Z tiskových konferencí

„Je tomu letos přesně 2424 let, co se v Athénách na Velkých Dionýsiích objevila hra největšího řeckého komediografa Aristofana Ptáci,“ spočítal vždy perfektně připravený Jan Šotkovský, který je jedním z dramaturgů nové inscenace Městského divadla Brno nazvané Ptákoviny podle Aristofana. Jde o volnou adaptaci antické látky. Připravil ji již před více jak dvaceti lety známý básník Jiří Žáček. O čem pojednává? Sledujeme příběh dvou uprchlíků z Athén, kteří údernou demagogií ovládnou ptačí říši, přesvědčí ptáky, aby vybudovali velký Mrakoptakohrad, oddělili jím zemi od nebe, a tím si podmanili bohy i lidi. „Ta hra si přímo říká o adaptaci, o převedení Aristofanovy drzosti, prostořekosti a nekompromisnosti do jazyka současného divadla. Doba se nám zase o něco posunula, ale jestli se ptáte, kolik jsme toho ve spolupráci s Jiřím Žáčkem museli pro inscenování dnes upravit, tak vězte, že tak pouhých pět procent textu. Vekslák už asi nikomu nic moc neřekne, zato nový živočišný druh zvaný lobista ano. Další úpravy text překvapivě nepotřeboval,“ říká s šibalským výrazem ve tváři Jan Šotkovský. Lepšího potvrzení nadčasovosti textu snad ani není. Žáčkova úprava zachovává syžet antické komedie, avšak připisuje několik dalších postav a přináší do archaické struktury textu výrazné jazykové osvěžení.

Režisér inscenace Stanislav Moša si také všímá aktuálnosti Aristofanova díla: „Pro mne Ptáci byli nádherným a smutným obrazem světa, ve kterém jsme tehdy žili a ve kterém byla tolik popírána základní lidská potřeba, a to svoboda. Ptáci jsou obecně symbolem nejsvobodnějšího tvora, ale na druhé straně bohužel taky symbolem tvora s nejmenším mozkem. Dva lidé, kteří mezi ptáky přicházejí ze světa lidí, se je snaží přemluvit k tomu, aby právě ptáci začali vládnout světu. Samozřejmě se nakonec ti dva „šikovní lidé“ stanou uzurpátory v ptačí, boží i lidské říši, kterou nakonec zdevastují k obrazu svému, a chudáci ptáci skončí v kleci. Je to velmi blízké touze téměř každého politika, který, když začíná, má plnou hubu slibů, aby nakonec, když přijde na věc, ukázal, o co mu jde především, tedy o absolutní moc. Aristofanes před 2400 lety toto téma úžasně zpracoval a ono je platné, bohužel, až dodnes.“

K Aristofanovu dílu se Stanislav Moša vrací již potřetí. Ptáky inscenoval již v Martě za studií na JAMU (1982) a pak v roce 1989 na Nové scéně Národního divadla v Praze. Tedy v době neklidné, za agonie komunistické diktatury, těsně před nadcházejícími společenskými změnami. Stanislav Moša tím, že vytáhl Aristofanovy Ptáky v razantní úpravě básníka Jiřího Žáčka a s hudbou Zdenka Merty, předložil tehdejším divákům doslova atomovku. Tento Žáčkův přepis nesl název Ptákoviny podle Aristofana, premiéra se pod různými záminkami odkládala a když na ni v červnu 1989 došlo, hned se nad inscenací vznášelo nebezpečí okamžitého zákazu. Stanislav Moša vzpomíná, jak naježená Jiřina Švorcová při aplausu demonstrativně opustila sál. Ptákoviny se přesto tehdy na repertoáru Národního divadla dlouho neudržely. Po revoluci už nemělo cenu je hrát, bylo by to, jak podotýká Stanislav Moša, kopání do mrtvoly.

Zdenek Merta, Stanislav Moša

Není bez zajímavosti, že od roku 1989 a společné práce právě na této inscenaci se datuje začátek tvůrčího přátelství Zdenka Merty a Stanislava Moši, dvojice, která se tak významně vepsala do posledního dvacetiletí Městského divadla Brno. „Zdenek Merta mě často přemlouval, abychom Ptáky zase udělali, protože je to obrovská legrace. A já váhal a uhýbal. Nemyslel jsem si, že jsme na tom tak špatně, abychom se museli vytasit s tímto typem politické satiry. Ale poslední léta mě utvrzují v tom, že znovu nastala doba, ve které šikovní šibalové různého typu, hráči velké politiky, s námi hrají obdobnou hru jako hrdinové téhle hry. Existujeme v čase, kdy vládne omezenost bez fantazie, panuje nedostatek tolerance, pěstují se teorie, které se vymknuly kontrole, jsme oblbováni prázdnou rétorikou, uchvatitelé moci mají jako jediní patenty na pravdu a přitom podporují pouze a jenom zkostnatělý systém! A v těchto podmínkách je zapotřebí znovu se začít vyjadřovat k věcem obecným skrze dobré politické divadlo. Tehdy jsme Ptáky hráli proti totalitě, dnes je budeme hrát jako imperativ proti nebezpečí totality,“ konstatuje Stanislav Moša a dodává: „Naši mladí dramaturgové Klára Latzková a Jan Šotkovský dostali volnou ruku, i mě zajímá jejich vidění hry, jejich postřehy.“

