Zdarda

Inscenace si s sebou nese riziko porovnávání s románem Jaroslava Havlíčka i s filmovou adaptací s Ivou Janžurovou a Petrem Čepkem. Ve výsledku ale obstojí, a to hlavně díky citlivé režii a skvělým hereckým výkonům. Tvůrci použili točnu, která slouží jako téměř filmové střihy. Hana Tomáš Briešťanská i Martin Siničák předvádí naprosto věrohodné herecké výkony. Mimořádně silný emoční zážitek podkresluje výborná hudba. Petrolejové lampy musí zasáhnout do srdce každého diváka.

Fantastické představení s podmanivou dramatickou atmosférou ("Do té černé místnosti nechci jít sám.") a fascinujícími hereckými výkony s výraznou improvizací a interakcí jak s divákem, tak i mezi postavami. Někoho nejvíc baví šmějdit po domě a prohledávat propracované kulisy, někdo se snaží rozluštit příběh. Já jsem se nejvíc držel postavy hraběnky, která mě uchvátila, takže jsem se dozvěděl nejvíc její příběh.

McDonaghův text skvěle skloubí černý humor s násilím, obsahuje však také velký přesah a na vše nahlíží s nadhledem, nic nepůsobí samoúčelně. Surová a krutá hra s prvky ostré společenské satiry vypovídá o absurditě zabíjení, o zuřivosti v každém z nás. Každý máme svého Prcíka Tomeše. Tvůrci inscenace se poctivě zhostili textu, jejž obohatili o scény z filmů Q. Tarantina (Gauneři, Killl Bill..). Vše dokresluje také hudba, inspirovaná těmito filmy nebo irskými nápěvy, a herci, kteří dobře ztvárňují své postavy. Jen by představení víc slušel menší prostor, tzn. divadlo nutně potřebuje Malou scénu.

Život Zděňka Nejedlého byl jistě velmi zajímavý, ale představení chybí větší pospolitost, která by držela ústřední téma. Jakub Cír v hlavní roli podává spíše podprůměrný výkon, kdy měl raději místo křečovitého výrazu a vypoulených očí více nastudovat scénář hry, aby se vyvaroval zakoktávání. Ostatní herečky odvedly dobře svou práci. Představení neobsahuje žádný výrazný prvek, kvůli nekonzistenci zde schází zapamatovatelná myšlenka. Celek, včetně scény, nepůsobí zrovna nejprofesionálněji.

Představení s tak specifickým humorem, že jsem po naprosto celou dobu přemýšlel, jestli se mi líbí nebo ne. Také zcela vystihuje nápomocnou kauzální tabulku: je jakž takž dobré, průměrné představení, budící rozpaky, nevzrušivé, dá se vidět, ale klidně jej vynechejte. Jedná se snad o nejjasnějších padesát procent, jaké jsem kdy dal.

Skvěle napsaná a poctivě zahraná komedie plzeňského Moliéra.
Viděno ze záznamu.

Převést kultovní film na divadelní prkna je vždy hodně těžká práce. V Tramtarii ovšem odvedli svou práci na výbornou. Herecké výkony jsou přesvědčivé, hlavní představitel je správně démonický a jeho matka je nejlepší hororová postava na divadle. Představení dominuje především hororová atmosféra, z které mrazí tak, že se diváci choulí strachy k sobě. Nezapomenutelný zážitek.

Inscenace má díky škrtům dobré tempo, ale i přesto ke konci nedojde k té katarzi, jakou bych čekal. Výklad postav byl takový, jako by režisér předpokládal, že si Richarda všichni diváci poctivě nastudovali, ve výsledku se ovšem mohl divák ztrácet. Richard III. je jeden z největších padouchů, ale ne vždy jsem to Langmajerovi věřil, možná by to chtělo být trochu méně civilní. Tohle by se dalo vytknout celé inscenaci, ale dělat vše civilně je dnes zřejmě už trend. Více mě zaujala výborná Klára Issová nebo například Karel Dobrý.

