Z tiskových konferencí

Studnice světového muzikálu se zdá být nevyčerpatelná. Stále je co objevovat a představovat domácímu publiku tituly, které se nejen rozlétly po světových jevištích, ale i takové, jenž nepatří mezi všeobecně známé. To je i případ muzikálu Whistle Down the Wind, přestože je pod ním podepsán muzikálový král Andrew Lloyd Webber. Brněnská inscenace pod názvem Pískání po větru je dokonce podle všeho kontinentální premiérou. Proč intendanti divadel po tomto muzikálu nesahají, má možná lakonickou odpověď - protože předpokládá hodně početný cast dětských herců (přes třicet) a jak známo, ještě k tomu musí být dodrženy čím dál šílenější evropské směrnice, aby snad dětský herec nebyl divadlem zotročen. Dalším problémem může být velký orchestr, který v případě toho muzikálu čítá 35 hudebníků, aby toto symfonické dílo s rockovými prvky (jak jej označil dirigent Dan Kalousek) zaznělo v plné kráse.

na tiskovém setkání v klubu MdB: Carli Rebecca Jefferson, Klára Latzková, Petr Gazdík a Emil Konečný (foto: Michal Novák)

Muzikálový titul méně známý, přesto některé písně z něho určitě znáte... I tak by se dalo Pískání po větru charakterizovat. Pravděpodobně vám povědomý bude i jeho příběh... „Nenápadnou novelku Whistle Down the Wind napsala Mary Hayley Bellová. Anglická herečka a spisovatelka, známá také jako Lady Mills(ová), neboť jejím mužem byl populární herec John Mills, napsala svoje nejznámější dílo během několika dní v roce 1957. Nechala se tehdy inspirovat svými třemi dětmi a podle nich sepsala příběh sourozenců Vlaštovky, Rošťandy a Ubožáčka, jež jednoho dne objeví ve stodole muže, kterého považují za Ježíše Krista. Knihu následně proslavil stejnojmenný film z roku 1961 režiséra Bryana Forbese. Tento film, který patří do zlatého fondu britské kinematografie a ve své době ovlivnil značnou řadu diváků, oslovil i muzikálové tvůrce, a to hned dvakrát. V roce 1989 vznikla jeho první muzikálová adaptace Richarda Taylora a Russella Labeyho, která ovšem nezaznamenala žádný významný úspěch. Teprve v roce 1996 proběhla ve Washingtonu premiéra Lloyd Webberovy adaptace, ovšem ani ta nikterak nepřesvědčila. Andrew Lloyd Webber tedy ve spolupráci s Jimem Steinmanem, významným americkým textařem, hudebníkem a producentem, který má mimo jiné na svém kontě i hudbu k jinému světoznámému muzikálu Tanz der Vampire (Ples upírů), Patricií Knopovou a režisérkou Gale Edwardsovou, kterou proslavilo především její londýnské znovuuvedení muzikálu Jesus Christ Superstar v roce 1996, znovu upravil libreto pro jeho uvedení na West Endu. V londýnském Aldwych Theatre (1998) již muzikál zaznamenal obrovský úspěch a hrál se zde téměř tři roky a dosáhl více než tisíce repríz. V roli Vlaštovky se zde mimochodem objevila i Laura Michelle Kellyová, která později zazářila v titulní roli muzikálu Mary Poppins,“ přibližuje dramaturgyně Klára Latzková.

„Téma střetu chápání a vnímání dětského a dospělého světa zde stojí v centru dění a vytváří dramatické napětí po celou dobu představení. Na konci příběhu o tom, že jsou lidé z velké části takoví, jak se k nim chováme a za jaké je považujeme, stojí nezodpovězená otázka, zda onen Muž ve stodole byl, nebo nebyl Ježíšem Kristem,“ dodala Klára Latzková. Ostatně jedna z postav ve hře říká: „Pořád v kostele posloucháme o tom, že se Ježíš vrátí. Tak proč by to nemohl být on? Nějaký zázrak už by to chtělo!“

Dušan Vitázek (foto: Michal Novák)

Českou premiéru tohoto méně známého muzikálu, který ovšem nabízí řadu nesmrtelných melodií tak, jak jsme tomu v díle Andrew Lloyd Webbera zvyklí, uvede Městské divadlo Brno v režii Petra Gazdíka, který značnou část textu ve spolupráci s Karlem Škarkou a Zuzanou Čtveráčkovou také přeložil. Na scéně Emila Konečného, s projekcemi Petra Hlouška a v kostýmech Andrey Kučerové se opět objeví i velká dětská company, se kterou již tento režisér poněkolikáté pracuje, stejně jako choreografka Carli Rebecca Jefferson.

