v hlavní roli koktavého Bertieho je vskutku ocenění hodný. Postava logopeda Logueho je pak jako by byla přímo ušitá na míru Ladislavu Frejovi. I ostatní herci hrají opravdu vysoký standart. Skvělý dojem dovršuje povedená hudba Petra Maláska

Hlavní Postava Vandam vede dialogický monolog se synem (diváky), ve kterém se odráží témata, jako je pravicový extremismus, xenofobie, šovinismus a především téma moci. Vandamovým domovem je zapadlá hospoda, kde se odehrává většina příběhů a situací. Představení je skvěle zrežírováno, nejlepším tahem bylo zřejmě pojetí hospodských rvaček. Honzírek staví soupeře na štokrlata čelem k divákům, hospodská jim dává panáky, útočník pak panáka vypije a druhý, který utrží ránu, si panáka vychrstne do obličeje a v tom okamžiku jej má plný krve. Národní třída je současný nejlepší titul ve Feste.

Být masochistou v dnešním světě opravdu není sranda. Sranda naopak bylo představení Zpověď masochisty, které staví na výtečném tragikomickém textu Romana Sikory a na skvělých výkonech všech čtyř herců, přičemž si dobře vystačí jen s jednoduchou scénou.
Viděno ze záznamu.

Skvělé představení ve vysoce divadelní režii Vladimíra Morávka. Miroslav Donutil by měl dát sbohem Truffaldinovi a hrát více vážných rolí, jeho Salieri byl naprosto úžasný. Vypadá to, že v jeho synovi Martinovi roste budoucí kvalitní pokračovatel hereckého rodu. Zbytek hereckého ansámblu také skvělý, ostatně jako v Huse vždy. Scéna evokuje atmosféru Formanova filmu a vyskytuje se na ní přehršel nejrůznějších objektů. Jen malinkatá výtka, možná by to chtělo si ještě trochu víc pohrát s hudební složkou, aby zaznělo víc Mozartových skladeb, a ne jen Rekviem.

Inscenační tým přenesl Čechovovu hru do současnosti, postavy používají mobily, tablety, notebooky, šňupají povzbuzující prášky. Ale především všichni hledají své místo na světě a touhu najít svou vlastní pravdu. Až u téhle inscenace mi došlo, jaký byl Čechov velký aktivista a ekolog. Bohužel všechny aktivistické pokusy se dostávají do kontrastu s pasivitou a otupělostí postav. Jan Lepšík svého Váňu velmi podehrává, dále skvělí jsou Robert Mikluš, Lucie Schneiderová a Táňa Malíková. Jen by mohlo být představení o něco malinko kratší, dvě a půl hodiny bez přestávky jsou opravdu dlouhé.

Představení, jenž je i přes pár novot pojato vesměs tradičně, obohacují lidové písně, a živá muzika. Režie umně skloubí tradiční inscenační prvky (téměř realisticky vyobrazená scéna), a obohacuje je o invenční nápady (např. scéna v kostele). Kostýmy jsou navrženy symbolicky v černo - bílých barvách, proti tomuto rozdělení se ovšem silně vyznačuje vyznění všech postav, které rozhodně nejsou černobílé. Skvělá Vendula Fialová v roli Maryši atakuje divákovu emocionalitu skrz celou škálu citů, je z ní cítit bezmoc, vztek i smíření. Výtečný je také Václav Bahník (Lízal) nebo Jaroslav Krejčí (Vávra).

Autorská komorní inscenace je uváděna na menším jevišti Divadla hudby, což se ukazuje ku prospěchu. Děj se odehrává pouze v lázeňském pokoji, kde jsou ubytovány všechny tři pacientky. Ani jedna z žen nemá jednoduchý osud, jak by se mohlo na začátku zdát, každá má své problémy. A všechny herečky hrají fantasticky. Cynická Ivana Plíhalová, ukecaná Vlasta Hartlová a (ne)uvěřitelně slepá Vendula Fialová. Důležitou složkou inscenace je hudba zpěvačky Radůzy, která skrz text také nese téma hry. Skvěle napsaná inscenace spojuje komické situace a dialogy s méně úsměvnými, někdy až mrazivými osudy.

