Z tiskových konferencí

Hrdina západu opět na scéně
vydáno: 6.9.2007
Po Divadle Na zábradlí, Národním divadle a Divadle v Dlouhé se i na další pražské scéně, v Činoherním klubu, objeví hra Johna Millingtona Syngeho Hrdina západu. Proč padla volba na mnohokrát v poslední době uváděnou hru?

„Začínáme divadelní sezonu v Činoherním klubu, jak se nám nikdy nepodařilo – premiérou! Nová inscenace přichází po dlouhé době, což nebylo zapříčiněno naší leností, ale čekáním na peníze. Jak víte, kauza grantů je v Praze neuvěřitelně komplikovaná a nám přislíbená částka byla připsána s několikaměsíčním zpožděním. Zkoušet „na dluh“ jsme si přece jen netroufali. Přiznávám, že Hrdina západu byl pro nás titul náhradní, čekali jsme na práva na uvedení pythonovského projektu, bohužel jsme je nedostali. Nicméně poměrně rychle jsme se shodli na tom, že Syngeho hru máme rádi a obdivujeme ji. Jen se jí trochu bojíme, protože byla tady tolikrát uvedená, a nikde nebyla udělaná úplně dobře. Předkládáme tedy svůj výsledek a diváci uvidí, zda-li se nám podaří tuto „tradici“ prolomit,“ směje se ředitel ČK Vladimír Procházka.

Inscenace Hrdiny západu je další režií Ondřeje Sokola, „specialisty“ na drsnější dramatiku: „Když jsme letos na jaře nedostali práva na Monty Pythonův Smysl života, musel jsem se v krátké době rozhodnout pro jinou hru. (Konverzace s agenturou zastupující Monty Pythony by vůbec byla na samostatnou divadelní hru.) Náhodou jsem si vzpomněl na Hrdinu západu, kterého jsem četl poprvé coby student před patnácti lety. Setkal jsem se v něm se zvláštním druhem humoru a přál jsem si ho režírovat. Ale nějak na to nedošlo. Nyní však bylo nutné rychlé rozhodnutí, protože nás tak trochu tlačil termín. Stalo se a dokonce jsme Hrdinu západu obsadili snad během půl hodinky. Nadšení, že mám hru, která mě baví a kterou jsem chtěl dělat, se rozplynulo, když jsem si ji znovu přečetl a vlastně jsem dostal strach, jestli v ní dokážu vycítit to kouzlo jako před lety. Navíc překážky, které Syngeho hra klade, jsou opravdu velký. Co si budeme povídat, je to zásadní hra pro světové divadlo. Na celém zkoušení pak bylo nejúžasnější, jak se mi vracela optika, ve které jsem ji uviděl v té nádheře, jaká se mi zdála kdysi při prvním přečtení. Splnil jsem si přání z dřívějška. Tato hra přitom nevybočuje z dramaturgické linky Činoherního klubu. Přináší i něco, co v jiných hrách, na nichž jsem pracoval, ani není.“

„Je to skutečně zvláštní, my jsme v uvádění anglosaských autorů začali od těch nových (McDonagh, Mamet...), abychom se vlastně vrátili k „tatínkovi“, který za tyto autory může. U Syngeho nacházíme kořeny drsnějšího dramatického stylu, kdy krutost je proměňována ve vtip a témata přitom mají závažný přesah,“ dodává Vladimír Procházka.

V inscenaci vystupuje řada hostů (např. v  titulní roli Jaroslav Plesl z Dejvického divadla či Kateřina Lojdová jako Pegeen), na jeviště Činoherního klubu se vrací Vladimír Kratina. Zvláštností je, že na jevišti bude živě fungovat skupina Shannon, která se tradiční irskou hudbou zabývá.

„Volili jsme pro hudebníky poměrně zvláštní umístění a především jsme je integrovali přímo do komunikace s děním. Text sám o sobě je vlastně takovou básní v próze, možná hraničí až s melodramatem, tak snad tento nápad je logický. Zapojením moderní kapely se také zdvojuje princip, který nám umožňuje bez velkých aktualizací přednést Hrdinu západu současným jazykem. A neudálo by se to bez paní profesorky Fryntové, se kterou mohli herci pracovat na mluvě a která nám pomáhala zvládnout Syngeho verš v próze. Jazyk je jedna ze zásadních věcí inscenace a všichni víme, jak moc je anglické nebo právě irské divadlo postavené na slovu,“ uvedl Ondřej Sokol.

Michal Palata na to po svém reaguje: „To je pravda, zarputilá paní Fryntová nás ani nechtěla pustit domu, dokud jsme to nezvládli. Říkala, že Syngova hra je vlastně notová partitura. Jazyk je skutečně na celé hře nejobtížnější, i proto, že Martin Hilský to přeložil překrásně. Slova umí používat velmi barvitě a má pro různé vazby spoustu synonym. Ještě že výstupy mé postavy přicházejí až po prvním jednání a mám trochu času se připravit, případně mohu sledovat, jak inscenace pracuje se střídáním tempa nebo jak to někdy působí, že ne skupina Shannon hraje s námi, ale my hrajeme s nimi.“

Na otázku, jaká hra Hrdina západu vlastně je, se těžko odpovídá. Ondřej Sokol to vidí asi takhle: „Někomu může situace, kdy syn rozseká tatínkovi hlavu rýčem, připadat veselá, jinému tragická. V té hře je vlastně všechno: ironie, vážno, komedie. Synge si pohrává s divákem tím, že mu neustále mění názor na věc.“

Na závěr Vladimír Procházka ještě představil plány Činoherního klubu pro tuto sezonu, v níž se možná podaří uvést celkem čtyři nové tituly. Po Hrdinovi západu přijde další klasika, Čechovův Ivanov v režii Martina Čičváka. Pak začne Ladislav Smoček zkoušet Hofmannstahlova Nemožného člověka, na jaře Činoherní klub představí text Yasminy Rezy Krvavá řež. Ve spolupráci s bratislavskou Arénou se připravuje koprodukční inscenace Stavitel Solness s Jurajem Kukurou v hlavní roli.