Z tiskových konferencí

Rozsáhlý román Laskavé bohyně (Les Bienveillantes) francouzsky píšícího amerického autora Jonathana Littella vyšel poprvé v roce 2006 a okamžitě se stal velkou literární událostí. Fiktivní paměti Maximiliena Aueho zachycují s nebývalou otevřeností, přesností a historickou věrností osudy jednoho mladého, dobře zajištěného, vzdělaného a víceméně „slušného esesáka“, který se stal masovým vrahem. Silný a dramatický příběh plný nadšení, oddanosti, ukrývané sexuální touhy, přátelství, ale i chladné a syrové racionality, citové vyprahlosti či nejrůznějších vnitřních běsů odhaluje s děsivou názorností obrovské nebezpečí číhající za určitých okolností na kteréhokoliv člověka. Oněmi laskavými bohyněmi z názvu jsou totiž míněny lítice, které v řecké mytologii pronásledují provinilce...

„Chystáme se divákům představit náročný titul se silným tématem. Jsme příspěvkovou organizací, a je tak naším úkolem dělat službu, která nespočívá jenom v tom, abychom pokryli poptávku širšího obecenstva, ale i v uvádění titulů náročnějších, které mají co říct k dnešní době. Na tento titul jsem samozřejmě narazil ve Slovenském národním divadle, kam často jezdím (byť zrovna tuto inscenaci jsem neviděl), požádal jsem dramaturgii našeho divadla, aby text sehnala, dramaturg už ho měl...,“ směje se režisér a ředitel Divadla pod Palmovkou Michal Lang.

Román Jonathana Littella je právem považován za jedno ze stěžejních děl současné světové literatury. Autorem dramatizace 900 stránkového románu je současný kmenový dramaturg Slovenského národného divadla Daniel Mailing.

Zuzana Slavíková, Jan Teplý ml., Michal Lang (foto: Michal Novák)

„Jonathan Littell v románu popisuje masové vyvražďování realisticky, bez emocí. Dokumentární pohled je ale ve výsledku fascinující. To, z čeho se člověku v prvních chvílích skoro zvedá žaludek, nakonec otupí. Z vražd a jejich přesného popisu se stanou jen řádky na stránkách, nebo slova v inscenaci. Ať už čtenář, nebo divák může být vystaven pocitu zvyku. Nic strašnějšího už asi přijít nemůže. To, co v prvních chvílích šokuje, na konci už nepřekvapí. Zkrátka si na ty všechny hrůzy začínáme zvykat. A tento fakt sám o sobě je děsivý. Jak snadné je překročit hranici lhostejnosti? Kdyby byl člověk vystaven tomu, čemu byl vystaven hlavní hrdina, nezachovali by se mnozí z nás stejně? Holocaust není jen dějepisný fakt. Doktor Aue – hlavní postava je postavou fiktivní. Němá žádný morální rozměr. Po všech zvěrstvech, kterých se dopustil, dožije v klidu a míru. Nepotrestán. Laskavé bohyně selhaly. Ale jsou to ony, kdo má trestat?,“ zamýšlí se dramaturgyně inscenace Iva Klestilová.

Podle tvůrců inscenace se bude snažit nahlédnout na problém zobecňujícím způsobem, tedy především bez symbolů hrůzné doby. „Ono to pak zužuje pohled, takto pracujeme s větší metaforou,“ říká Michal Lang. „Jedním z (mnoha) témat hry je, jak měšťáci přicházejí o ty svoje jistoty a jak se z toho rodí řekněme extrémistické postoje, na něž dnes narazíme skoro každý den, v tisku, v „diskusích“ na internetu... Román je v jistém smyslu mistrovskou analýzou těchto tendencí, autor to jako analýzu vyloženě pojal. Nastudoval k tomu ohromné množství dat. Když jsme tak zkoušeli, objevil se nám tam i černý humor, který na to vrhá groteskní pohled, je to takový škleb...“

„Tématem románu i naší inscenace je TEMNO, takže když mluvíme o jistém druhu humoru, je to jako třeba od Taboriho, kdy se také neubráníte se pocitu, že i ta temná místa jsou popisovány s nadhledem,“ dodává Iva Klestilová. „Co je zajímavé, v kontextu toho, jak sledujeme život, jak se vyvíjí politická situace, jak se vyvíjím já, že na určité věci si opravdu začínáme zvykat, maximálně nás něco pobouří, ale pak si uvědomíme, že dál už se tím nezabýváme. Je toho moc, nerozlišujeme, co je to podstatné. I to v inscenaci, která je svým způsobem provokativní, je. Není to přitom bohapustá provokace, jen takový autorův útok na naše myšlení: co je vlastně kolem to podstatné, mezi řádky čteme o svobodě člověka, o svobodném rozumném rozhodování, jestli si myslíme, že nějaká vyšší moc (laskavé bohyně) za nás vyřeší naše problémy nebo kde je v celém systému člověk.“

Zuzana Slavíková, Jan Teplý ml. (foto: Michal Novák)

Michal Lang ještě dodává: „Dnes víme, co se dělo v minulosti za strašlivé hrůzy, máme tuto evropskou zkušenost (a přitom šlo i o strojově úřednické postupy), přesto máme pocit, že se nemůže už nic nemůže stát. Jenže paměť je zrádná. C. G. Jung v 30. letech psal, že vlna nevědomí zaplavuje Evropu. Vždyť je to skoro stejné i teď, ta paměť slábne. K tomu se připojuje otázka toho zvířete v nás. Kulturní návyky moderní společnosti to sice brzdí, ale ne každý je má. Opic v oblecích je...“

Svůj pohled připojil i představitel hlavní role Jan Teplý: „Velké téma té dramatizace je rovněž rodina, ozřejmuje se, z jakého prostředí titulní figura vzešla, co ho poznamenalo a předurčilo. Je to role, na kterou asi dlouho nezapomenu...“

Mnozí z vás se jistě budou ptát, jak je možné 900stránkový román zhustit do divadelní podoby, k čemuž rovnou připojíte obavu, jak asi dlouhé bude divadelní představení. Mailing je však mistr zkratky, která má sílu vypovědět vše. „Vymyslel příběhu trochu jinou architekturu, dal tomu „divadelní“ řád a samozřejmě některé postavy spojuje, něco dramatizace zákonitě musela vynechat. Naše úpravy už pak jsou jen minimální. Co je důležité, i v divadelním zpracování zůstal základní příběh románu stejný,“ zdůraznil Michal Lang.
A předpokládaná délka představení? Delší to bude, zhruba tři hodiny (včetně přestávky).

-mys-