Jedná se o krásnou inscenaci jako stvořenou pro letní scénu, která v každém zanechá silný dojem. Stará verze by snad už ani nemohla bavit, SKUTR nalézá v textu mnoho nových nápadů (káva, motýlí křídla, která dodala celému příběhu nový význam?). V první půli převládá groteska, i přes pubertální nadsázku se neztrácí kontext, druhá půle je temnější a dojemnější. Celková atmosféra připomíná sen. Skvělá puberťačka Voříšková, zamilovaný Sklenář, osobitý Rašilov, Cina s Vančurou jsou docela přesný odraz současných teenagerů. Perfektní scéna, jímavá hudba (variace Glasse) i pěkná choreografie.

Rozbitý džbán ve Františákově režii je konvenční veselohra, která se snaží hlavně pobavit diváka. Nejlepší je na představení vizuální stránka od Marka Cpina. Celý děj se odehrává v Adamově domě, jehož výtvarné provedení evokuje vlámské malíře a jejich cit pro barvy a šerosvit. Samotné postavičky se pak blíží spíše Brueghelovým figurám bez idealizace a s mírnou dávkou kritiky. Herecké výkony jsou vesměs mdlé a nevýrazné, nejlépe ze všech působí Zdeněk Dvořák v roli soudce Adama.

Dojemný příběh mladíka, který se mění před očima diváků, pojala režie v postmoderním duchu, ve kterém se prolíná víc žánrů. Vedle vážných a romantických motivů se diváci taky pobaví, často inscenace zabíhá až do grotesky. Příběh ukazuje touhu po štěstí, pro které jsou lidé schopni udělat ledacos. Ale knižní předloha je oproti inscenaci o hodně silnější. Zejména vztah náklonnosti mezi hlavní postavu Charliem a slečnou Kinianovou vyznívá trochu plytce. Scéna chytře připomíná terárium pro myši, kde žije Charlie společně s Algernon. Hudba skvěle doplňuje vyvážené herecké výkony.

Zajímavý nápad propojení pohádkového světa s moderní továrnou na sny. Žel není plně využit potenciál nabízené látky a inscenace sklouzává jen k jednoduché komedii.

V podání Buranteatru nechybí poctivá vyváženost mezi vtipnými scénkami, které někdy odbíhají až do absurdity, se scénami, z nichž až běhá mráz po zádech. Skleněný zvěřinec je asi nejlíp herecky odehrané představení, které jsem viděl. Zejména Michal Isteník v roli Toma si zaslouží ovace ve stoje, ale nejde vyzdvihovat jen jej, i ostatní herci byli fantastičtí. Scéna se samotným "skleněným zvěřincem" dobře a funkčně doplňuje děj. A píseň Feeling Good od Niny Simone ve vás bude znít ještě dlouho po konci představení.

Kdybych hodnotil představení z roku 1994 nebo ještě deset let poté, bylo by mé hodnocení kolem 80%. Bohužel ale zaúřadoval zub času a Sluha, stejně jako Miroslav Donutil, stárne a stává se již jen pokleslou komedií s plno šaškováním, ale bez vtipu.

V Olomouci zvolili jiný přístup, než v Národním divadle, a v ledasčem jsou i úspěšnější. Více se tu projevuje komedie dell'arte, klaunské výstupy, herecké gagy a improvizace. Inscenace také využívá modernějších prvků, např. titulky na plátně nebo brusle, čemuž svědčí i kostýmy, které se z jedné strany drží renesance, ale z druhé jsou zmodernizovány. Italskou atmosféru pěkně doplňuje živá hudba přímo na jevišti. Olomoucký Sluha dvou pánů je komedie, která se neokouká.

Bathos - poprvé ho popsal Alexander Pope v eseji Peri Bathous aneb umění poklesnout v poezii (1727). Popisuje momenty v básních, kdy se vážný tón změní triviální za účelem pobavení. Juxtapozice takových momentů je vtipná, ale zkazí dramatický efekt. Ukazuje, že tvůrci nevěří kvalitě vlastního příběhu a používají vtipy, aby odvedli pozornost. Pak to vypadá, že se tvůrci bojí emocí, bojí se, že budou působit lacině. Kdykoli jsem v inscenaci cítil upřímné emoce (mimochodem, na opravdu krásné scéně), přišel bathos. Ale proč bychom se měli bát upřímného a emotivního příběhu se silným hrdinou?

