Z tiskových konferencí

V nově otevřené kavárně Činoherního klubu se sešel tvůrčí a herecký tým, aby společně představili první novinku této sezony. Bude jí inscenace původní hry Martina Čičváka nazvané Urna na prázdném jevišti. Premiéra se ne náhodou uskuteční 2. listopadu, tedy na svátek zesnulých. Činoherní klub tak pokračuje v rozvíjení tradice autorských dramat na svém jevišti. Po hře Kukura půjde již o druhý autorský počin režiséra Martina Čičváka, který se dočká realizace v Činoherním klubu.

Ivana Uhlířová, Veronika Žilková, Lenka Skopalová, Vladimír Procházka (foto: Michal Novák)

„Tématem her Martina Čičváka, alespoň těch, co byly uvedeny v Činoherním klubu, je divadlo. Se vší jeho exaltovaností, patosem, citovou přepjatostí, ale také ambicí mířit dramaticky – napětím, humorem i dojetím – k tématu, které je aktuální vždycky. Ke skutečnostem postihujícím základní danosti našeho pobývání mezi sebou a na světě vůbec. Dobrý autor ovšem málokdy hovoří o obecnějších postřezích přímo. Spíš tak mimochodem, když jeho postavy jedí, otravují se prací, lenoší a nebo se chystají spát. Také svérázné antihrdinky Urny na prázdném jevišti více méně žvaní. Ať ale plkají sebevíc, ať jsou cynické, naivní, práskané, emocionální nebo uvažující (velmi po svém, ovšem), je jejich komponovaná řeč stále více výpovědí o osudech nejen vlastních. Čičvákovy hrdinky jsou herečky a zároveň postavami dramatu. Jsou tedy – a dramatické postavy takové musí být – přepjaté. Svou situaci také přepjatě řeší,“ zamýšlí se nad novou hrou ředitel Činoherního klubu Vladimír Procházka.

Ivana Uhlířová, Veronika Žilková (foto: Michal Novák)

O co tedy půjde? Čtyři divadelní divy (ztvární je Lenka Skopalová, Veronika Žilková, Ivana Uhlířová a Sára Venclovská) pohřbívají na jevišti popel svého milovaného i nenáviděného režiséra a vracejí se ke všem inscenacím, které s nimi v bizarních koncepcích nazkoušel. „Režisér zemřel náhle uprostřed rozdělané práce na nové inscenaci Macbetha. O Shakespearově Macbethovi se mezi pověrčivými divadelníky říká, že je to hra prokletá a že zúčastněným divadelníkům, kteří na takový úkol nejsou dostatečně disponováni a přiměřeně talentovaní, přinese neštěstí. A to se také stalo. Onen velký režisér miloval svoje herečky a ony milovaly jeho. Znamenal pro ně mnohé, vděčily mu za své kariéry...a také za zpackané životy. Teď tedy spolu s ním chtějí pohřbít vzpomínky na hvězdné okamžiky i traumata a propady, velké postavy i vzájemnou nevraživost. Jenomže přípravy na obřad se jaksi zadrhávají, nejenom, že se jim nedaří společně najít adekvátní formu rozloučení, ale nedokážou se shodnout ani na tom, co do teď bylo a co od teď bude. Ze vzájemných kontroverzí a hádek nakonec vyplyne, že řád událostí je pod vlivem sil mnohem starších a temnějších narušený. Souvisí to skrytými dějinami divadla a západního kulturního kánonu,“ přiblížil osu hry dramaturg Martin Kubran.

Martin Čičvák psal tuto hru přímo na tělo čtyřem konkrétním herečkám. „Tím režisérem v urně nejsem já,“ pobaveně glosuje potenciální dotaz visící ve vzduchu. „Východiskem byla jakási metafora muže, který ty herečky „psal“ a formoval. Vytváříme na jevišti jakýsi obřad, zároveň se procházíme dějinami dramatické literatury, příběh má i kriminální zápletku,“ naznačil (stále živý a energií oplývající) režisér. „Velké ženské dramatické figury a zároveň, doufáme, konverzační lehkost by měly modelovat ostré hrany, narážet do sebe, jako když se situace z feydeauovské frašky v mžiku dohrává v Médee. Je to docela vzrušující platforma, věřím, že i pro diváky. Jen konkrétní linku příběhu a pointu, jistě pochopíte, prozradit nemůžeme.“

„Přiznáváme potíže s žánrovým zařazením, dlouho jsme si lámali hlavu, jak formulovat stručný podtitul hry pro potřebu našich programů,“ usmívá se Vladimír Procházka.
„Prosíme, pište, že se opravdu snažíme o komedii a jde nám o ironickou pozici v náhledu na dané téma,“ rychle doplnil Martin Čičvák.

Sára Venclovská, Tom Ciller, Martin Kubran, Martin Čičvák, Ivana Uhlířová, Veronika Žilková, Lenka Skopalová, Vladimír Procházka
(foto: Michal Novák)

„Všimněte si, že fenomén smrti má na divadle specifický rozměr. Pokusili jsme se analyzovat, co znamená symbolická smrt. A k těm žánrům… Často do sebe zapadají jako matrjoška nebo vznikají žánry hybridní. Hledali jsme možnosti, jak s tím pracovat, jakou tomu dát žánrovou hierarchii, abychom dokázali diváka překvapit, ale současně ho vedli určitým směrem, aby si poskládal celý ten obrázek,“ dodal Martin Kubran.
„Legraci ze smrti si neděláme,“ zdůrazňuje Veronika Žilková, „je to intelektuální psychologická černá komedie a bulvární snad může být v tom, že je ze života hereček.“

„S pár podobnými herečkami, jako jsou tyto naše postavy, jsem se potkala. Přestože jsou to typy, na které natrefíte i mimo hereckou profesi, inscenace je krásnou metaforou toho, jak ten herecký život může být strašně těžký a jak je toto povolání pomíjivé,“ říká Sára Venclovská.

„Já nevím, neumím tyhle formule, já jsem mezi herečkami jenom na návštěvě...,“ pronesla Ivana Uhlířová.
(Návštěva trvá už dvacet let, Ivana Uhlířová je dvojnásobnou držitelkou Ceny Alfréda Radoka, fanoušci dodnes mají v paměti její skvělé výkony v Divadle Komedie, hraje i v zahraničí ...tolik redakční poznámka k té „návštěvě“.)

-mys-