Z tiskových konferencí

Divadlo v Dlouhé po dramaturgické (i jiné) stránce nezná nudu, což jen podtrhne fakt, že po „čínském“ divadle, repertoár obohatí hra, která představí celé souborné dílo Williama Shakespeara najednou. Tři herci, Miroslav Táborský, Jan Vondráček a Martin Matejka, sehrají během 120 minut všech 37 her velkého dramatika. Před premiérou panuje v divadle až podezřele dobrá nálada. Možná i proto nevěřte úplně všemu, co režisér Jan Borna a protagonisté říkají.

„Text jsme získali překladem z „američtiny“,“ dělá si legraci hned na úvod Jan Borna. „Napsali ho tři američtí komici, kteří s tím jezdili po celém světě. Logicky se toho pak chytla Anglie, kde každé dítě přece zná dílo Shakespeara do sebemenších detailů, a udělala si svou verzi. Angličanovi změníte jednu větu ze Shakespeara, a už se plácá do kolen. Následovala cesta přes Polsko, Rakousko, Maďarsko, dokonce Slovensko a teď konečně je to i u nás v Divadle v Dlouhé. Velký překladatel nejen Shakespeara, ale i dalších textů moderní dramatiky, Jiří Josek byl tak hodný, že ten zvláštní tvar pro nás přeložil. Původně je to totiž scénář improvizací tří herců, kteří se bavili posouváním významů. Kdo z diváků to znal, tak se smál. My jsme ve zvláštní situaci, že u nás Shakespeara nikdo nezná, a tak to hrajeme o tom. Nabízíme divákům možnost za dvě hodiny zhlédnout celé dílo Williama Shakespeara. To znamená, že k nám můžou přijít neznalí barbaři, ale odejdou od nás jako kulturně kultivovaní lidé. Jistě jste pochopili, že alfou a omegou této inscenace není ani režisér, ani scénograf, nýbrž ti tři protagonisté na scéně. Text si vzali jako výchozí princip a spoustu věci si do toho sami dopisovali a dodělávali. Mirek Táborský, tento největší znalec Shakespeara mezi námi, má na změnách největší podíl...“
„Moment, já mám za to, že největší textovou úpravu jsi udělal ty, když jsi nám vyhodil třicet stran, ne?,“ je přesvědčen Miroslav Táborský.
Jan Borna přiznává: „To je pravda, ale tys je pak dopsal zpátky. Na mě se s dotazy opravdu neobracejte, vše mají ve svých rukách Mirek Táborský, Honza Vondráček a Martin Matejka.“
„Nezříkej se odpovědnosti!“ (ozval se z rohu klubu Divadla v Dlouhé Jan Vondráček)

Diváci tedy uvidí threemanshow, jakou ještě neviděli (i když mimo divadlo možná ano). „Mělo by to být veselé, ale byli bychom rádi, kdyby na diváky přešlo i jisté „mrazení v zádech“. Naším záměrem totiž trošku je hrát si s tím, co dnešní svět zaplavuje. Ať jsou to různé fastfoody, komiksová podoba kdečeho, megavánoce, nebo i kulturní „digesty“ všeho druhu,“ vypočítává Jan Borna fenomény doby, kterým se už téměř nedivíme.

Jak celý projekt se rodil na jevišti, přiblížil Miroslav Táborský: „Dostali jsme to ve formě divadelní hry, což byl pro nás zásadní háček, neboť z textu je patrné, že jde o záznam toho, jak tři herci se baví na téma Shakespeare. V textu je navíc mnoho narážek, kterým se vážně bude smát jen Angličan. Museli jsme to předělat a uzpůsobit pro nás a naše diváky. Aby to vypadalo, že si s tímto tématem hrajeme my tady. Původní text se tak pro nás stal jen výchozí mapou, částečně scénářem. Snažili jsme se jít vlastní cestou, ale samozřejmě v intencích originálu. Vůbec jsme si z počátku nebyli jisti, jak na to. Klíčovým se nakonec ukázal být podtitul, který jsme si tomu dali – „divadelní fastfood“. Ukázat skvělého bažanta na víně, ale semletého ve sterilní housce. To je způsob života, který se kolem nás rozmáhá...“

