Z tiskových konferencí
Na jevišti se zhmotní film Federica Felliniho v muzikálu Nine
vydáno: 19.4.2019
Čtyřiadvacet krásek a jeden režisér v úzkých. I tak by se slovy dramaturgyně Kláry Latzkové dal charakterizovat slavný muzikál Nine z roku 1982, jenž bude v České republice uveden teprve podruhé. (Náročnost partů a nutnost početného ansámblu mladých hereček zřejmě budou těmi důvody, proč se toto dílo i ve světě neuvádí zas tak často.) Tento muzikál, jehož předlohou je oceňovaný film Federica Felliniho 8 ½, byl v Městském divadle Brno nastudován v poměrně krátkém čase, namísto jiné premiéry. Důvod změny vysvětlil Stanislav Moša: „Původně avizovaný titul Ráj jsme se rozhodli odložit na příští sezonu, jelikož nám přišlo nepředstavitelné, kdyby se zkoušek kvůli plánovanému operačnímu zákroku a následné rekonvalescenci nemohl účastnit autor hudby Zdenek Merta. Využili jsme se tedy toho, že se nám podařilo získat práva na muzikál Nine a intenzivní prací jej během pár měsíců přivádíme na naše jeviště.“
Premiéra inscenace proběhne 27. dubna 2019 na Hudební scéně MdB v hlavních rolích s Petrem Gazdíkem nebo Petrem Štěpánem.
„Pro nás s Gazďou je to RÁJ, v podstatě jsme nezaregistrovali změnu v repertoáru,“ směje se Petr Štěpán. „24 dam a jeden muž. Stydím se mnohem více, protože spousta mladých kolegyň jsou mé bývalé studentky. Status pedagog – student jsem sice už dříve rázně zrušil, když jsme nyní kolegové na jevišti. No, nerad bych se do toho zamotával, ale mít dlaně na ňadrech své bývalé studentky a mít dlaně na ňadrech jiné kolegyně JE rozdíl. Stydím se strašně.“
Autorem muzikálu Nine je americký autor, uznávaný skladatel a muzikolog Maury Yeston, který brněnskému publiku rozhodně není neznámý. Jeho muzikál TITANIC je v Městském divadle Brno již na repertoáru. A již brzy se můžete těšit i na jeho muzikál Grandhotel, který je součástí inscenačních plánů pro příští sezonu. „Možná pak pro Maury Yestona uspořádáme festival,“ prý v kuloárech říká Igor Ondříček.
Poutavou genezi, jak muzikál Nine vznikl, tradičně přiblížila dramaturgyně Klára Latzková. „Na samý začátek představování muzikálu Nine se musíme zastavit u velikána filmového nebe, u režiséra dvaceti celovečerních filmů, držitele pěti Oscarů včetně toho za celoživotní dílo, u osobitého, nezaměnitelného, individuálního, nezávislého básníka filmového plátna, u Federica Felliniho. Ten se v šedesátých letech 20. století, těsně před vpádem diktatury barev do filmové tvorby, rozhodl natočit svůj v pořadí „osm a půltý“ film. Podle toho jej i pojmenoval a vznikl neobvyklý snímek v hlavní roli s Marcelem Mastroiannim a Claudií Cardinalovou, který v roce 1963 zaznamenal celosvětový úspěch jak u diváků, tak u odborné kritiky a stal se po snímcích Silnice (1954) a Cabiriiny noci (1957) v pořadí již třetím titulem, který Fellinimu přinesl cenu Academy Award za neanglicky mluvící film. (Pro úplnost dodejme, že čtvrtým stejně oceněným filmem byl Amarcord v roce 1973.) Byl to takový trhák, že se jedna firma na výrobu klobouků rozhodla vyrábět stejný klobouk, jaký nosí hlavní hrdina, a neobvykle na tom zbohatla. Film obsahuje značné množství autobiografických prvků, objevujících se především v rysech hlavní postavy filmového režiséra, zmítajícího se mezi krizí středního věku, krizí uměleckou a krizí vztahovou.
