Z tiskových konferencí

O životních osudech Edith Piaf a Marlene Dietrich
vydáno: 27.10.2015
Mimo původní dramaturgický plán byla do programu Činoherní scény Městského divadla Brno zařazena inscenace Vrabčák a anděl, hra o životních osudech Edith Piaf a Marlene Dietrich. Jsou pod ní podepsáni dva mladí němečtí autoři Daniel Große Boymann a Thomas Kahry. „Jedná se o nové zpracování příběhu celoživotního přátelství dvou slavných zpěvaček své doby. Hudební drama Spatz und Engel podle námětu Davida Winterberga bylo ve vídeňském Burgtheateru nejprve realizováno jako scénické čtení, ale po velkém úspěchu a zájmu publika bylo uvedeno v inscenaci Matthiase Hartmanna na velké scéně a dodnes se tam úspěšně reprízuje. Hra byla naspána pro herečky Marii Happel a Sonu MacDonald, jež na scéně také zazpívají na dvě desítky písní obou fenomenálních šansoniérek,“ přibližuje dramaturgyně Klára Latzková.

na tiskovém setkání v klubu MdB (foto: Michal Novák)
na tiskovém setkání v klubu MdB (foto: Michal Novák)


S velkou pravděpodobností by se tato hra v Městském divadle Brno „někdy brzy“ objevila, ale že ta chvíle nastala už nyní, je dáno několika okolnostmi. Jednak chystaná činoherní inscenace Král Lear s Boleslavem Polívkou v titulní roli byla z provozních i uměleckých důvodů přesunuta na větší scénu, a bylo potřeba zacelit uvolněné termíny. A jednak v současné době vzniká ve zkušebnách MdB s německojazyčným obsazením nová úprava pro švýcarské turné, která bude mít v režii Stanislava Moši premiéru 30. října 2015. Stanislav Moša využil svých kontaktů a hru získal i pro své divadlo. Nastudování inscenace přitom probíhá paralelně s tou „švýcarskou“, jen režijní finalizací brněnské verze byl pověřen Igor Ondříček. Scéna (Christopher Weyers) a kostýmy (Andrea Kučerová) budou pro obě verze totožné. Stejně tak aranže písní. O třetím důvodu, tedy že soubor Městského divadla Brno disponuje čtyřmi úžasnými herečkami, které se mohou s takovým úkolem okamžitě potkat, rozhodně nepochybujte. Jsou jimi Markéta Sedláčková a Hana Holišová (Edith Piaf) a Ivana Vaňková a Katarína Mikulová (Marlene Dietrich). Zbývající téměř tři desítky postav hrají Barbora Remišová, Andrea Zelová, Robert Jícha a Alan Novotný.

„O prázdninách mě oslovila švýcarská produkce, pro kterou jsem letos vytvořil inscenaci muzikálu Titanic, před tím My Fair Lady, jestli bych pro ně nepřipravil nové nastudování této hry, která by vyjela na velké turné po dvaceti městech. Na nabídku jsem rád kývl, Spatz und Engel je totiž jedna z mála her, která hlubokým způsobem vypraví ženský příběh, takových v nabídce autorů moc není. Řekl jsem jim: když mi cast přivezete do Brna, tak to s nimi nazkouším... Stalo se,“ usmívá se Stanislav Moša, pro něhož prý není problém dopoledne zkoušet Vrabčáka a odpoledne Leara.

Neznamená to, že by oba herecké týmy se vzájemně kopírovaly. „Skoro jsem našim i zahraničním hercům zakázal navštěvovat si vzájemně zkoušky. Jednak vzhledem ke křehkosti té práce a jednak ani toho času není tolik. Také jsem vyhlásil, že není mým cílem vytvořit dokument o obou slavných ženách. To by šlo i proti herečkám. Výsledek naší práce ať raději vypovídá více o obecných tendencích života a vzniknou inscenace otevřené z hlediska iluzivnosti,“ dodal Stanislav Moša.

