Z tiskových konferencí

Na jevišti se zhmotní film Federica Felliniho v muzikálu Nine
vydáno: 19.4.2019
Čtyřiadvacet krásek a jeden režisér v úzkých. I tak by se slovy dramaturgyně Kláry Latzkové dal charakterizovat slavný muzikál Nine z roku 1982, jenž bude v České republice uveden teprve podruhé. (Náročnost partů a nutnost početného ansámblu mladých hereček zřejmě budou těmi důvody, proč se toto dílo i ve světě neuvádí zas tak často.) Tento muzikál, jehož předlohou je oceňovaný film Federica Felliniho 8 ½, byl v Městském divadle Brno nastudován v poměrně krátkém čase, namísto jiné premiéry. Důvod změny vysvětlil Stanislav Moša: „Původně avizovaný titul Ráj jsme se rozhodli odložit na příští sezonu, jelikož nám přišlo nepředstavitelné, kdyby se zkoušek kvůli plánovanému operačnímu zákroku a následné rekonvalescenci nemohl účastnit autor hudby Zdenek Merta. Využili jsme se tedy toho, že se nám podařilo získat práva na muzikál Nine a intenzivní prací jej během pár měsíců přivádíme na naše jeviště.“

Premiéra inscenace proběhne 27. dubna 2019 na Hudební scéně MdB v hlavních rolích s Petrem Gazdíkem nebo Petrem Štěpánem.

„Pro nás s Gazďou je to RÁJ, v podstatě jsme nezaregistrovali změnu v repertoáru,“ směje se Petr Štěpán. „24 dam a jeden muž. Stydím se mnohem více, protože spousta mladých kolegyň jsou mé bývalé studentky. Status pedagog – student jsem sice už dříve rázně zrušil, když jsme nyní kolegové na jevišti. No, nerad bych se do toho zamotával, ale mít dlaně na ňadrech své bývalé studentky a mít dlaně na ňadrech jiné kolegyně JE rozdíl. Stydím se strašně.“

vizuál k inscenaci Nine připravili Petr Hloušek a Tino Kratochvil
vizuál k inscenaci Nine připravili Petr Hloušek a Tino Kratochvil


Autorem muzikálu Nine je americký autor, uznávaný skladatel a muzikolog Maury Yeston, který brněnskému publiku rozhodně není neznámý. Jeho muzikál TITANIC je v Městském divadle Brno již na repertoáru. A již brzy se můžete těšit i na jeho muzikál Grandhotel, který je součástí inscenačních plánů pro příští sezonu. „Možná pak pro Maury Yestona uspořádáme festival,“ prý v kuloárech říká Igor Ondříček.

Poutavou genezi, jak muzikál Nine vznikl, tradičně přiblížila dramaturgyně Klára Latzková. „Na samý začátek představování muzikálu Nine se musíme zastavit u velikána filmového nebe, u režiséra dvaceti celovečerních filmů, držitele pěti Oscarů včetně toho za celoživotní dílo, u osobitého, nezaměnitelného, individuálního, nezávislého básníka filmového plátna, u Federica Felliniho. Ten se v šedesátých letech 20. století, těsně před vpádem diktatury barev do filmové tvorby, rozhodl natočit svůj v pořadí „osm a půltý“ film. Podle toho jej i pojmenoval a vznikl neobvyklý snímek v hlavní roli s Marcelem Mastroiannim a Claudií Cardinalovou, který v roce 1963 zaznamenal celosvětový úspěch jak u diváků, tak u odborné kritiky a stal se po snímcích Silnice (1954) a Cabiriiny noci (1957) v pořadí již třetím titulem, který Fellinimu přinesl cenu Academy Award za neanglicky mluvící film. (Pro úplnost dodejme, že čtvrtým stejně oceněným filmem byl Amarcord v roce 1973.) Byl to takový trhák, že se jedna firma na výrobu klobouků rozhodla vyrábět stejný klobouk, jaký nosí hlavní hrdina, a neobvykle na tom zbohatla. Film obsahuje značné množství autobiografických prvků, objevujících se především v rysech hlavní postavy filmového režiséra, zmítajícího se mezi krizí středního věku, krizí uměleckou a krizí vztahovou.
Muzikál Nine měl premiéru na Broadwayi v roce 1982, odehrálo se ho přes sedm stovek repríz a získal pět cen Tony, včetně té pro nejlepší muzikál. Název vznikl stejně lapidárně jako jeho filmová předloha, Yeston podle svých slov přidal onu půlku prý za hudbu, kterou k příběhu dopsal. Hlavním hrdinou je italský režisér jménem Guido Contini, který se ve svých čtyřiceti letech ocitá uprostřed hluboké osobní a pracovní skepse. Má dokončit film a neví, jak na to, rozpadá se mu vztah s manželkou i milenkou, přestává rozumět všem ženám ve svém životě, mezi které patří i matka, producentka, kritička či životní múza. Guidův profesionální a osobní život se prolínají, když se snaží zachránit jak svoji kariéru, tak své manželství. Na scéně se zhmotňují všechny ženy, které komplikují režisérův život, stírá se rozdíl mezi představami, vzpomínkami a realitou, ve které se potácí zmatená režisérova mysl.
Muzikál plný hitů a velkolepých tanečních čísel se dočkal i svého filmového zpracování, v roce 2009 ho uvedl režisér Robert Marshall.
Nyní se v původním překladu Zuzany Čtveráčkové a v režii Stanislava Moši mohou naši diváci těšit na Petra Gazdíka nebo Petra Štěpána v hlavní roli.“