Muzikál Nine měl premiéru na Broadwayi v roce 1982, odehrálo se ho přes sedm stovek repríz a získal pět cen Tony, včetně té pro nejlepší muzikál. Název vznikl stejně lapidárně jako jeho filmová předloha, Yeston podle svých slov přidal onu půlku prý za hudbu, kterou k příběhu dopsal. Hlavním hrdinou je italský režisér jménem Guido Contini, který se ve svých čtyřiceti letech ocitá uprostřed hluboké osobní a pracovní skepse. Má dokončit film a neví, jak na to, rozpadá se mu vztah s manželkou i milenkou, přestává rozumět všem ženám ve svém životě, mezi které patří i matka, producentka, kritička či životní múza. Guidův profesionální a osobní život se prolínají, když se snaží zachránit jak svoji kariéru, tak své manželství. Na scéně se zhmotňují všechny ženy, které komplikují režisérův život, stírá se rozdíl mezi představami, vzpomínkami a realitou, ve které se potácí zmatená režisérova mysl.
Muzikál plný hitů a velkolepých tanečních čísel se dočkal i svého filmového zpracování, v roce 2009 ho uvedl režisér Robert Marshall.
Nyní se v původním překladu Zuzany Čtveráčkové a v režii Stanislava Moši mohou naši diváci těšit na Petra Gazdíka nebo Petra Štěpána v hlavní roli.“
„Když jsme realizovali muzikál Chaplin, tak jsme ho pojímali v mnoha ohledech především jako poctu geniálnímu filmaři, herci, komikovi, politicky angažovanému občanovi, s tím, že se jednalo v podstatě o biografický muzikál, který se zaobíral jeho celým životem. Naše inscenace muzikálu Nine bude mít v tomto podobnou konstituci,“ říká režisér Stanislav Moša. „Příběh je poměrně jednoduchý, ať si ho vykládáme jakkoliv. A že těch výkladů nabízí spoustu. Z mého pohledu se jedná o surrealistickou báseň zaobírající se životem jednoho filmového režiséra, který nakonec zjistil, že natočil film sám o sobě. O člověku, který se dostal do autorské silné krize a snaží se z této krize nějak osobnostně dostat a nadto je postaven do situace, že za pár dní má natáčet film, o kterém neví zbla, nemá scénář, představu ani inspiraci. A tak si evokuje různé situace ze svého života, které by mu inspiraci přinést mohly. Muzikál je napsán jako sebezpytná záležitost, onen režisér neustále rotuje mezi jednotlivými zážitky, sny, realitou: z toho je upleteno celé libreto muzikálu, jenž je často nazýván spíše operou… Ta hudba je totiž nesmírně náročná, zároveň krásná. Yeston umí psát hudbu, která vleze posluchači pod kůži.“
K hudbě dirigentka Ema Mikešková poznamenala: „Tak jako je příběh velkou koláží, také hudba je stejným způsobem kontrastní a nesmírně pestrá. V nádherné instrumentaci zazní mimo jiné barokní opera, vyložené čistě muzikálové písně, náznak šansonu nebo i tarantella…“ Dodejme, že orchestr čítá 32 hudebníků!
O výtvarnou stránku muzikálu se postarají Christoph Weyers (scéna) a Andrea Kučerová (kostýmy). Ke scénografické koncepci Sanislav Moša dodal: „S oběma výtvarníky jsme se pro tento křehký příběh nalézt prostředky, které by byly spíše blíže snu. Na jevišti uvidíte abstraktní scénu složenou z čtyřiadvaceti kójí, z nichž každou obývá jedna z osudových žen onoho Guida Continiho, včetně matky a samozřejmě jeho aktuálních či bývalých milenek. Scéna je jednodekorační (kromě samotného úvodu, kdy dominantním prvkem bude fontána) a kostýmy jsou krajně nadčasové. Opustili jsme retro, odehrává se to nyní…či v budoucnu. Nebylo zapotřebí držet dobový modus, a myslím, že příběhu nijak neubližujeme. Vždyť i ta hudba zní nesmírně současně.“
Příběh režiséra závislého na tolika vztazích s ženami bude i na jevišti erotický v tom nejlepším smyslu slova. „Osudové Continiho ženy si budou vesměs podobné a mají být v mlýnici jeho představ charakterizovány pouze svou osobností. Snovost výjevů se promítne i do bizarních „filmových“ nápadů nebo kombinací, které se jen mohou točit v hlavě režiséra. Práce na tomto muzikálu i proto byla dobrodružná, zábavná až komická,“ řekl na závěr Stanislav Moša.
