Z tiskových konferencí

Tím nejdůležitějším v komorním Divadle v Řeznické je jevištní slovo neschované za režijním přemýšlením, jak co ozvláštnit. Dramaturgie divadla vyhledává texty, které kromě toho, že mají co sdělit naší současnosti, dosud u nás nebyly uvedeny. Nad touto profilací bdí ředitelka divadla Yvetta Srbová (tedy pokud není nucena podstupovat ponižující boj o přežití této malé pražské scény s jedinečným geniem loci).

Českou premiérou bude také inscenace hry Odvolání (v originále Mass Appeal) amerického dramatika s italsko-irskými a rusko-židovskými kořeny Billa C. Davise. Hra sice není kometou z poslední doby, je z roku 1981, ale obsahuje silný a bezpochyby nadčasový pohled na osobní odvahu a na téma nezávislosti v tradičně fungující instituci. Konkrétně nás zavádí do prostředí katolického semináře, v němž se mladý posluchač obrátí na populárního faráře s žádostí o pomoc. Začne však narážet nejen na církevní řád, ale především na zkostnatělost pozemských zástupců církve. Za své neortodoxní přístupy má být ze semináře vyhoštěn... Tento modelový příběh je obecnou metaforou toho, jak každého z nás postupem času semelou okolní vlivy, sešněruje „řád“ a končíme jako načmáraná stránka – jak podotknul Miroslav Táborský, který na jevišti bude tím farářem a který se zároveň ujal i „střídmé“ režie. K práci na inscenaci si přizval si kolegu z Divadla v Dlouhé, mladého jáhna Marka ztvární Filip Cíl.

Yvetta Srbová a Miroslav Táborský na tiskové besedě (foto: Michal Novák)

„Hra je propracovanou studií charakterů, ale oplývá i komickými situacemi, které její apel nijak nesnižují, naopak zdůrazňují hlavní téma a myšlenku, a to je osobní odvaha každého z nás,“ přibližuje Yvetta Srbová. Podle této divadelní hry vznikl i film, ve kterém excelovali Jack Lemmon a Zeljko Ivanek - tato filmová adaptace byla kritikou označena za jeden z nejlepších deseti filmů roku 1984.
„Oslovila jsem Miroslava Táborského, který je nejen vynikajícím hercem, ale má i dramaturgicko-režijní myšlení...,“ pokračuje ředitelka divadla.

„Troufám si tvrdit, že je to dobře napsané, a tak jsem poměrně rychle souhlasil, i s tím, že si to celé připravím. Je to docela adrenalin,“ usmívá se Miroslav Táborský. „V prostoru Řeznické a při dialogu dvou mužů ale o žádnou režii v tom velkém jevištním smyslu nemůže jít. Nevím, jestli mám dramaturgicko-režijní myšlení, spíš do všeho jenom kecám... Vždycky jsem Řeznickou vnímal, a v tom je velmi cenná na divadelní mapě Prahy, jako hereckou laboratoř. Velká moderní divadla se častokrát vydávají na cestu hledání originálního scénického výrazu, jen podle mě tím trpí herectví jako takové. Mistrovství, jak zacházet s pauzou, slovem, dialogem, bývá překryté tou „velkou“ režií. A tak jsem se na stará kolena pustil do monodramatu, který dělám v Kolowratu, teď tedy přidávám Řeznickou, kde si zahraju už potřetí a kde se opravdu za nic neschováte. Samozřejmě měl jsem ambici tu režii tomu dát, dostat tam nějakou tu dekoraci, ...ke konci zkoušení to spíš škrtám. Taková práce se neobejde bez rizika, že si rozbijeme nos, z toho rizika může také něco vzejít. Celá moje režie spočívá v tom vést maximální dialog.“

Filip Cíl, Miroslav Táborský (foto: Michal Novák)

Text byl pouze minimálně upravován: „Žádné převracení zprava doleva, pouze drobné škrty, většinou pro zrychlení tempa,“ podotkla Yvetta Srbová. Miroslav Táborský na to navázal: „Hra má autobiografické rysy, zbavili jsme se osobního motivu, který by asi odváděl pozornost, nebo vypustili některé americké reálie. Podstatné je, že obsahuje běžnou lidskou situaci, stav, kdy přicházíme na svět jako nepopsaný list a končíme jako hodně načmáraná stránka a teď záleží na tom, jestli jsme s tím spokojeni, nebo spíše ne. Příběh je sice posazený do církevního prostředí, ale mohl by se odehrát kdekoliv. Jde o klasický model generační revolty a jeho konfliktu se zmanipulovaným, ale na druhou stranu pořád ještě moudrým stářím.“

O pověstném perfekcionalismu Miroslava Táborského, zejména pokud jde o technické záležitosti, vědí v Divadle v Dlouhé své. Tentokrát namířil pozornost na svou postavu a oslovil „poradce“, otce Gabriela z farnosti Unhošt. „Abychom neudělali chybu v těch církevních pravidlech, aby se v publiku někdo znalý nechytal za hlavu. Jistě, dalo by se tomu vyhnout a pohybovat se tématem bez symbolů, ale nechci dělat nesmysl. A tak jsme konzultovali procedurální záležitosti, kostýmy, správnou gestiku. Zejména mobilita mého kostýmu byl oříšek, na převlečení mám totiž deset vteřin. Otec Gabriel navíc ví, jak to je v Americe, poradil také, kde co koupit a co kde ušijí... Hodně jsme si povídali i o tématu a s radostí ho přivítáme na premiéře...“

Inscenaci Odvolání podmaluje hudba vynikajících jazmannů Jana Malíře a Norbi Kovácse. „Oba kluci to pro nás udělali za hubičku, pochopili, že je to pro malé chudé divadlo,“ směje se Miroslav Táborský.

-mys-