Z tiskových konferencí

Bude to na den přesně pět let, co Městské divadlo Brno premiérovalo inscenaci strhující hry Arthura Millera Čarodějky ze Salemu. Přitom již v té době, ne-li ještě dříve, dramaturgie divadla pomýšlela na jeho drama Pohled z mostu, které také spolupatří mezi jeho nejvýznačnější hry, které z něj udělaly nesmrtelného klasika 20. století.

Pohled z mostu uvede na jeviště Městského divadla Brno režisér Stanislav Slovák v překladu Jana Grossmana, a to za pomoci inscenačního týmu tvořeného Jaroslavem Milfajtem (scéna), Andreou Kučerovou (kostýmy), Mirko Vuksanovićem (hudba) a Janem Šotkovským (dramaturgie). V ústřední roli Eddieho Carbona se představí Petr Štěpán společně s Markétou Sedláčkovou (Beatrice), Barborou Slaninovou (Catherine), Petrem Halberstadtem (Alfieri), Kristianem Pekarem (Marco), Martinem Mihálem (Rodolfo), Jakubem Przebindou (Louis) a Danielem Rymešem (Imigrační úředník). Premiéra proběhne na Činoherní scéně 11. a 12. února 2023.

„Před pěti lety sice dostaly přednost Čarodějky ze Salemu, a bylo to správné rozhodnutí, neboť hra se trefovala do atmosféry doby, ale na Pohled z mostu jsme si mysleli ještě před nimi. Důvody, proč se objevuje v našem dramaturgickém plánu právě nyní, je neskromný fakt, že máme Petra Štěpána, který je právě teď v ideálním věku, aby si Eddie Carbona zahrál,“ vysvětluje režisér Stanislav Slovák a dodává: „Určitě neskrýváme ani provozní důvody, hledali jsme hru s menším obsazením, která by v našem programu mohla jít proti velké muzikálové produkci, což je teď zejména Matilda.“

režisér Stano Slovák (a vizuál inscenace, jehož tváří je Petr Štěpán)

Pohled z mostu (v originále A View from the Bridge) z roku 1955 je bez přehánění skvěle napsaná hra. „Takových podobných kvalit je fakt málo. Pro angloamerický svět je jedním ze základních dramatických kánonů. Mimochodem jde o text, který si často vybírají filmové hvězdy, když se chtějí ukázat i na divadelním jevišti,“ zmínil dramaturg Jan Šotkovský, který zároveň přidal ohlédnutí za inscenační historií této hry u nás: „Česká premiéra Pohledu z mostu proběhla již v roce 1958, v tehdejším Divadle S. K. Neumanna (dnešním Divadle pod Palmovkou – pozn. red.), v šedesátých letech se to pak hrálo hojně, za normalizace ovšem ne, jelikož Arthur Miller byl přítel východoevropských disidentů, takže to měl na našich jevištích najednou těžké. O to překvapivější je, že po revoluci se Pohled z mostu dostal do hledáčku jen tří profesionálních divadel, v Mladé Boleslavi (1998), v pražském Divadle pod Palmovkou (2003) a zatím poslední byla plzeňská inscenace (2007).“

Příběh spalující vášně a touhy po nedostupném Arthur Miller odposlechl v přístavu, vyprávěl se mezi dělníky. „Tato zkušenost mu poskytla dostatečný vhled do tématu přistěhovalců a jejich životů,“ říká Jan Šotkovský, „…a udělal z toho drama antických rozměrů. Původně hra byla jednoaktová a nebyla příliš úspěšná, Miller se proto rozhodl přepsat do rozšířené podoby, i proto, aby dostál tehdejším divadelním konvencím, „že to musí mít přestávku“. Uvedení nové verze v Londýně provázel nebývalý ohlas, a to i přes to, že hra byla uvedena soukromě, v klubové produkci. Kvůli jednomu drobnému, „nepřijatelnému“ momentu totiž nezískala cenzurní povolení. Režíroval to věhlasný Peter Brook, davy se hrnuly, ale všichni si museli pořídit klubové členství, aby představení mohli zhlédnout.“

dramaturg Jan Šotkovský a nová členka souboru MdB Barbora Slaninová

Hlavním hrdinou této hry je Eddie Carbone, přístavní dělník v newyorském Brooklynu padesátých let, italský přistěhovalec druhé generace. Eddie žije ve zdánlivě spokojené domácnosti s manželkou Beatricí a její osiřelou neteří Catherine, na níž lpí, až by se mohlo zdát, jestli to není moc. Do toho přijedou jeho bratranci... Prozrazovat více už by hrozilo spoilerem, pokud hru neznáte.

