Z tiskových konferencí

Čaj u královny je 53. premiéra Divadla Na Fidlovačce. V době, kdy tato scéna vstupuje do své 10. sezony, je to hodně zajímavý údaj. Hra Esther Vilarové s vtipem a elegancí líčí poslední chvíle života nevyzpytatelné královny Alžběty. Ta si pozve společnost coby diváky svého velkolepého „odchodu ze scény“. Mezi diváky se krčí i Shakespeare, jenž zjistí, jak Alžběta je zdatná dramatička vlastního života...

„Je to historizující hra, která vychází z jakéhosi reálného základu, každá z postav existovala. Autorka si tedy hraje se skutečností, ale to, jak žongluje postavami, je již fikce. Text je velmi současný, neboť vystihuje podstatné rysy současnosti, ať jde například o moc. Nebo koneckonců zabíhá i k tématu financování divadel. Několik let hra Esther Vilarové ležela v agenturách bez povšimnutí, tak jsme se ji chopili. Původně jsme s ní počítali na malé jeviště, ale brzy nám bylo jasné, že Čaj u královny patří na hlavní scénu. Navíc máme přece tak zkušenou herečku, Elišku Balzerovou...,“ uvedl Juraj Deák, režisér a umělecký šéf Fidlovačky.

A co na to představitelka hlavní role Eliška Balzerová? „Po prvním přečtení – tím skládám poklonu překladateli Vladimíru Tomešovi – jsem v noci volala režisérovi Juraji Deákovi a dramaturgyni Kláře Špičkové, že tuto hru musíme dělat. Cítila jsem v ní takovou zvláštní složitost, tudíž velkou výzvu. Je to pro mě osobně příležitost, která přichází jednou za život. Role je v mnohém zajímavá, mimo jiné tím, že vypráví o fiktivním setkání královny Alžběty I., která milovala divadlo, se Shakespearem. Za přítomnosti následníka trůnu Jakuba VI., arcibiskupa Whitgifta a dvorních dam rekapituluje celý svůj život. Není větší historické postavy, snad kromě Kateřiny Veliké, která se dočkala dramatického zpracování. Alžběta I. vedla svou zemi 44 let bez válek, což přineslo velký rozvoj kultury, to je také zajímavé téma. Hra popisuje, co znamená vládnout, zavadí nás do přibližně 70 let věku této panovnice, která i v posledních dnech života, ba na úmrtním loži, byla stále velmi energickou ženou. Doufám, že nás novináři opět nebudou napadat, že hrajeme bulvár. Ale komické momenty ve hře Esther Vilarové najdete taky. Na inscenaci pracujeme již dlouho, osobně jsem text učila celé léto, abychom po prázdninách mohli naskočit do plných příprav již rovnou na jevišti. Diváky by mohlo jistě také zajímat, že autorka ústřední postavě předepisuje dramatickou masku a složitý kostým. Maskou možná někoho i vyděsíme, je docela strašidelná. Vemte si ale, že Alžběta umírá pravděpodobně na rozedmu plic, před tím přežila neštovice, bolesti tlumí drogou… Ale kostým je krásný, stylizovaně odpovídající době, diváci tak trochu budou moci poznat systém oblékání. Využili jsme toho i výtvarně. Jinak líčení a oblékání mi trvá přes hodinu!
Je to hra o jednom krásném lidském údělu, která mluví hodně o divadle, o moci a vládnutí, o stárnutí, jak se vládcům od korýtka nechce, jak se do poslední chvíli zdráhají něco udělat, jak nedůvěřují komukoliv, kdo není z jejich řad. Snad se mi podaří vše správně na jevišti interpretovat, základní pocit je čistá radost a moc jsem šťastná, že tuto roli mohu hrát. Je těžký dodejchat na jevišti, ale i tuto roli udejchat.“

Juraj Deák k tomu – už za nepřítomnosti Elišky Balzerové, jež odběhla se připravovat na zkoušku – dodal: „Mohu potvrdit, že je to velmi náročná role, nejen psychicky a řekněme intelektuálně, ale i fyzicky, protože představitelka Alžběty je téměř celou dobu na jevišti. Je to bezpochyby postava shakespearovských rozměrů. Mezi námi, Eliška Balzerová je naprosto pohlcená, v zajetí té role a moc se na ni těší. Nemůže to dělat herec, který vnímá divadlo jen jako zábavu, nebo profesní rutinu. Tohle může hrát jen ten, kdo se umí až fanaticky ponořit do postavy. Ve hře je i oslava tvůrčího myšlení, odvahy, a snad i proto potřebujeme diváka, který má rád divadlo.“