Z tiskových konferencí

Dramatik, režisér a herec Arnošt Goldflam poprvé spolupracoval s Ypsilonkou v roce 1986 na inscenaci Krokodýl etc. Následovaly režie inscenací Srdce (1997) a Babička se vrací čili Dichtung und Wahrheit (premiéra se uskutečnila v minulém roce). Před tím, mezi tím i potom zůstával podle svých slov jejím nadšeným divákem. Arnošta Goldflama můžete na ypsilonském jevišti momentálně vidět i jako herce – v roli Nebe v inscenaci Faust a Markétka režiséra Jana Schmida. Arnošt Goldflam je však především autorem více než padesáti pěti her a dramatizací a podle statistik je nejhranějším současným českým dramatikem! Jeho nová hra Vratká prkna, kterou napsal přímo pro Ypsilonku, je dalším textem, kterým se Arnošt Goldflam s ironií sobě vlastní obrací do vlastních řad (divadelníků)...

„Mám radost, že Arnošt Goldflam v Ypsilonce opět něco připravuje,“ říká na úvod ředitel Studia Ypsilon Jan Schmid. „Jsme takoví dávní souputníci z jedné slavné doby českého divadla, kdy se to sešlo ve společném projektu Cesty, který už nic neříká ani studentům studujících divadlo. Myslím, že on i já se držíme v premisách, které tenkrát to divadlo přineslo a uskutečnilo, a kdo se jich drží, je na tom dobře.“

Dramaturg Jaroslav Etlík k tomu dodal: „My jsme si opravdu hodně přáli, aby Arnošt Goldflam s naším souborem udělal inscenaci, která by vycházela z typologií našich herců, ale i z typů herců vůbec a zároveň povolání, jakým herectví je. Aby vzniklo představení, které bude velkou parabolou divadla a zároveň bude fungovat jako parabola světa, neboť divadelní prkna, jak známo, znamenají svět.“

Arnošt Goldflam, Jan Schmid

Arnošt Goldflam přiblížil, jaké úvahy ho vedly ke vzniku nové hry: „Když jsme se domlouvali, že bych měl pro Ypsilonku napsat hru, samo se mi vloudilo divadlo, jako svět v malém. Svérázné naše životy a jejich proměnlivost a neuchopitelnost. Divadelníci, ale také lidé, kteří se chápou stébel lásky, pomíjivých dobrodružství, chvilkového uznání a vážnosti i ocenění. Jenomže divadelníci, herci, to ještě nic není, to jsou celkem klidní, v podstatě seriózní lidé, kteří se vlastně vyblbnou právě hraním nebo režírováním. Někteří se z toho sice zbláznili, jiní spáchali sebevraždu, upili se, odešli od divadla, nebo pracují dál, třeba trochu znavení až vyčerpaní, ale daleko větší vášně zmítají například úřednictvem, praví démoni jsou v politice nebo u novin v divadelních rubrikách, v bankách, podnikají nebo někde pracují. Takže já, se svými Vratkými prkny, jsem chtěl ukázat obraz světa, lidí a jejich vztahů prostřednictvím divadla, jemně, s nadhledem, ironií, i s láskou. Snad se, milí diváci, trochu pobavíte a třeba někdy i dojmete. Příště, bude-li jaké, to už ale budu nemilosrdný! Jestli to ovšem vůbec umím, být krutý. Ale někdy bych asi chtěl být krutý...“