na tiskovém setkání v klubu MdB
na tiskovém setkání v klubu MdB


„Když jsme realizovali muzikál Chaplin, tak jsme ho pojímali v mnoha ohledech především jako poctu geniálnímu filmaři, herci, komikovi, politicky angažovanému občanovi, s tím, že se jednalo v podstatě o biografický muzikál, který se zaobíral jeho celým životem. Naše inscenace muzikálu Nine bude mít v tomto podobnou konstituci,“ říká režisér Stanislav Moša. „Příběh je poměrně jednoduchý, ať si ho vykládáme jakkoliv. A že těch výkladů nabízí spoustu. Z mého pohledu se jedná o surrealistickou báseň zaobírající se životem jednoho filmového režiséra, který nakonec zjistil, že natočil film sám o sobě. O člověku, který se dostal do autorské silné krize a snaží se z této krize nějak osobnostně dostat a nadto je postaven do situace, že za pár dní má natáčet film, o kterém neví zbla, nemá scénář, představu ani inspiraci. A tak si evokuje různé situace ze svého života, které by mu inspiraci přinést mohly. Muzikál je napsán jako sebezpytná záležitost, onen režisér neustále rotuje mezi jednotlivými zážitky, sny, realitou: z toho je upleteno celé libreto muzikálu, jenž je často nazýván spíše operou… Ta hudba je totiž nesmírně náročná, zároveň krásná. Yeston umí psát hudbu, která vleze posluchači pod kůži.“

K hudbě dirigentka Ema Mikešková poznamenala: „Tak jako je příběh velkou koláží, také hudba je stejným způsobem kontrastní a nesmírně pestrá. V nádherné instrumentaci zazní mimo jiné barokní opera, vyložené čistě muzikálové písně, náznak šansonu nebo i tarantella…“ Dodejme, že orchestr čítá 32 hudebníků!

režisér Stanislav Moša prezentuje scénografické pojetí inscenace
režisér Stanislav Moša prezentuje scénografické pojetí inscenace


O výtvarnou stránku muzikálu se postarají Christoph Weyers (scéna) a Andrea Kučerová (kostýmy). Ke scénografické koncepci Sanislav Moša dodal: „S oběma výtvarníky jsme se pro tento křehký příběh nalézt prostředky, které by byly spíše blíže snu. Na jevišti uvidíte abstraktní scénu složenou z čtyřiadvaceti kójí, z nichž každou obývá jedna z osudových žen onoho Guida Continiho, včetně matky a samozřejmě jeho aktuálních či bývalých milenek. Scéna je jednodekorační (kromě samotného úvodu, kdy dominantním prvkem bude fontána) a kostýmy jsou krajně nadčasové. Opustili jsme retro, odehrává se to nyní…či v budoucnu. Nebylo zapotřebí držet dobový modus, a myslím, že příběhu nijak neubližujeme. Vždyť i ta hudba zní nesmírně současně.“

Příběh režiséra závislého na tolika vztazích s ženami bude i na jevišti erotický v tom nejlepším smyslu slova. „Osudové Continiho ženy si budou vesměs podobné a mají být v mlýnici jeho představ charakterizovány pouze svou osobností. Snovost výjevů se promítne i do bizarních „filmových“ nápadů nebo kombinací, které se jen mohou točit v hlavě režiséra. Práce na tomto muzikálu i proto byla dobrodružná, zábavná až komická,“ řekl na závěr Stanislav Moša.
.