Hana Holišová, Katarína Mikulová, Ivana Vaňková, Markéta Sedláčková (foto: Michal Novák)
Hana Holišová, Katarína Mikulová, Ivana Vaňková, Markéta Sedláčková (foto: Michal Novák)


Klára Latzková na to navazuje: „Vrabčák a anděl je divadelní hra, která má formu činohry s písničkami, sleduje životní osudy obou žen. Diváci se stávají svědky skutečných událostí, ale samozřejmě také mnoha situací, které se odehrály v soukromí obou dam a jejich historická skutečnost je tedy jen pravděpodobná. Ačkoli je příběh založen na mnoha faktech a opravdových postavách, funguje zároveň i jako univerzální drama o lásce, přátelství a nekompromisním osudu. Proto není záměrem vytvářet na jevišti kopie Edith a Marlene. Touha po rozlousknutí skutečného životního příběhu Edith Piaf a Marlene Dietrich je však pochopitelná. V obou případech jde ovšem o vskutku tvrdý oříšek. Vždyť obě kolem sebe vytvářely jakousi neproniknutelnou mýtickou mlhu, v níž se skrývaly skutečné životy za mediálními obrazy. Jak Edith, tak Marlene ať už vědomě či bezděčně kolem sebe vybudovaly jakýsi oblak tajemství, v němž se různá fakta z jejich životů rozostřují, a i přes velké množství životopisů včetně autobiografií se dnes již pravděpodobně nikdo nedozví, jak to všechno bylo doopravdy. Můžeme se pouze dohadovat a představovat si, která z mnoha různých historek je pravdivá a která je přibarvená. Příběh je protkán nejznámějšími písněmi z repertoáru obou zpěvaček, které zazní z jeviště samozřejmě naživo za doprovodu stále přítomné kapely. Písně zde dotváří celkovou atmosféru inscenace, dokreslují a podtrhují náladu probíhajícího děje, proto zazní všechny v originále, ať již francouzsky, německy či anglicky.“

V programu naleznete jen technické překlady písní. Řešení je to podle tvůrců logické, tady se písně neřídí obvyklostmi typickými pro velké muzikálové produkce, kde integrují děj nebo jsou jeho nositeli. Stanislav Moša k tomu pozamenal: „Toto dílo vzdává hold době, kdy hudba byla mnohem více poezií. Šansony byly nositeli křehkých informací, jsou založené na spřažení hudby, lidského hlasu a právě poezie, ne na vyprávění velkých dramatických příběhů. Samozřejmě jsme se pídili po českých překladech písní, nejen že nás moc nezaujaly, nad některými jsme se dokonce i otřásli. Zkrátka ponecháváme z mnoha důvodů originály.“

Dvě ikony showbyznysu své doby inspirovaly spoustu divadelních inscenací (čeští diváci asi nejvíce znají hru maďarské autorky Évy Pataki nazvanou prostě Edith a Marlene, kterou mimochodem pražské Divadlo pod Palmovou má na svém repertoáru již neuvěřitelných šestnáct let a blíží se 300. repríza!). Vzniklo nespočet „revival“ programů nebo se objevila řada filmových zpracování jejich osudů. Často šlo o jakési postihnutí životopisu Edith Piaf, do kterého vstoupí Marlene Dietrich. Hra Vrabčák a anděl je přece jen jiná, je koncentrovaná na jejich vztah, je příběhem jejich vztahu a divákům předkládá taková témata, která úzce souvisejí právě s tímto. Představitelky hlavních rolí téměř neopustí jeviště. Dále se můžete těšit na skvěle napsané dialogy, které jsou, jak poznamenal Stanislav Moša, šikovně nabité informacemi. A legendární šansony jsou mistrovsky dramaturgicky vsazeny do hry, neboť vždy je autory vytvořen takový rámec, z něhož je jasné, proč se zrovna ta která píseň zpívá...

Zde možná nastane určité nedorozumění. Interpretace písní nemá být nápodobou, stejně jako celá inscenace si žádá svébytné uchopení. „Holky jsou jedinečné, zpívají to svou hlavou a svým srdcem. I když chápu, že se může najít v publiku někdo, kdo bude očekávat co nejbližší přiblížení,“ míní Igor Ondříček. Hana Holišová ubezpečuje, že jsme své...: „Je vždy trochu nevděčné, když můžete čekat srovnávání nesrovnatelného. Nastudovaly jsme dost materiálů i něco naposlouchaly, lehké přiblížení stylu obou legend tam asi je, ale o identický projev se nesnažíme.“
„Jak již zaznělo, písně jsou vsazeny do situací a vycházejí z momentálních emocí. Nechceme nic napodobovat, důležité je především vědět, o čem zrovna zpíváme,“ dodala Markéta Sedláčková.

Nečekejte ani stylizaci pohybu, jímž se obě umělkyně vyznačovaly. Vzácné na hře Vrabčák a anděl je něco jiného: „To, jak autoři pracují s fakty a jak je za sebou řadí tak, že nad nimi zůstává velké tajemství,“ říká na závěr Klára Latzková.

-mys-