Zdarda

Režijně se jedná opět o typický "tarantovský" patetický styl, na který buď přistoupíte, nebo se vám líbit nebude. Docela zamrzí, že je inscenace téměř totožná s Amadeem v Pardubicích (také v režii Taranta). V činoherní inscenaci Tarant využívá živou hudbu a zazní i pár tónů z opery. Vojtěch Lipina je v roli Mozarta přesvědčivý, ostatní herci docela vkusně vystihují své role, jen Josef Vrána v alternaci Salieriho až moc tlačí na pilu a někdy nepůsobí přirozeně. Docela dobře řešenou scénu s pianem coby víceúčelovým prvkem doplňují krásné historické kostýmy a všudypřítomná Mozartova hudba.

Skvělé představení ve vysoce divadelní režii Vladimíra Morávka. Miroslav Donutil by měl dát sbohem Truffaldinovi a hrát více vážných rolí, jeho Salieri byl naprosto úžasný. Vypadá to, že v jeho synovi Martinovi roste budoucí kvalitní pokračovatel hereckého rodu. Zbytek hereckého ansámblu také skvělý, ostatně jako v Huse vždy. Scéna evokuje atmosféru Formanova filmu a vyskytuje se na ní přehršel nejrůznějších objektů. Jen malinkatá výtka, možná by to chtělo si ještě trochu víc pohrát s hudební složkou, aby zaznělo víc Mozartových skladeb, a ne jen Rekviem.

Audience je především výborně napsaná hra Václava Havla, kterou by mohl hrát kdokoliv a přesto by šlo o skvělý zážitek. Proto diváci ani nepoznají, že je Jiří Müller neherec, a že Norbert Lichý není doopravdy opilý (a že těch piv měl). Opravdu výborná ukázka minimalistické hry, scény, herectví.

Vladimír Morávek omezil romantickou linku a inscenace je nyní syrovější. Hudba se posunula od původních trampských písní do variace na rock s houslemi. Je zde plno Morávkovského rukopisu:opakování situací, vtipy, bohužel některé byly na hranici trapnosti. Jan Zadražil je "rockový" Šuhaj, plný pohybu a křepčení. Velmi se snaží, ale nedosahuje hvězdné kvality. Eva Vrbková je sice obdařena skvělým čistým zpěvem, ale herecky také pokulhává. Nejlepší výkon podávají Milan Holenda v úloze zrádce Derbaka a výtečná houslistka s obdivuhodným hlasovým rozsahem. Balada vůbec není pro konzervativní diváky.

Jedná se o skvělý text, který vybízí k různým interpretacím, každá část by se dala rozebrat, co symbolizuje. Mayenburg hru napsal v mnoha úrovních - vztahy mezi postavami, v rámci Německa, zemí západní civilizace... Mayenburgovi jde hlavně o společnost, přičemž nikomu nestraní, odkrývá světlé i stinné stránky, aniž někoho soudí. V rodině zachycuje vztahy jako paralelu globálních problémů světa. Inscenace jde podle textu s tím, že každý aspekt je přehnaný do grotesky, scéna domu (opět je interpretace na divákovi) umožňuje plné soustředění na hereckou akci.

Michael Tarant uzavírá své olomoucké angažmá stejným způsobem, jakým nastudoval Bouři i své předešlé inscenace. Konvenčně, bez škrtů, "příjemně". Představení je přesycené barvami, exotickými kostýmy a světly, ale text ztrácí na důležitosti. Jeho inscenaci dominuje především výtečný Petr Kubes, který je jednoznačně nejlepším z hereckého ansámblu divadla. V Bouři mu zdatně sekundují jeho věrní duchové, skvěle ztvárnění mladými herečkami/hercem v čele s Annou Stropnickou. Scéna je podobná inscenaci Hamleta, kdy je na jevišti kolosální otáčivá konstrukce.

Bůh masakru v Mahenově divadle je povedená záležitost. Scéna je ztvárněna realisticky, zadní stěny a pohovky se stolem v přední části jeviště vytváří téměř dokonalou iluzi bytu. Herci hrají své role s jistotou, jsou uvěřitelní, nikdo žádným způsobem nevyniká ale ani nepropadá. Vše je profesionálně zvládnuto, jediný problém mám trochu se samotným uchopením textu. Inscenace se až moc drží komediální nitě, a to i v místech, kde by si zasloužila zvážnit, ubrat na komediálnosti, a donutit diváka k přemýšlení. Z Boha masakru se stává poctivě provedená, ale ne plně využitá komedie.