V poznámkách pod čarou originálu se objevují i klauniády typu interaktivních vsuvek s diváky, např. „rozdělte publikum na čtyři sektory“... „No to je problém. Jak oni si hrajou s diváky, my si hrajeme s diváky taky. Už dlouho! Takže se nemůžeme pořád opakovat!,“ směje se Jan Borna.
„Američani jsou strašně pozadu.“ (poznámka Jana Vondráčka)

Zatímco anglofonní národy znají Shakespeara jednoho, originálního, který promlouvá jazykem, jako k nám třeba Tyl či Komenský, maximálně se sem tam objeví moderní úprava, my máme Shakespearů více díky mnoha překladům z různých dob. Výchozím pro citace budou překlady Jiřího Joska, nicméně tvůrci se rozhodli, že v některých pasážích nechají zaznít ty nejprofláklejší formulace, které jsou všeobecně známé.

„Aby nedošlo k mýlce, my nechceme dělat parodii Shakespeara. Když už, tak budeme parodovat současné přijímání kultury, pokusíme se ne vyloženě, jak by řekl Arnošt Goldflam, o čurinu, ale také o sdělení našeho názoru na konzumnost života. Jiří Josek v překladu textu nás sice k reáliím dneška vyloženě navádí, ale přiznám se, že bych byl také rád, kdyby nějaké citace z her diváky zaujaly natolik, že pak po nějaké hře Williama Shakespeara nebo jeho sonetech sáhnou v knihovně,“ přeje si Jan Borna.

Sonety zazní také? „Jistě, všech 154,“ reaguje Miroslav Táborský jako by nic.
Jan Borna se zvláštně usmívá: „Nedovedete si to představit, že ne? Doufáme, že právě tento fakt, že si nikdo nedovede představit, jak se může odehrát celý Shakespeare ve dvou hodinách, přitáhne diváky. Dnes můžete všechno zazipovat... Všímáte si, jak v podstatě nevyzrazujeme detaily?“

„Snad aspoň prozradím, že je to inscenace založená na prolínání dvou forem – hrát divadlo a hrát si,“ dodal Miroslav Táborský.
„Mnoho herců celý život touží si zahrát velké shakespearovské role, nám se to povede za jediný večer,“ zasnil se Martin Matejka.
„Ale pak doufám s těmito rolemi přestanete otravovat,“ naoko nekompromisně reaguje Jan Borna. (Ale asi ne, protože Martin Matejka šeptá – „ještě nějaký Čechov...“)
„A já prozradím, že hudbu dělám v Cdur,“ pronesl Jan Vondráček. „Včera jsem měl hotovou třetinu, dnes už se to přehouplo přes polovinu, zbytek dodělám večer před premiérou. No, hudba bude odrážet to, co se zrovna na jevišti bude hrát, jaký Shakespearův kus. Bude to neskutečný žánrový rozptyl, do Othella nám autoři dokonce předepisují rap. Hlavně ať si divák nemyslí, že to myslím s digestem hudebních stylů a jejich vřazením do Shakespeara vážně!“

„Má-li tohle být naším šklebem vůči fastfoodové kultuře kolem nás, tak nebude vadit ani kvalitativní rozptyl hudební složky inscenace. Šklebem bude hudba záměrně. Nevím, co to je, jak to pojmenovat, jako parodii vlastně ne. Samozřejmě tušíme, že nejčistší pro styl dnešní kultury by bylo, kdyby k tomu udělal hudbu Michal David, zazpíval to Janek Ledecký, hráli jsme to v Hybernii, půlka zpěvů by šla z playbacku a šéfoval tomu Kratochvíl... Tak to v Divadle v Dlouhé ale neumíme,“ omluvně pronáší režisér Jan Borna.