Inscenační tým přenesl Čechovovu hru do současnosti, postavy používají mobily, tablety, notebooky, šňupají povzbuzující prášky. Ale především všichni hledají své místo na světě a touhu najít svou vlastní pravdu. Až u téhle inscenace mi došlo, jaký byl Čechov velký aktivista a ekolog. Bohužel všechny aktivistické pokusy se dostávají do kontrastu s pasivitou a otupělostí postav. Jan Lepšík svého Váňu velmi podehrává, dále skvělí jsou Robert Mikluš, Lucie Schneiderová a Táňa Malíková. Jen by mohlo být představení o něco malinko kratší, dvě a půl hodiny bez přestávky jsou opravdu dlouhé.

Nejlepší hudba Michala Davida je ta, která není jeho. Ani slabé libreto tento kus nevylepšilo, příběh byl slabý, scény měly často blíže k trapnosti, romantická linka byla naopak velice plytká. "Klín klínem vytloukám," tak to bylo k popukání. Typická ukázka bulvárního muzikálu pro co nejširší publikum stvořeného jen pro peníze.

Jediné pozitivum byl zpěv, který patří k tomu nejlepšímu u nás. To je ale vše.

Umořující (dlouhé okolo dvou a půl hodiny) deklamační (mluví se téměř stále o citech, ale celkově nějaký náboj nebo vzrušení totálně chybí) nuda. Režie si vystačila s lacinými nápady - např. Rimbaud je rebel, proto musí mít dobově i stylově úplně jiné oblečení; Rimbaud je rebel, proto musí nutně mluvit sprostě; Rimbaud je rebel, proto se musí vysvlékat do naha. Přes tuto snahu o "šokující" scény je inscenace nudná, mdlá a bez intence. Scéna je sice velmi pěkná, ale účelově zbytečně přeplněná. Inscenaci nezachránili ani herci, ale zřejmě, tedy určitě je na vině velmi slabá režie a dramaturgie.

Úžasná svatba se vyznačuje svižným humorem pramenícím ze spletitých situací. Hlavním nástrojem jsou tu slova a gagy. Scéna je pojata v duchu žánru komedií, kostýmy vykazují současnou dobu. Olomoucká Úžasná svatba je vtipná jednohubka.

Hororový příběh v Redutě má sice poněkud předvídatelný děj, ale ten je vykompenzován silnou, až mrazivou atmosférou. Dobře řešená je scéna pokoje, kdy se využívá přední průhledná opona, která nastoluje v divákovi klaustrofobický pocit, jenž naznačuje, že z pokoje se není možné nijak dostat. Z průběhu děje je cítit beznaděj situace a divák (stejně tak i Susan/Veronika) si ani nemůže být jistý, čemu má vlastně věřit. Konec zanechává znepokojivé psychologické otázky. Představení navíc povyšují herecké výkony Ivany Hloužkové a Magdalény Tkačíkové.

Jedná se o velmi nenáročnou inscenaci, která se dokonale hodí pro letní horký večer. Hodně se pobavíte, ale nic víc inscenace nepřináší. Scény mají dobrý spád, kostýmy komediálně barevné a scéna z prádla je důmyslně jednoduchá. Nejlepší jsou zde bezpochyby Simona Stašová a Bolek Polívka (jenž se zde i klaunsky vyblbnul), dobře ale hrají i Ctirad Götz nebo Petra Hobzová, kteří hrají velmi dobře. Naopak Jan Přeučil vypadal, jako by do inscenace ani nepatřil, pouze občas nudně deklamoval.

Role naivní majitelky paství Raněvské přesvědčivě sedla Janě Paulové, ostatní herci ji skvěle sekundují. Hudba Vladimíra Franze podporuje tragikomickou atmosféru inscenace.