Psycholožku Phyllis opouští manžel, protože má milenku,jíž je její kamarádka Carol. Nejlepší ze všech herců je Petr Kubes v roli spisovatele Howarda. Kubes skvěle rozehrává maniodepresivní stavy své postavy. Ale dobře hrají téměř všichni: sarkastická Plíhalová, extravertní Včelná, roztomilá Krahulcová, jen ten Krejčí poněkud pokulhává. Allen naťukává vážná témata (manželská krize), a pomocí paradoxů a hlášek rozehrává zábavnou partii. Režie vede herce ke vypointování dialogů, i když je to občas dost přepálené. Jedná se o typického (a trochu sprostšího) Woodyho Allena, nic víc nečekejte.

Groteskní situace, černý humor a skvělí herci. Co víc k tomu říct?
Viděno ze záznamu.

Zajímavě pojatá komedie s otočením světla, tj. když se děj odehrává při světle, je na jevišti tma, a naopak když je v ději tma, je na jevišti světlo. To dává možnost k nepřebernému množství vtipných situací, které režijní tým s herci dobře využívají.

Tvůrčí tým se rozhodl alkoholový příběh vyprávět od konce. Bohužel se tím ale inscenace ochuzuje o emocionálnost. Navíc je děj zezačátku poněkud matoucí a nepřehledný, i přesto, že se jednotlivé obrazy rozdělují odpočítáváním Moniky Matouškové. Pochválit se musí zajímavě uspořádané jeviště i dobré osvětlení. Herci s opačným vyprávěním událostí nemají žádný problém a plynně zvládají změny ve vývoji postav. Monika Matoušková se v roli výstřední Nany snaží ovládnout jeviště, ale víc zaujme civilnější projev Šárky Šildové. Václav Dvořák je poněkud méně výrazný.

Muzikál oplývá krásnou hudbou, strhujícími hereckými i pěveckými výkony a skvělou choreografií sborových vystoupení. Lyrický příběh je dojemný, i když trošku předvídatelný a poněkud schematický, ale především z něj jde vyloženě cítit živočišnost a romantická atmosféra. Jedná se o velmi podařený muzikál!

Nádherné romantické představení pro konzervativnějšího diváka. Klasika od kulis, přes kostýmy až po úpravu textu. Herecké výkony odpovídají svou kvalitou Národnímu divadlu. Pro mě ovšem není David Prachař tím Cyranem, kterého bych chtěl vidět na jevišti. Saša Rašilov má do sličného Kristiana také již celkem daleko.

Jedná se o inscenaci, která neobsahuje žádnou aktualizaci ani experimenty, ovšem každá složka je poctivě a s pílí zvládnutá. Jednoduchá scéna skládající se z lavic je velmi variabilní, tradiční historické kostýmy propojuje barevná symbolika (černá, bílá, rudá) a celou scénografii podtrhuje dojemná hudba. Herecky táhne (jako vždy) Petr Kubes v titulní roli, Natálie Tichánková dodává své Roxaně jímavou křehkost, ostatní herci podávají standartní výkony. Inscenace netlačí na pilu, je ztvárněna "klasickým" způsobem a vše se podřizuje krásnému příběhu a postavám.

Kohoutova adaptace hru zmodernizovala a přiblížila ji současným rockovým operám. Opět se jedná o typickou postmoderní Morávkovu režii, které vládne vizuální stránka a plno zajímavých nápadů, ale bohužel je tu přemíra stylizace a plno nesrozumitelných prvoplánových obrazů (zejména v hudbě, textu, interpretaci postav). Ústřední dvojice je rozporuplná - Havlová je unylá a bez jiskry, naopak Stropnického Cyrano je zajímavý rockový hejsek. Nejsem zastánce klasiky, ale vidět starou Roxanu nepovažuji za dobrý nápad.
Viděno ze záznamu.