Proč v té Americe to byl propadák, snad mohl způsobit odklon od původní předlohy. Petr Gazdík, režisér a představitel jedné z hlavních rolí, říká: „Ta novela je úžasná, pokusil jsem se ji přelouskat v angličtině, a hned mi bylo jasné, že v naší úpravě se musíme věnovat zejména tomu, abychom se co nejvíce přiblížili intimitě a jednoduchosti původního příběhu. Také jsme se rozhodli neakcentovat místo děje a s pomocí stylizované scény bychom chtěli ukázat místo, kde se takový příběh může odehrávat a s nímž by se diváci mohli ztotožnit. Inspirovali jsme se tou stodolou - metaforou určitého uzavřeného prostoru. Místa, kde dospělí jsou zatknuti, mladí chtějí, jak to tak bývá, pryč a děti reprezentují názor, pojďme to špatné změnit, „pročistit vzduch“. Znovu se mi dostává pod ruku téma (ani ne mým přičiněním, může za to dramaturgie našeho divadla) o tom, jak je dobré se na ten svět alespoň občas podívat dětskýma očima, nehodnotit z pozice jakýchsi konvencí, přijímat věci tak, jak jsou, bez prizmatu cynismu. U předchozích muzikálů téma mělo pohádkový háv, tento je mnohem komplikovanější, ono je to docela vážné drama. Zatímco v Mary Poppins děti běhaly za svou chůvou a díky ní se dostávaly do superkalifradžilistik… světa, tady ty děti řeší vážná témata. Jsou to děti, kdo prostřednictvím obrovské víry v toho neznámého až záhadného člověka mu dají víru v sama sebe.“

Tento muzikál se nehonosí velkou výpravou ani strhujícími choreografickými čísly. Podle Petra Gazdíka je napsaný spíše filmovým způsobem, je poměrně obtížný na interpretaci a nedává moc možností, jak to „muzikálově“ oživit. „Herecké výkony musí proto být autentické, vnitřně jednoznačné. Jedině tak můžeme diváky zasáhnout a snad i potěšit,“ poznamenal režisér.

Hudba muzikálu tentokrát patří mezi ty, která vás bude bavit poslouchat i jen tak, bez obrazového doprovodu. Dan Kalousek, který muzikál také hudebně nastudoval, se zamýšlí: „Když přijde řeč na dílo Andrew Lloyd Webbera, popisuji, jak užívá dvě polohy v své kompoziční práci: první obyčejnou („písničkovou“), druhou nesmírně dramatickou, současnou, disonantní. V jeho muzikálech obvykle jedna rovina převažuje, v tomto kousku, obdobně jako v muzikálu Jesus Christ Superstar (vůbec bych se nebál tyto dva muzikály svým hudebním charakterem přirovnat k sobě), jsou obě roviny úzce propojeny. Zkrátka ta hudba je široce přístupná, ale rozhodně nesměřuje k banalitě nebo přílišné triviálnosti. Andrew Lloyd Webber umí svou tvorbou odpovědět na otázku, pro koho komponuje. Toto je pro mne něco jako nejvyšší autorská meta.“

Dan Kalousek (foto: Michal Novák)

Pokud to ještě nevíte, pro Hudební scénu MdB byl pořízen zbrusu nový mixážní pult, včetně dalších úprav souvisejících se sound designem (změna přichází po deseti letech a podle Petra Gazdíka už bylo na čase se posunout k nové technologii, novým možnostem). Dan Kalousek k tomu řekl: „Učinili jsme v našem divadle určitý progres ve zvukové technologii a jsme moc rádi, že zrovna na tomto muzikálu tu novou technologii vyzkoušíme. Díky ní bude divákovi blíž nejen hudba, ale i emoce příběhu. Snad mohu slíbit, že můžete očekávat něco trošku nového a pevně věřím i lepšího.“

Scénograf Emil Konečný podle svých slov nepracoval tentokrát s tématem či úkolem až tak vznešeným, řešil spíše otázku, jak to udělat, aby těžká vrata stodoly nebyla tak těžká a šla pomocí tahů bezpečně zvedat. A hlavně scéna voní dřevem a je užito opravdové slámy. „Má to 4D efekt,“ směje se Petr Gazdík. „Trochu jsme se báli, že z toho bude velký nepořádek, nakonec se to nepotvrdilo.“

Podruhé s Městským divadlem Brno spolupracuje britská choreografka Carli Rebeca Jafferson, která se výrazně pracovně etablovala v České republice a v současnosti žije v Praze. Při vytváření choreografie k tomto muzikálu jí inspirací byla nejen geniální hudba... „Pro choreografa motivy z příběhu jsou láska, strach a důvěra. Není to typická choreografie, spíše pracuji s energií a emocemi, které pohyb generují. A taky mě baví, že máme na scéně tolik dětí, i když někdy je to trochu challenge...“

A co na zkoušení říkají děti? Zkoušení je podle všeho hodně baví, pro mnohé to bude úplně první zkušenost s hereckou prací, a tak nějak se shodují, že zkoušení divadla je lepší než škola...
„Nejlepší výkony dětští herci podávají, když jim slíbím čokoládu,“ směje se Dan Kalousek.
„Kdybych dostal čokoládu, také líp zazpívám!,“ zubí se Dušan Vitázek.

-mys-