Z tiskových konferencí

Režisérka Hana Burešová si pro novou inscenaci Divadla v Dlouhé vybrala Senekovu tragédii Faidra, na jejíž úpravě i inscenační podobě opět spolupracuje s dramaturgem (a svým manželem) Štěpánem Otčenáškem. Inscenace bude výjimečná tím, že půjde o první uvedení Seneky jako dramatického autora v češtině. Přece jen tohoto velikána antické doby máme zafixovaného spíše jako filozofa.

„Už nějaký čas jsme se na něco z antiky chystali,“ říká Štěpán Otčenášek, „pátrali jsme po nějakém vhodném textu a asi nás zlákala především ukázka z knihy Evy Stehlíkové Divadlo za časů Nerona a Seneky. Obrátili jsme se na paní profesorku, která je u nás snad největším odborníkem na antické divadlo, zdali by Senekovu Faidru nepřeložila. Byl to poměrně velký problém, neboť autor se prostřednictvím latinského jazyka přímo vyžívá v květnatém líčení krutosti. Nejdříve se nám ta hra zdála prostě moc krvavá. Nicméně do Dlouhé přišla Helena Dvořáková, herečka mimořádně disponovaná pro tragický žánr, a tak nás to začalo ještě více zajímat. Jako obvykle naší ambicí je také diváky seznámit s něčím, co je u nás méně známé nebo dosud neobjevené. Senekova Faidra toto splňuje, neboť antika se u nás sice hraje, ale jde o tu řeckého původu, nikoli římského. Senekova doba, to byl o nějaké to století již jiný čas, jiná a méně harmonická společnost. V tom lze spatřovat i jisté paralely s dneškem.
Téma Faidry bylo zpracováno mockrát, jak řeckými autory (Euripidův Hippolytos), tak mnohými z novověku (Racin, O´Neill, Jeffers, Enquist). Faidra je vděčný archetyp, my jen zkoušíme zpracovat zřejmě tu nejhutnější verzi, která nemilosrdnou situaci dál stupňuje k ještě větší hrůze a krutosti. Seneca přitom vše pitvá z hlediska stoického moralisty, bez okázalostí a přímo tak, aby na dřeň zůstala odhalená celá tragická vášeň titulní postavy.“

Štěpán Otčenášek poukazuje, že v případě Divadla v Dlouhé nepůjde plně o českou premiéru Senekovy Faidry, neboť ta se v částečné podobě objevila v roce 1977 jako studiová autorská inscenace v Divadle na okraji, kde ji připravila Zdena Hadrbolcová.

„Faidra je o tragédii pomsty, hra nadčasově zpracovává příběh ženy, která touží po lásce. Do jejího příběhu si můžeme dosadit i dnešní konotace, například manželky podnikatelů žijících ve zlaté kleci. Dneska se vůbec dějou různé věci a nikoho to nepobuřuje. Z dnešního pohledu postava Faidry může být vnímána jako rebel, vždyť jen řeší svou čest, ale její vášeň a láska jsou už tak daleko, že má na výběr řešit situaci buď katastrofou, a nebo pokusem o naplnění své lásky.
Doufáme, že se nám podaří představit divákům poměrně exkluzivní hru. Jednak tím, že je celá ve verších a popisuje opravdu silnou vivisekci zla, a jednak chceme příběhu ponechat jistou rituálnost a niternost, takže ji budeme uvádět v intimnějším prostoru s diváky sedícími na jevišti. Počítáme s napojením na vnímavého diváka, který si případné paralely najde, nedodáme mu doslovnost všeho. Vycházíme samozřejmě z jakéhosi pračasu – nebude tedy chybět mystika či malý chór, ale přesto v inscenaci bude i něco, co připomíná dnešní dobu, včetně formální stránky naší inscenace. Pro ponoření do propastí lidské duše například volíme jednoduché abstraktní řešení scény,“ přibližuje novou inscenaci režisérka Hana Burešová.

Faidra v Divadle v Dlouhé má být velkým divadlem, které vyžaduje křehký vztah s divákem. Inscenace bude pracovat s patosem, který se dnes již moc nenosí, avšak tvůrci doufají, že se jim podařilo najít tu správnou míru stylizace, s níž lze na jevišti ztvárnit i ty nejextrémnější polohy dramatu o Faidře. Původní text pochopitelně doznal velkých úprav, takže se na diváka nepovalí řada komplikujících mytologických odkazů a jiných méně důležitých sekvencí.

Faidra – Helena Dvořáková si tragických postav zřejmě opravdu užívá, po Lady Macbeth brněnského Divadla u stolu a nyní Faidře začne zkoušet postavu královny v Shakespearově Titu Andronikovi. Mladá herečka k postavě Faidry uvedla: „Hm, Faidra je těžká kláda, ale když to srovnám, i komediální postava Anežky Nulíčkové v Maškarádě mi dala zabrat. Na zkoušení Faidry je asi nejtěžší a zároveň nejzajímavější verš, umět ho poslouchat. Nejen to, co říká moje postava, ale i ostatní.“