Inscenace inspirovaná stejnojmenným argentinským filmem, tvůrci jen příběhy přenesli do českého prostředí blíž k divákovi. Ten uvidí šest skvělých velmi černohumorných (a brutálních) povídek opatřených krvavým nátěrem, které spojuje motiv nasranosti a ztrácení nervů obyčejných lidí v obyčejných situacích, z čehož se stanou situace ne zrovna obyčejné, aneb kterak lze boj s větrnými mlýny vyhrát či prohrát jednoduše pouze dle odkazu Pyrrha. Povídky dokáží pobavit, ale i oslnit svou cynickou úderností, sociální kritikou a moralitou. Celek spojuje (ne)všední absurdita a vtipný nadhled Tramtarie.

Hru Neila Simona "Drobečky z perníku" proslavila v Česku inscenace divadla v Příbrami se Simonou Stašovou v hlavní roli. A právě ústřední role bývalé zpěvačky Evy je alfou a omegou inscenace. Divák možná bude mít s její postavou problém, jelikož z Evy sice sálá charisma a sex-appeal, ale divák představení si k ní těžko udělá kladný vztah. Ale Ivana Plíhalová je skvělá herečka, která dokáže zahrát všechny polohy své postavy tak, že divák ji bude vše věřit. Dále vše povyšuje skvěle napsaný děj, který výborně míchá tragický osud s hořkou komedií, a Anna Stropnická v roli dcery Polly.

Farma zvířat v Olomouci nejen oslovuje diváky, ale i baví svým vtipem. V některých pasážích ovšem humor zastiňuje vážnost situace. Také by inscenaci prospělo méně vysvětlování. Režisérovi se povedlo zdůraznit bojkot zvířat díky vlastnostem, které jim lidé obvykle přisuzují (kráva natvrdlá, psi úplatní, kočka prozře jako první). Herci mají propracované masky zvířat, navíc v nich hrají s velkou chutí.

Nuda, a to hlavně proto, že představení není konzistentní a inscenátoři vsadili nejvíc na komickou složku. Proto jsou dva doktoři jako Pat a Mat a proto se postavy snaží být vtipné i v nevtipných situacích. Lukáš Rieger, Kamila Zetelová a Tomáš Černoch hrají vcelku dobře a postavy budují pomocí civilního hereckého projevu. Problém představení ovšem tkví v míchání žánrů (televizní inscenace, parodie, groteska, psychologická hra) a v jejich nedostatečném dodržování.

V Olomouci předvedli Hamleta bez větších úprav, a ty, které udělali, inscenaci nepřilepšily. Tak působí např. rádoby vtipná scéna s hrobníky, na pováženou je ale hlavně pojetí Claudia (znásilnění Ofélie). Dominantní prvek jeviště, otočná železná konstrukce ve tvaru hradu, plnila svou funkci atmosféry i posunu v ději hry. Rušivě ovšem působila světla namířená často do diváků. Z herců byl nejlepší hlavní představitel Hamleta, Petr Kubes. Vedle něj mu zdárně sekundovala Anna Stropnická v roli Ofélie. Ostatní postavy nevyčnívaly z průměru, ale ani k tomu nedostaly moc příležitostí.

Řekl bych, že je to spíše povedená inscenace, ale z nějakého důvodu u mě docela rychle vyšuměla z mysli. Tolik kritizované zvuky z okolí jsem téměř nevnímal, naopak pobavilo dívání na hodinky při každém odbíjení zvonů. Pravda ale je, že elevace docela chybí. V první části se mi líbil humor i působivá atmosféra. Ovšem i přes brutální škrty se inscenace nevyhnula nudným místům. Škrty také způsobily složitější interpretaci některých činů a motivů postav. Musím pak pochválit skvělé herce, kteří všichni hráli opravdu tu největší ligu.

Dva údržbáři starého hřiště, Esa a Antero, mají postavit nové hřiště pro pesäpallo (finský sport podobný baseballu), a vedou spolu rozhovory na nejrůznější témata. Text hry je plný absurdního humoru i absurdních situací. Představení stojí především na textu hry a nedává moc možností na rozvinutí nějaké větší akce. Po režijní stránce dobře vymyšlená minimalistická scéna, kdy jsou na podlaze čáry označující hřiště. Zajímavá je volba obsazení Esy ženou, což přidává do hry další témata. Bohužel představení působí trochu jako předvedení absolventů -AMU.

Skvělé herecké výkony v poněkud slabším příběhu. Ale ti diváci, kteří neočekávají složitou zábavu, si přijdou na své.
Viděno ze záznamu.

Vcelku vtipná konverzační komedie, od které divák neočekává nějaké hlubší myšlenky.