.
Premiéra inscenace proběhne 27. dubna 2019 na Hudební scéně MdB v hlavních rolích s Petrem Gazdíkem nebo Petrem Štěpánem.
„Pro nás s Gazďou je to RÁJ, v podstatě jsme nezaregistrovali změnu v repertoáru,“ směje se Petr Štěpán. „24 dam a jeden muž. Stydím se mnohem více, protože spousta mladých kolegyň jsou mé bývalé studentky. Status pedagog – student jsem sice už dříve rázně zrušil, když jsme nyní kolegové na jevišti. No, nerad bych se do toho zamotával, ale mít dlaně na ňadrech své bývalé studentky a mít dlaně na ňadrech jiné kolegyně JE rozdíl. Stydím se strašně.“
vizuál k inscenaci Nine připravili Petr Hloušek a Tino Kratochvil
Autorem muzikálu Nine je americký autor, uznávaný skladatel a muzikolog Maury Yeston, který brněnskému publiku rozhodně není neznámý. Jeho muzikál TITANIC je v Městském divadle Brno již na repertoáru. A již brzy se můžete těšit i na jeho muzikál Grandhotel, který je součástí inscenačních plánů pro příští sezonu. „Možná pak pro Maury Yestona uspořádáme festival,“ prý v kuloárech říká Igor Ondříček.
Poutavou genezi, jak muzikál Nine vznikl, tradičně přiblížila dramaturgyně Klára Latzková. „Na samý začátek představování muzikálu Nine se musíme zastavit u velikána filmového nebe, u režiséra dvaceti celovečerních filmů, držitele pěti Oscarů včetně toho za celoživotní dílo, u osobitého, nezaměnitelného, individuálního, nezávislého básníka filmového plátna, u Federica Felliniho. Ten se v šedesátých letech 20. století, těsně před vpádem diktatury barev do filmové tvorby, rozhodl natočit svůj v pořadí „osm a půltý“ film. Podle toho jej i pojmenoval a vznikl neobvyklý snímek v hlavní roli s Marcelem Mastroiannim a Claudií Cardinalovou, který v roce 1963 zaznamenal celosvětový úspěch jak u diváků, tak u odborné kritiky a stal se po snímcích Silnice (1954) a Cabiriiny noci (1957) v pořadí již třetím titulem, který Fellinimu přinesl cenu Academy Award za neanglicky mluvící film. (Pro úplnost dodejme, že čtvrtým stejně oceněným filmem byl Amarcord v roce 1973.) Byl to takový trhák, že se jedna firma na výrobu klobouků rozhodla vyrábět stejný klobouk, jaký nosí hlavní hrdina, a neobvykle na tom zbohatla. Film obsahuje značné množství autobiografických prvků, objevujících se především v rysech hlavní postavy filmového režiséra, zmítajícího se mezi krizí středního věku, krizí uměleckou a krizí vztahovou.
Muzikál Nine měl premiéru na Broadwayi v roce 1982, odehrálo se ho přes sedm stovek repríz a získal pět cen Tony, včetně té pro nejlepší muzikál. Název vznikl stejně lapidárně jako jeho filmová předloha, Yeston podle svých slov přidal onu půlku prý za hudbu, kterou k příběhu dopsal. Hlavním hrdinou je italský režisér jménem Guido Contini, který se ve svých čtyřiceti letech ocitá uprostřed hluboké osobní a pracovní skepse. Má dokončit film a neví, jak na to, rozpadá se mu vztah s manželkou i milenkou, přestává rozumět všem ženám ve svém životě, mezi které patří i matka, producentka, kritička či životní múza. Guidův profesionální a osobní život se prolínají, když se snaží zachránit jak svoji kariéru, tak své manželství. Na scéně se zhmotňují všechny ženy, které komplikují režisérův život, stírá se rozdíl mezi představami, vzpomínkami a realitou, ve které se potácí zmatená režisérova mysl.