„Byli bychom rádi, kdyby se podařilo poukázat na nebezpečí, které na nás v tomto světě opět číhá. To jest vyměnit moralitu za stádnost, pokud nás tato stádnost zbavuje nutnosti rozhodovat se sám za sebe, a usnadňovat si tak život. Aristofanovská metafora funguje stále, jen si to přiznejme,“ podotkl Jan Šotkovský.

Stanislav Moša vzápětí upozornil, abychom Aristofanovy Ptáky neuváděli pouze do kontextu s politickou situací. „Téma skýtá velký prostor také pro vytvoření výrazného divadla plného zvláštního pohybu, zvláštních kostýmů a z dramaturgického hlediska je nosné i zkoumáním charakterů jednotlivých postav.“

Jan Šotkovský, Zdenek Merta

Autor hudby Zdenek Merta přidává další pohled: „Diváci se mohou těšit na komedii, která je bohapustě srandovní. Je to v dobrém slova smyslu lidové divadlo, muzikálový kabaret, melodram či snad hudební komedie s ambicí zasáhnout všechny bez rozdílu věku či intelektuální vybavenosti. Jak tak probíhají zkoušky, čím dál více si uvědomuju, že na Aristofanových Ptácích není nejdůležitější aktualizace či dobové přiostření, ta hra totiž především funguje jako dobré divadlo. Proti tomu, co jsme spáchali před dvaceti jedna lety, jsme zcela jinde, připravujeme zcela novou inscenaci. I hudebně to bude jiné, tady taky bude hrát kapela, v Městském divadle Brno jsou herci disponovaní přímo pro žánr muzikálu. Na pražskou inscenaci stejně už každý zapomněl, já taky. Zůstaly mi akorát emotivní vzpomínky na to, co se tehdy dělo kolem.“

Ke spolupráci na scénografickém řešení inscenace byl přizván německý výtvarník Christopher Weyers, který se v Městském divadle Brno uvedl uchvacujícím řešením scény k muzikálu Bídníci. „Byl jsem zpočátku velmi skeptický. Znal jsem pouze značně archaické a v podstatě nehratelné překlady Aristofanových Ptáků. Až moderní přepis Jiřího Žáčka, který mimochodem byl přeložen do němčiny, mi ukázal hru neporazitelnou časem popisující obecné tendence člověka k touze manipulovat. Známe to nejen z politiky. Praktická rovina mé práce se zaobírala hledáním, jak stvořit scénu, která je složena ze tří dimenzí: země, kde žijí lidé, nebe, kde přebývají bohové, a především meziprostoru ptačí říše. Zdali se mi to podařilo, musí posoudit diváci.“

Je zřejmé, že mezi základní stavební kameny inscenace budou patřit i neobvyklé kostýmy. „Stála jsem před úkolem vyjádřit bytosti, na kterých je zřejmá konotace k ptačí říši, ale zároveň bylo nutné se vyhnout atributům, jako jsou zobáky či peří. Vždyť se více podobají lidem. Nakonec jsem se inspirovala různorodými barvami ptačí říše, které se pokouším převádět do člověčího oděvu nebo spodobnění masek tak, aby vlastně vznikli noví tvorové,“ uvedla kostýmní výtvarnice Andrea Kučerová. Podobné to bude i s výraznou choreografií Anety Majerové, která se skrze pohyb pokusí charakterizovat říši ptáků.

Že se premiéra této inscenace nebývale satirického rozměru uskuteční měsíc před volbami, je ale naprostá náhoda. Dramaturgický plán sezony byl daný, termín voleb obstrukcemi posunuli jiní... V této inscenaci nanejvýše uvidíte, zač je toho loket, když se necháte zmanipulovat a oblbnout pitomými ideály. Tvůrci jen naznačili, že se rozhodli satirický osten hry pořádně přiostřit.

Zdenek Merta k tomu lakonicky poznamenal: „Ještě že umělec nemá povinnost být spořádaným občanem, má být pokud možno dobrým a nezávislým umělcem. Mým úkolem není si dávat bacha, to musí jenom tady Stanislav Moša jako ředitel divadla. (smích) Až představení navštívíte, bude vám jasné, že Ptákoviny nestraní nikomu, žádnému světovému názoru. Naopak nabízejí nezávislý pohled. Mají ambici jenom stát opodál a dívat se z odstupu na to hemžení kolem nás.“

„Není to adresné,“ potvrzuje Stanislav Moša, „...ale poznáte všechny. Vysmíváme se některým lidským typům, které si zaslouží dostat za uši.“

-mys-