Vratkými prkny se jakoby uzavírá triptych textů Arnošta Goldflama, inspirovaných divadelním prostředím. „Po Ředitelské lóži a Dámské šatně, kteréžto kusy se hrají už několik let za stálé divácké přízně, jsem chtěl napsat hru grotesknější, trochu bizarnější, méně smířlivou – ale taky veselou a rozhodně ne bez lásky k divadlu a divadelníkům, byť, domnívám se, docela ironickou. Je to ovšem tak trochu pohled do maličko křivého zrcadla... Také jsem chtěl vytvořit obrázek ambicí, často nenaplněných, s nimiž herec nebo režisér do divadla přicházejí, chtěl jsem, aby se v té hře taky trošičku ukázala marnost našeho počínání a  aby celek druhotně vypovídal o lidských životech obecně. Dělám divadlo, jak jsem pracně spočítal, čtyřicet let a po těch letech se snad mohu na náš vlastní účet trochu pobavit, obracet tohle téma jako špíz, subjektivně i objektivně, s nadhledem i bez sebereflexe. Melu si v textu hry to svoje, neumím být „trendy“ a že to neumím, je mně stejně úplně volný,“ usmívá se Goldflam.

Do hlavních rolí režisér po poradě s vedením divadla obsadil Jaroslavu Kretschmerovou a Jiřího Lábuse. Proč zrovna oni? „Já jsem vlastně tu hru pro Ypsilonku přímo psal a některé herce jsem měl přímo před očima, myslel jsem si na ně. A zvlášť na Jirku Lábuse a Jarku Kretschmerovou a jsem rád, že se mnou do toho zkoušení šli,“ pochvaluje si Arnošt Goldflam.

Arnošt Goldflam, Jiří Lábus, Petr Vršek

Děj Vratkých prken se odehrává na jevišti, v zákulisí, v divadelním klubu, ale jedna scéna nás zavede i do domácnosti hlavní postavy – herce Radka. Podle slov Arnošta Goldflama mnoho pasáží v textu vychází z reality, z hereckého prostředí, oposlouchaných slov a průpovídek z různých divadel, které autor dobře zná a které si obzvlášť rád zafixoval. Původní název hry zněl prostě Prkna. „Nakonec se mi velmi zalíbilo onomatopoické spojení se slovem VRATKÁ,“ říká autor.

Nabízí se symptomatická otázka, zdali jsou divadelní prkna, potažmo přímo ypsilonská prkna, stabilní, či skutečně vratká. Jiří Lábus otázku komentuje takto: „Každá prkna jsou někdy stabilní a jindy vratká. V životě, v divadle a třeba i na lodi. Jediné, co bych si přál, aby ta vratkost nepřesáhla určitou míru – takovou, že bych třeba přepadl přes palubu. Já jsem totiž strašně špatný plavec a mohl bych se celkem snadno utopit.“ K roli herce potom uvedl: „I když herec hraje herce, připravuje se na to jako na kteroukoli jinou roli. A to, co se děje mé postavě, se může dít inženýrovi stejně jako metařovi.“

Dalo se očekávat, ostatně jsme v Ypsilonce, že herci do Goldflamova textu autorsky nebo na základě improvizací vnesli i mnoho svého: „Ano, jsou tady takoví žertéři a lidé hraví, během zkoušení mi do textu mnohé dodali nebo ho místy přetvořili. Něco jsem si tedy dovolil vyhodit, jiné, například komentáře z vlastní zkušenosti nebo varírování na dané téma, text naopak obohatily. Režisér v Ypsilonce je vlastně takový selektor,“ vysvětlil Arnošt Goldflam.

Na závěr přichází pozvánka přímo od herců. Jakub Slach, který si zahraje postavu režiséra, říká: „Na Vratká prkna přijďte, je to hravé, je to o tom, jak jsme všichni sobci, tak se přijďte na sebe podívat!“ Jiří Lábus připojuje: „Hra nabízí divákům pohled do velmi vděčného prostředí, určitě je pobaví, ale musíte zároveň počítat s tím, že je poměrně hořká, možná i smutná. Je to nejen hra o hercích, ale i o lidech, dívá se na nás pravdivě a docela i nemilosrdně.“

„Vida, že bych přece jen nakročil k té nemilosrdnosti?,“ zaradoval se po slovech Jiřího Lábuse Arnošt Goldflam. „Ale asi jenom nakročil...počkejte příště!“

Jaroslav Etlík, Milan Potoček, Jan Schmid, Arnošt Goldflam, Jiří Lábus, Petr Vršek

-mys-