Z tiskových konferencí

Dalo by se říci, že anglický dramatik Ray Cooney na nuselském jevišti takřka „zdomácněl“: po Sladkém tajemství, Habaďúře a komedii A je to v pytli! (kterou napsal společně se synem Michaelem) přichází nyní na řadu jeho vůbec nejpopulárnější hra. Pod názvem „Out of Order“ (volný překlad „Mimo provoz“) měla premiéru v Londýně v roce 1990, krátce nato byla vyhlášena za nejlepší anglickou komedii roku a přeložena do více než čtyřiceti jazyků. Na první pohled v ní jde o takřka banální zápletku: Co všechno může způsobit nevěra. Kolotoč událostí má však záběr podstatně větší. Jaký? Přijďte se do Divadla Na Fidlovačce podívat.
Komedii „Out of Order“ přeložil Břetislav Hodek a v uplynulých letech se hrála na několika českých scénách pod titulem „Dvouplošník v hotelu Westminster“. Tomáš Töpfer, který inscenuje v pořadí už třetího Cooneyho, jí dal výmluvnější a originálu bližší název: Nerušit, prosím!.

„Je to excelentní a krásná komedie,“ říká (v tomto případě režisér) Tomáš Töpfer. „Autor byl dokonce vyznamenán Řádem britského impéria a povýšen do šlechtického stavu. Hra získala i Cenu Lawrence Oliviera za nejlepší komedii roku. To u nás se ceny za komediální žánr nedávají… Ten přece umí inscenovat každý, ani my neděláme umění, jen jsme secvičili komedii, ve které herci musí jen přesně načasovat pointu, aby nepředběhla reakci diváků, a nespustit ji, když není ten pravý okamžik pro smích. Zkrátka takové ty na divadle „jednoduché“ věci,“ ironicky míní ředitel Divadla Na Fidlovačce. „My se přesto snažíme dobře napsané komedie, které jen ve světové dramatické literatuře můžeme nalézt, uvádět. Je to jedna z našich dramaturgických linií, i když jsme smířeni s tím, že na Radokovy ceny tohle tady nikdy nedosáhne. Je to vlastně docela zvláštní, že nikdo z věhlasných režisérů, kteří opravdu umí nebo inscenují velmi odvážné projekty a kteří jsou laureáti prestižních cen, se do komedií takřka nepouští,“ všímá si zajímavého paradoxu Tomáš Töpfer. (K této úvaze jej přivedl na GRAND festivalu smíchu v Pardubicích Petr Nárožný, který byl festivalovým patronem inscenace Fidlovačky Poslední doutník.)

K obhajobě žánru se připojuje i dramaturgyně inscenace Helena Šimáčková: „Smích a inteligentní zábavu, kterou můžeme nalézt v mnoha hrách českých i světových, bychom si měli chránit, nestydět se za cílené uvádění těchto her, už jen proto, že smích přece posiluje imunitu a má protistresový účinek. Pro inteligentní anglický humor této hry to možná platí i dvojnásob. Jak Cooney senior, tak Cooney junior mají cíl pobavit lidi, což se jim daří obdivuhodně.“

Proč inscenace, která je spíše známa pod názvem „Dvouplošník v hotelu Westminster“, se bude hrát na scéně Fidlovačky pod jiným názvem osvětluje Tomáš Töpfer: „Svévolné to není. Cooneyové dosti často ve svých hrách používají idiomy – doslovně nepřeložitelná spojení slov. My pak hledáme vhodný název, vycházející z obsahu hry. Tak vznikly názvy jako „A je to v pytli!“ či „Habaďúra“. V tomto případě „Nerušit, prosím!“ má naznačit, že to platí pro hotelový pokoj, který pro zápletku hry je zásadní. Možná jde o výmluvnější a originálu bližší název. Ale samozřejmě musíme žádat přes zastupující agenturu o autorizaci takové úpravy.“

Jako další premiéru na hlavní scéně Divadlo Na Fidlovačce připraví hru Luise Nowry Noc bláznů. Tato hra je sice Fidlovačkou avizována jako česká premiéra, ale pravda je taková, že o pár dní dříve se dočká premiéry také v ostravském Divadle Petra Bezruče. Repertoár Komorní Fidlovačky do konce sezony obohatí ještě hra Žena v černém Stephena Mallatratta (dle knižní předlohy Susan Hillové).

Jelikož řeč přišla i na chystanou druhou transformační vlnu, která se má dotknout divadel zřizovaných městem, Tomáš Töpfer se i k tomu stručně vyjádřil. Zdůraznil však, že tato věc se týká dosud statutárních divadel a jde o zcela jinou problematiku, než tu, která se dotýká Divadla Na Fidlovačce, které je „eseróčkem“ od samého začátku svého fungování. „Ano, vím, že většina zbývajících městských divadel jde do transformace, má se tak stát do konce tohoto roku, ale nikdo zatím neví, jak se mají transformovat a na co…, tudíž nemohou být na to připravena. Nás trápí jiné problémy, také závažné, ne tyto, i když vše souvisí se vším. Mohu jen říci, že jako soukromé divadlo produkujeme třikrát více premiér než městská divadla a zvládneme to za čtvrtinu nákladů. My nedostáváme příspěvky od města, naše naděje i starosti se odvíjí od přidělení či nepřidělení grantu. Nikoli pro nás, ale v přeneseném významu pro diváka, aby mohl si vůbec dovolit zakoupit vstupenku. V grantovém systému, tedy prostředí naprosto nejistém, se pohybujeme už deset let. S jakousi zvláštní pravidelností se vždy najde někdo, kdo je nespokojený, systém je napaden, znevěrohodněn, zadupán do země, zahozen do koše a po dvou letech, ne-li každý rok, se vymýšlí ten trakař znovu. Nebo stávající systém je v praxi pozastaven, což na jistotě nepřidá opravdu nikomu. Není to jednoduchá situace. Když tak si o tom všem při nějaké další tiskovce můžeme popovídat podrobněji...“