Z tiskových konferencí

Klub mladých diváků - 55
vydáno: 3.10.2019
Kdo ze zdejších čtenářů nebyl za svých školních či studijních let členem Klubu mladých diváků, ať zvedne ruku. Předpokládáme, že budete v menšině, a naopak prošla si jím většina. Stejně jako třeba většina redakce tohoto portálu někdy v osmdesátých či devadesátých. Letos KMD oslaví 55 let od svého založení (ačkoli se neví úplně přesné datum vzniku).

Klub mladého diváka, dnes Klub mladých diváků (KMD) vznikl v roce 1964 při Filmovém klubu. U jeho vzniku stál mj. i Jan Werich a Miroslav Horníček. Později KMD fungoval u Pražského kulturního střediska. Od r. 1994 byl při Divadle pod Palmovkou, od r. 2003 má stabilní a vstřícné zázemí při Divadle v Dlouhé. Díky jedinečnému know-how, které Klub mladých diváků svou nepřetržitou činností nabyl, k divadlu přivedl a nadále přivádí celé generace diváků.

„Půlkulaté výročí vnímáme jako příležitost vyjádřit poděkování všem participujícím divadlům, ale také všem pedagogům, kteří do toho vkládají svou energii (ačkoli by nemuseli),“ říká na úvod současná vedoucí KMD Barbora Mitošinková. „Zapojení učitelek a učitelů je pro fungování KMD zásadní. Právě díky nim a jejich nadšení pro divadlo máme hustou síť školních skupin v Praze, Středočeském kraji i v obcích ze vzdálenějších krajů. Loni do projektu bylo zapojeno 425 škol a téměř 15 tisíc žáků či studentů. Ročně nám projde rukama přes 72 tisíc vstupenek,“ vypočítává. I to je důvod k oslavě, zvláště když si uvědomíme, že tady se bavíme o divácké skupině v „problematickém“ teenagerovském věku.

Klub mladých diváků funguje jako volnočasová aktivita. „Není to tak, že by někdo musel. Princip je dobrovolný a záleží na učitelích, jak žáky či studenty nadchnou,“ vysvětluje Barbora Mitošinková. „My jen poskytujeme komplexní službu speciálního abonmá, které zahrne pestrou škálu od velkého divadla až po nabídku nezávislých scén. Dojednáváme odpolední termíny představení. To, že divadla spolupracují, protože v tom spatřují „ekonomický efekt“ do budoucna, je poměrně úzké tvrzení. Ukazuje se, že tato divácká skupina je pro divadla zajímavá i sama o sobě.“

V současné době KMD spolupracuje prakticky se všemi pražskými divadly, která mají pravidelný repertoár. Jen podle slov Barbory Mitošinkové bývá někdy celkem těžké něco najít, přestože mladý divák často zvládne i náročnější dramaturgii. Nabídka vhodných titulů široká moc není. „Proto divadla i motivujeme k tvorbě pro skupinu 13+…“

„Kromě toho, že KMD je styčný důstojník mezi školami a divadly, a kromě toho, že nabídka je stylově a žánrově pestrá, je také finančně vstřícná. Pro spoustu dětí je to jedinečná (a často i jediná) příležitost, jak se do divadla dostat. Pro ne každou rodinu je finančně možné vzít děti do divadla, zejména když se k tomu přidají další náklady, třeba spojené s cestou do Prahy. V neposlední řadě jsou i tací rodiče, které by to ani nenapadlo vzít své ratolesti do divadla. Snad tedy můžeme říci, že KMD přispívá ke kultivaci společnosti,“ míní Karola Štěpánová, tisková mluvčí Divadla v Dlouhé a dramaturgyně festivalu 13+, jenž právě scéna z Dlouhé každoročně pořádá.

„Klub mladého diváka mně umožnil, co bych s rodiči pravděpodobně nestihl. Viděl jsem tak spoustu legendárních představení a šel jsem k divadlu snad i proto, že jsem byl vychován Klubem mladého diváka,“ říká ředitel Divadla na Vinohradech Tomáš Töpfer, v traileru, který vznikl právě u příležitosti výročí KMD. „Z nynějšího mého pohledu přítomnost mládeže v publiku je maturita pro herce a celé divadlo. Zaujmout tuto věkovou skupinu je nesmírně těžký úkol. Divadlo však stále přichází s tím, že je přímým setkáním živého herce a diváka, proto nezahynulo ani s nástupem filmu, ani televize, ani internetu, divadlo má ohromnou sílu… Až budete slavit dalších 55 let, přijdu se zase podívat,“ zakončil s úsměvem své zamyšlení Tomáš Töpfer.
„Divadlo vytváří pestrý prostor k setkáváním, pomáhá spojovat lidi,“ připojil další velkou pravdu režisér Martin Kukučka.