Muzikál plný hitů a velkolepých tanečních čísel se dočkal i svého filmového zpracování, v roce 2009 ho uvedl režisér Robert Marshall.
Nyní se v původním překladu Zuzany Čtveráčkové a v režii Stanislava Moši mohou naši diváci těšit na Petra Gazdíka nebo Petra Štěpána v hlavní roli.“
na tiskovém setkání v klubu MdB
„Když jsme realizovali muzikál Chaplin, tak jsme ho pojímali v mnoha ohledech především jako poctu geniálnímu filmaři, herci, komikovi, politicky angažovanému občanovi, s tím, že se jednalo v podstatě o biografický muzikál, který se zaobíral jeho celým životem. Naše inscenace muzikálu Nine bude mít v tomto podobnou konstituci,“ říká režisér Stanislav Moša. „Příběh je poměrně jednoduchý, ať si ho vykládáme jakkoliv. A že těch výkladů nabízí spoustu. Z mého pohledu se jedná o surrealistickou báseň zaobírající se životem jednoho filmového režiséra, který nakonec zjistil, že natočil film sám o sobě. O člověku, který se dostal do autorské silné krize a snaží se z této krize nějak osobnostně dostat a nadto je postaven do situace, že za pár dní má natáčet film, o kterém neví zbla, nemá scénář, představu ani inspiraci. A tak si evokuje různé situace ze svého života, které by mu inspiraci přinést mohly. Muzikál je napsán jako sebezpytná záležitost, onen režisér neustále rotuje mezi jednotlivými zážitky, sny, realitou: z toho je upleteno celé libreto muzikálu, jenž je často nazýván spíše operou… Ta hudba je totiž nesmírně náročná, zároveň krásná. Yeston umí psát hudbu, která vleze posluchači pod kůži.“
K hudbě dirigentka Ema Mikešková poznamenala: „Tak jako je příběh velkou koláží, také hudba je stejným způsobem kontrastní a nesmírně pestrá. V nádherné instrumentaci zazní mimo jiné barokní opera, vyložené čistě muzikálové písně, náznak šansonu nebo i tarantella…“ Dodejme, že orchestr čítá 32 hudebníků!
režisér Stanislav Moša prezentuje scénografické pojetí inscenace
O výtvarnou stránku muzikálu se postarají Christoph Weyers (scéna) a Andrea Kučerová (kostýmy). Ke scénografické koncepci Sanislav Moša dodal: „S oběma výtvarníky jsme se pro tento křehký příběh nalézt prostředky, které by byly spíše blíže snu. Na jevišti uvidíte abstraktní scénu složenou z čtyřiadvaceti kójí, z nichž každou obývá jedna z osudových žen onoho Guida Continiho, včetně matky a samozřejmě jeho aktuálních či bývalých milenek. Scéna je jednodekorační (kromě samotného úvodu, kdy dominantním prvkem bude fontána) a kostýmy jsou krajně nadčasové. Opustili jsme retro, odehrává se to nyní…či v budoucnu. Nebylo zapotřebí držet dobový modus, a myslím, že příběhu nijak neubližujeme. Vždyť i ta hudba zní nesmírně současně.“
Příběh režiséra závislého na tolika vztazích s ženami bude i na jevišti erotický v tom nejlepším smyslu slova. „Osudové Continiho ženy si budou vesměs podobné a mají být v mlýnici jeho představ charakterizovány pouze svou osobností. Snovost výjevů se promítne i do bizarních „filmových“ nápadů nebo kombinací, které se jen mohou točit v hlavě režiséra. Práce na tomto muzikálu i proto byla dobrodružná, zábavná až komická,“ řekl na závěr Stanislav Moša.
.
Další články
Návrat mystického muzikálu
(Divadlo Kalich, 23.3.2024)
Hudební divadlo Karlín uvede v české premiéře muzikál Beetlejuice
(Hudební divadlo Karlín, 22.3.2024)
Albeeho kontroverzní Koza se vrací na pražská divadelní prkna po dvaceti letech
(Divadlo Bez zábradlí, 19.3.2024)
Neměli se nikdy potkat...
(Divadlo Na Fidlovačce, 23.2.2024)