Z tiskových konferencí

Završením 55letého výročí od první inscenace (a 56 let od založení divadla) bude ve Studiu Ypsilon premiéra inscenace s poněkud nedivadelním, avšak výmluvným názvem Spálená 16. Ve Spálené ulici tato legendární pražská scéna sídlí již čtyři desetiletí, a právě touto ulicí, o tom, co se v ní i v tomto domě či okolo dělo od dob Karla IV. až po listopadové události roku 1989, diváky tato inscenace provede. Autorem textu i režisérem inscenace je ředitel Studia Ypsilon Jan Schmid. Premiéry se uskuteční 10. a 12. prosince 2019.

Archivy vydaly neuvěřitelné množství materiálu o lidech nějak spjatých - trvale, či dílem náhody - s tímto místem. (Pojmenování Spálená ulice zachycují historické listiny od roku 1518 a název této kdysi důležité spojnici dal požár, při němž popelem lehlo na dvacet domů.)

Hlavním tématem nové inscenace je „historie (paměť) místa jako proces odkrývání jedinečného, zároveň však také proces rozpoznávání již známého,“ říká Jan Schmid. „Vše, co se děje, děje se v čase, a my se v naší inscenaci setkáváme hned se dvěma časy. Je zde Chronos, tedy čas plynoucí (Lumíra Přichystalová), a Kairos, čas nejpříhodnějšího okamžiku (Roman Janál). V putování časem ale nesmí chybět ani důležitá Náhoda (Lenka Loubalová), Vědma (Jana Synková), a protože je inscenace o Spálené 16, nesmí chybět ani pan Ypsilon (Jan Jiráň), který vyvolává vše, čeho jsme svědky.“

na tiskovém setkání v Café Ypsilon (Jan Schmid, Ondřej Zicha, Petr Vršek, Lumíra Přichystalová, Jaroslav Etlík, Pavel Nový)

A jaké místní vazby dramaturgie nachází a které osobnosti mohou inscenací projít a zřejmě i projdou? Vojta Náprstek, Jan Evangelista Purkyně i Emanuel Purkyně, Josef Mánes i Quido Mánes, Božena Němcová, Jaroslav Kvapil, Antonín Dvořák, Franz Liszt, Sofie Podlipská, otec Jana Wericha, Vladimír Majakovskij, Adolf Hoffmeister, Bohumil Hrabal či architekt Jaromír Krejcar. Nebude chybět ani židovský živel (Arnošt Goldflam), neboť v místě v dobách středověkých se také rozkládala Židovská zahrada (hebrejsky Gan jehudi), druhý nejstarší židovský hřbitov v Praze. Archeologicky objeven na začátku 20. století a objevy nebraly konce prakticky při každé výstavbě, včetně metra, až do roku 2000, kdy další průzkum byl zastaven a odkrytá místa byla opatřena betonovými sarkofágy.

„Není to encyklopedie, jak jsme dělávali,“ zdůraznil Jan Schmid. „Hra vznikla z přemýšlení o způsobu, jak žijeme teď, jak se všechno automatizuje, i naše myšlenky. Umíme toho sice rychle moc, ale o věcech nejsme vůbec přesvědčeni, protože na něco hlubšího nemáme čas, měníme názor, který stále nějaký máme, ale nikoli podle sebe…“

Jan Schmid

Podtitulem nové inscenace je moto: Svět je nám dnes otevřen, zato doma se už ani pořádně nevyznáme. „Místo, na němž stojíme, má své dějiny. Dům, v němž hrajeme, má své fluidum, už si něco zažil jako i celá ulice a my nevíme, na co z toho třeba navazujeme. Takové otázky si klademe. Rádi bychom tímto naším představením inspirovali a přiváděli k nefalšované živosti a nezatuhlosti, tedy i k širšímu všeobecnému rozhledu a také vzájemnosti,“ dodává Jan Schmid.

Inscenace je současně věnována také 30. výročí sametové revoluce, zejména pak oněm bouřlivým událostem, které se v pátek 17. listopadu odehrávaly na Národní třídě, a kdy herci, během právě probíhajícího představení Kafkovy Ameriky vybíhali postupně na ulici, a tak se stávali prvními očitými a bezprostředními svědky počínající revoluce.
Ypsilonka již před těmito událostmi byla jakýmsi ostrůvkem, kde se říkaly věci, které se normálně neříkaly, hrál se Klíma nebo Erdman, památný je večer 10. října 1989, kdy na jevišti Y stanula „zakázaná“ Marta Kubišová (navzdory reálné možnosti, že to skončí zatýkáním).

z inscenace Spálená 16

Od počátku své existence se Ypsilonka vyznačuje určitými specifiky, která si v divadelním světě spojujeme právě s ní. Hlavním aspektem i v této inscenaci bude hudba, která vše spojuje. Neopominutelným společníkem hudbě je tvůrčí a kolektivní improvizace, která vnese do této koláže typický ypsilonský humor a nadhled. Historie Spálené ulice i budovy, v níž Ypsilonka sídlí, je bohatá a pestrá. I proto se na jevišti Ypsilonky potká snad největší počet herců a muzikantů v historii divadla. Vzhledem k proměnám času kostýmy Ondřeje Zichy budou pracovat se znaky určujícími tu kterou dobu (často i záměrně hravě naivními) a scénografie spojí klasickou dekoraci s projekcemi. Vizuální stránka bude navíc propojená s hereckou akcí či hudbou (hudební rovinu inscenace připravili Miroslav Kořínek, Dominik Renč a Jaroslav Krček).

„Skáčeme z doby do doby...to, co se děje v osmnáctém století, už může mít tematickou podobnost s něčím ze století dvacátého, s jinou událostí, anebo třeba s nějakou písní. Více než hra, která teče, bude naše inscenace spíše vzájemným sympoziem mezi námi a diváky: co hrají herci mezi sebou, hrají přes diváka,“ řekl na závěr Jan Schmid.
.