Z tiskových konferencí

Luba Skořepová, která za nedlouho oslaví významné životní jubileum, je stále při chuti zkoušet a hrát. Její vitalita je nezměrná. Velkým dárkem pro ni se tak stane premiéra inscenace Milostná tajemství v Divadle 90 U Valšů. Večer bude složený ze tří různých jednoaktovek: Ta silnější Augusta Strindberga, Tajemný host Valerije Brjusova a Nebožtík René de Obaldii. Jiří Trnka bude režírovat druhou a třetí aktovku, první Petr Mančal. Luba Skořepová si pěkně „naložila“ – vůbec nejde o jednoduchá témata a žánrově jednoznačné hry. Přesto v nich najdeme i mnoho komediálního potenciálu, čili ideální příležitost pro velkou českou herečku znovuprokázat svůj široký herecký rejstřík. Od poloh vážnějších až po komediální schopnosti bavit diváky. Již přes šedesát let… Ačkoli by se už mohla naplno věnovat své jiné lásce, chaloupce na Malé Skále a tamním skřítkům.

„Co jsem u divadla, tak podle nějakých statistik jsem hrála přes pětašedesát tak zvaně velkých rolí. Když jsem do toho archivu koukala, připadalo mi, že to ani nejsem já. Pořád se učím, neustále začínám, poznávám to herecké řemeslo... Kdybych neměla už možnost hrát divadlech a nic nového nepřicházelo, snad bych šla hrát i na ulici. Je to jako infekce...,“ vyznává se Luba Skořepová.

„Moc si této další spolupráce s Lubou Skořepovou považujeme. Vzhledem k tomu, že pozvání k účasti na novém projektu přijala i Jaromíra Mílová, budeme mít na našem malém jevišti dvě generace výborných hereček z Národního divadla. Zároveň mě těší, že volba titulů je jakýmsi průřezem evropskou dramatikou a že nezůstáváme u prověřeného,“ uvedl Jan Lorman, ředitel Divadla 90 U Valšů.

Skutečně málokdo by očekával, že zrovna Divadlo 90 U Valšů půjde cestou přes Strindberga nebo Brjusova, tedy autory náročnější dramatiky. „Navíc v době, kdy divadla jsou pod silným ekonomickým tlakem. Brjusov je navíc pro laickou veřejnost zcela neznámým autorem,“ připomíná režisér Jiří Trnka.

Luba Skořepová svou Benefici v Národním divadle již měla. Dávno... „Asi nečekali, že ještě tak dlouho vydržím,“ se smíchem komentuje paní Luba. „Než tedy umřu, říkala jsem si, že bych ještě chtěla hrát něco kloudného ve smyslu obtížnosti. Mám ráda, když je předloha náročná, klidně i velmi náročná. Ne že bych nehrála, mám krásné role!: Cikánku v Ábíčku a Hořké mandle v Rubínu, hraju Mydlibabu už tolik let v Řeznické, hraju v Rokoku. I tak jsem ještě více než rok hledala, chodila, ptala se dramaturgů, ale nacházela samé protřepané hry. Strindbergovu aktovku nazvanou Ta silnější, krásný i tajemný souboj dvou hereček, které bojují o chlapa a o divadlo, jsem měla doma. Ještě nikdo to nedělal, kupodivu mi ten nápad s tímhle prošel. Dramaturg Miloslav Klíma mi dále doporučil Brjusova a jeho Tajemného hosta. Samozřejmě jsem se nejdříve zděsila, neboť tahle rytmická próza o nevyplněné a trošku směšné touze po lásce je velmi náročná na zapamatování. Ale co ještě k tomu, aby to celkově nebylo krátký? Až jsem si vzpomněla na dramaturgyni Evu Bezděkovou, která mi kdysi přivezla Obaldiu a jeho Nebožtíka, aktovku o tom, jak dvě ženský hledají cesty, jak si udělat život barevnější. Nakonec si o tom zahrajou a užijou si to. Měli jsme tedy tři aktovky a hned jsme jasně viděli, co je spojuje. Touha po lásce! Dojímavá i směšná. Jak to bude vypadat, musí posoudit diváci. Každý herec by sice měl v sobě mít pořád nějakou tu pubertu, a tak jsem zvědavá, jak bude působit, když budu hrát sedmnáctku, já skoro devadesátiletá bába!“

Mezičlánky mezi aktovkami budou zčásti improvizované dialogy obou protagonistek.

Luba Skořepová k tomu uvedla: „Tak si budeme povídat, jak si asi můžou povídat dvě herečky v šatně. Nám to poslouží i k přesunu do jiné poetiky, tedy k jinému autorovi. Vypustíme se a nabijeme se pro jiný žánr a styl. Původně jsem si myslela, že v těch meziscénách budeme mluvit o herectví a jak se mění v průběhu času. Jenže herec má v sobě tolik dalších půltónů, například co se děje v jeho hlavě, když čeká na vystoupení, jak prožívá běžné reprízy, co cítí při potlesku, co je herecké štěstí a kde ho hledat, když tahle profese často je o trápení, kvůli jakým momentům to vlastně dělá. Ani já to neumím popsat, ale právě tohle mě zajímá. Tak nějak z těchto otázek vzešly naše dialogy Luby 1 (to jako já) a Luby 2 (to jako Jaromíra), které si povídají a jsou proti sobě. Jedna zpochybňuje, druhá obhajuje...“

Režisér Petr Mančal na paní Lubu ještě prozradil: „Lubu Skořepovou baví zkoušet, testovat, hledat síly k čemukoliv, sama přichází s řadou připomínek. Bojuje za hereckou pravdu, ale naopak také často naslouchá ostatním. Luba Skořepová předstupuje před diváky i jako normální člověk, který se stal hercem a věnuje se této práci celý život. Má neuvěřitelnou chuť říkat to, co za celý profesní život o herecké práci zjistila či poznala, jaké zkušenosti nabyla. K tomu tedy, v jakési kondenzované podobě, poslouží ty meziscény, které i přes improvizační odlehčený charakter samozřejmě budou mít nějaký pevný rámec.“

Komu bude nová inscenace určena? Divadlo 90 U Valšů bylo od počátku koncipováno jako divadlo kumštýřů a diváků zralého či staršího věku. Neplatí to a neberte to však doslova, jak potvrzuje Jan Lorman: „Pejorativně to nemyslíme, naopak bylo, je a bude naší ctižádostí být normálně otevřeni divákům každého věku. Věřím, že věhlas a um Luby Skořepové i právě skladba autorů budou zajímavé pro všechny skupiny diváků.“