Kdo by čekal tragické drama o životě Olgy Havlové, ten bude zklamán. Inscenace je plná ironie a nadsázky, je napsaná s lehkostí a nadhledem. Herci vystupují s rolí, kontaktují publikum, občas se objeví nějaké hluché místo, ale jako celek funguje inscenace na jedničku. Pavlína Štorková je v hlavní roli (i když o hlavní roli by se dalo polemizovat) fantastická, ovšem skvělí jsou i zbylí herci v rozličných rolích. Kromě hereckých výkonů zaujme také originální scénické řešení. Potěšilo mě "pomrkávání" na absurdní dramata Václava Havla (např. scéna v hospodě).

Inscenace inspirovaná stejnojmenným argentinským filmem, tvůrci jen příběhy přenesli do českého prostředí blíž k divákovi. Ten uvidí šest skvělých velmi černohumorných (a brutálních) povídek opatřených krvavým nátěrem, které spojuje motiv nasranosti a ztrácení nervů obyčejných lidí v obyčejných situacích, z čehož se stanou situace ne zrovna obyčejné, aneb kterak lze boj s větrnými mlýny vyhrát či prohrát jednoduše pouze dle odkazu Pyrrha. Povídky dokáží pobavit, ale i oslnit svou cynickou úderností, sociální kritikou a moralitou. Celek spojuje (ne)všední absurdita a vtipný nadhled Tramtarie.

Muzikál oplývá krásnou hudbou, strhujícími hereckými i pěveckými výkony a skvělou choreografií sborových vystoupení. Lyrický příběh je dojemný, i když trošku předvídatelný a poněkud schematický, ale především z něj jde vyloženě cítit živočišnost a romantická atmosféra. Jedná se o velmi podařený muzikál!

Režijně se jedná opět o typický "tarantovský" patetický styl, na který buď přistoupíte, nebo se vám líbit nebude. Docela zamrzí, že je inscenace téměř totožná s Amadeem v Pardubicích (také v režii Taranta). V činoherní inscenaci Tarant využívá živou hudbu a zazní i pár tónů z opery. Vojtěch Lipina je v roli Mozarta přesvědčivý, ostatní herci docela vkusně vystihují své role, jen Josef Vrána v alternaci Salieriho až moc tlačí na pilu a někdy nepůsobí přirozeně. Docela dobře řešenou scénu s pianem coby víceúčelovým prvkem doplňují krásné historické kostýmy a všudypřítomná Mozartova hudba.

V Olomouci zvolili jiný přístup, než v Národním divadle, a v ledasčem jsou i úspěšnější. Více se tu projevuje komedie dell'arte, klaunské výstupy, herecké gagy a improvizace. Inscenace také využívá modernějších prvků, např. titulky na plátně nebo brusle, čemuž svědčí i kostýmy, které se z jedné strany drží renesance, ale z druhé jsou zmodernizovány. Italskou atmosféru pěkně doplňuje živá hudba přímo na jevišti. Olomoucký Sluha dvou pánů je komedie, která se neokouká.

Skvěle napsaná a poctivě zahraná komedie plzeňského Moliéra.
Viděno ze záznamu.

Groteskní situace, černý humor a skvělí herci. Co víc k tomu říct?
Viděno ze záznamu.

Ze života hmyzu je opravdu velká podívaná, hmyz se hemží všude, nejen na jevišti, ale i mezi diváky. Velký důraz na vizuální stránku však trochu ubírá na samotném ději hry. Morávek hru notně seškrtal a změnil, místo jednoho Tuláka jich vystupuje hned devět, velmi zkrácená je scéna s mravenci a tak dále. Představení je obohaceno o plno hudebních čísel, která se ovšem po nějaké době začnou nepříjemně opakovat. Pochvalu ovšem zaslouží herci nejen za jejich ztvárnění hmyzu, ale také za četné gymnastické prvky. Představení rozhodně stojí za to vidět víckrát, aby divák vstřebal všechny vjemy.

Hororový příběh v Redutě má sice poněkud předvídatelný děj, ale ten je vykompenzován silnou, až mrazivou atmosférou. Dobře řešená je scéna pokoje, kdy se využívá přední průhledná opona, která nastoluje v divákovi klaustrofobický pocit, jenž naznačuje, že z pokoje se není možné nijak dostat. Z průběhu děje je cítit beznaděj situace a divák (stejně tak i Susan/Veronika) si ani nemůže být jistý, čemu má vlastně věřit. Konec zanechává znepokojivé psychologické otázky. Představení navíc povyšují herecké výkony Ivany Hloužkové a Magdalény Tkačíkové.