„Příběh je v podstatě velmi jednoduchý, jeho největší devízu hledejme spíše v neúprosnosti, že věci příští se musí stát takhle. Tragická nutnost si o to řekne… Tam není co aktualizovat…,“ konstatuje Stanislav Slovák.

Tvůrci inscenace se shodují, že by se chtěli přiblížit tomu, co se o hře řeklo nejednou: je, jako když sedíte v rychlíku, který se řítí někam do tmy, a i když křičíte zpomalte, tak to nejde.

„Millerovu „jízdu“ odehrajeme v abstraktní scéně, přestože víme, že k příběhu patří schodiště, dvorky, přístavní kolorit. Vyextrahujeme vztahy a vývoj jen s pomocí dvou klíčových rekvizit, jimiž jsou viržinko a židle, to je všechno. Nesou příběh v abstraktním prostoru „podmostí“, přibližují, jakým způsobem se Eddie Carbone vyrovnává s sžíravou skutečností a proč není schopen udělat kompromis. Stravuje ho nesnesitelná vášeň, kterou ovšem nedokáže vyslovit, ani se jí bránit. Nechce žít jen napůl…,“ přibližuje Stanislav Slovák.

Brooklynský most je pochopitelně nositelem dalších kontextů, kterých si všímá Jan Šotkovský: „Spojuje dva světy. Na straně jedné je Brooklyn, svět manuální práce, svět emigrantů, kde panují specifické zákony klanů a v němž je důležité být loajální ke společenství, do kterého se člověk narodí. Vede na Manhattan, tam je ta pravá Amerika, jednoznačný svět bank, zákonů a právních hodnot. To jsou dva různé světy, mezi nimiž sice je nějaký most, ale mohou být zatraceně nespojité ve vzájemném kontaktu.“
Podobně na pomezí mezi dvěma světy stojí i právník Alfieri, vypravěč hry a Millerova varianta antického chóru. Příběh Eddieho Carbona není tragédií výjimečného jedince, ale naopak zprvu zcela obyčejným příběhem zcela obyčejného člověka. „Eddieho Carbona nikdy nenapadlo, že by mohl mít nějaký osud,“ říká trefně v jednom ze svých vypravěčských komentářů Alfieri. Příběh hlavní postavy tak může silně zasáhnout každého, kdo někdy tajně pocítil lásku, byť jen krátkou, k nedosažitelnému nebo nedotknutelnému.

Inscenace nebude dávat důraz na sociální problematiku dobového prostředí, byť tématu ekonomické migrace se úplně nezbavuje, je to ostatně jeden z motivů, který může být blízký i naší současné společnosti.

„Není to sociální drama jako Smrt obchodního cestujícího, je to rodinné drama, kterému sociální podmínky dávají jen ty nezbytné okolnosti, překážky,“ upozorňuje Jan Šotkovský. „K tomu, abychom pochopili sociální kontext, dostáváme dostatek indicií v dialozích samotných. K tomu, abychom chytli rámec doby, postačí kostýmy. Více nás zajímá, když je ring volný…“

na tiskovém setkání v klubu MdB:
Martin Mihál, Markéta Sedláčková, Stano Slovák, Jan Šotkovský, Barbora Slaninová

Téměř sedmdesát let stará hra si už říká o nějaké inscenační úpravy. „Nejsou rozsáhlé, jsou ale zásadní,“ usmívá se Jan Šotkovský. „Střídmě jsme krátili a podle našeho přesvědčení je lepší to odehrát v jednom tahu, bez přestávky. Dále jsme čistili řadu replik, neboť svébytný hovorový jazyk hry je nám už příliš vzdálen, chceme hrát o vztazích, ne o prostředí. Nepoužíváme ani, kdysi běžné, počešťování jmen. V originále nacházíme kolem dvaceti postav, z nichž ale většina tvoří jen pozadí, kolorit, připomenutí, že příběh se odehrává v určitém prostředí komunity. My se plně soustředíme na hlavní linku, stáhli jsme to na podstatných osm postav.“

Jak okomentovala postavu Beatrice její představitelka Markéta Sedláčková? „Je to krásná role pro ženu mých let…, dramatická, i když to ze začátku tak nevypadá. Velkou výzvou samozřejmě je, že se nepohybujeme v návodné scénografii, bude to jen o nás a herecké spolupráci. A taky si zahraju s Petrem Štěpánem, to mě na všem láká nejvíce,“ směje se Markéta Sedláčková.

zpracoval + foto: Michal Novák