Barbora Mitošinková
Barbora Mitošinková


Za Národní divadlo promluvila šéfdramaturgyně Činohry Marta Ljubková: „Taky jsem kdysi byla členkou Klubu mladého diváka a někde tam započaly všechny ty formující divadelní zážitky, přestože v té době by mě vůbec nenapadlo, a nenapadlo mě to ani dlouho potom, že bych se divadlu někdy věnovala profesionálně… V Činohře Národního divadla si uvědomujeme, že aktivní komunikace s divákem, včetně právě Klubu mladých diváků nebo s pedagogy, je naprosto nevyhnutelná. Chceme-li, aby pražská divadelní sít zůstala zachována, potřebujeme, aby se do divadla naučili chodit mladí. Nejlepší cesta bezesporu vede přes pedagogy či školní systém (když nemáte zapálené rodiče). Není pro nás problém připravit lektorské úvody, osobně jezdím na besedy i do škol. Za Činohru ND říkám, že umíme připravit mladé diváky na dospělý zážitek. Vést komunikaci právě s mladými mě strašně baví, současná generace je totiž hodně jiná, než byla naše. Nebojí se ptát, nebojí se dialogu. A dialog je základní podmínka divadla vůbec. Jak již zaznělo, divadlo je živá záležitost, působí vzdělávacím směrem, zprostředkuje témata z literatury, ale také otevírá širokou škálu současných celospolečenských témat, abychom se o nich (znova) naučili mluvit. To, že existuje zprostředkující článek v podobě KMD, je nesmírně důležité. A moje zkušenost je taková, že obvykle nejotevřenější studenty mají otevření pedagogové, kteří jsou schopni přistoupit na něco nového a kteří si hledají informace. Ale jako konzervativnější vnímám spíše ty mladé: ono je něco jiného vidět explicitní výjev ve filmu či v počítačové hře a naživo na jevišti.
Divadelní zážitek dnes není v tom, že se dvě hodiny na něco díváte, pak zatleskáte a jdete domů. Ve společnosti se ztrácí schopnost reflexe, přitom je to dovednost, která se v životě zhodnotí mnohonásobě v jakékoli profesi.


Debata se stočila i na situaci v Praze. Kdo dnes dělá divadlo pro skupinu 13+? Ono to vypadá, že město o specializovanou scénu snad ani nestojí. „Město musí přijít s tím, že chce tady mít tento typ divadla se speciálním programem. Ve světě je běžné, že pro ně píší i renomovaní dramatici. V Praze je sice pár divadel zřizovaných městem, tedy divadel s bezpečným rozpočtem, která ve své dramaturgii na 13+ myslí alespoň občas. Příkladem určitě je Divadlo v Dlouhé. Specializovaná scéna však na tak velké město chybí. Minor odvádí velkou práci, ale je rozkročen nade všemi věkovými skupinami a jeho kapacita vzhledem k počtu obyvatel metropole nestačí poptávce...,“ konstatuje Marta Ljubková. (Odhaduje se, že Minor by potřeboval tak desetkrát nafouknout, aby všechny školy a o víkendech veřejnost našly místo v hledišti, resp. hledištích – i z řad pražských politiků je slyšet, že Minor by potřeboval další hrací prostory.) Z nezávislých divadel se velice pochvalných slov dostalo Divadlu D21.

Vladimír Hladík
Vladimír Hladík


To je současnost, na závěr slovo patřilo nestorovi Klubu mladých diváků, panu Vladimíru Hladíkovi, který patří k jeho spoluzakladatelům. „Klub mladých diváků vznikal kolem října 1964 a já zřejmě už jsem jeho takový inventář. Od počátku mou soukromou iniciativou bylo, aby si moji studenti sami vybrali ze vstupenek, na co by chtěli jít. Dal jsem je ve třídě na okno, do druhého dne byly pryč. Mohli jsme tehdy vidět inscenace, které dnes tvoří dějiny českého divadla. A tyto zážitky nebo mistrovské herecké výkony byly pak připomínány na mnohých abiturientských srazech. Taková to byla síla. Dnešní herci jsou možná až moc roztěkaní, mají toho moc… A byla to jiná doba i v tom, že mladý člověk nebyl tolik ovlivněn jako dnes – těmi debily (jak já říkám mobilům) a jinými vymoženostmi. Přivedl jsem do klubu asi 19 tisíc žáků. Jsem na to docela pyšnej.“
.