Z tiskových konferencí

Těžká Barbora byla předposlední hra uvedená v Osvobozeném divadle. Premiéru měla v roce 1937. Voskovcovi a Werichovi v té době bylo dvaatřicet...
„V+W+J jsou jednoznačně klasici českého zábavného divadla, přesto současné divadlo vůči nim má určitý dluh. Sáhli jsme po Těžké Barboře, i začali debaty, jak ji aktualizovat, či neaktualizovat. Zjistili jsme, že doba pracuje a aktualizuje za nás. Mnohé, co se nám ještě před rokem jevilo jako jakési retro, najednou dnes je platné, respektive podobné jako v době před 77 lety. Těžká Barbora zůstala trvalou kvalitou české dramatiky, znalci Osvobozeného divadla byla jednoznačně uznávána za vrchol jeho tvorby a je dodnes zřetelným důkazem toho, co mohli V+W na poli české divadelní komedie ještě dokázat, kdyby se jejich spolupráci nepostavily do cesty dějiny. Těžká Barbora už není jen nezávaznou revue, tvořící odrazový můstek pro proslulé forbíny V+W. Možná by se dokázala obejít i bez přímé účasti svých autorů na jevišti. Fiktivní městečko Eidam se totiž Voskovcovi a Werichovi podařilo zaplnit tolika rázovitými a dodnes povědomými typy, až oči přecházejí: nerozhodný starosta, slabošský hejtman, bodrý sýrař, hubatá služka se srdcem na správném místě, ušlápnutý učitýlek, který se v pravou chvíli dokáže zachovat jako chlap...,“ přibližuje dávný text dramaturg Jan Šotkovský. „Samozřejmě kouzlo her z Osvobozeného nikdy nebylo v extraprecizní dramatické výstavbě, spíše v celkové poezii, atmosféře, v koloritu postaviček či v jednotlivých komických situacích a nevázaném slovním humoru. Přistoupili jsme k úpravě, která obnáší určité textové krácení, zároveň po hercích nemůžeme chtít, aby předstírali, že jsou Voskovec a Werich. Hledali jsme jiný princip...“

„Jestliže čtete Barboru jako text, postavy Prvního a Druhého žoldnéře jakoby vystupují z té hry. My jsme ten princip otočili. Ti naši klauni tu hru tvoří,“ vysvětluje režisér inscenace Stano Slovák.

na tiskovém setkání v klubu MdB (foto: Michal Novák)

Těžká Barbora nic nepojmenovává, nereaguje s každou reprízou na to, co kde kdo udělal za faux pas. „Můžeme to ale naznačit...,“ šibalsky podotkl Stano Slovák. „Z naší Barbory se neztratilo vůbec nic, co se týká děje, vztahů, všechny postupy jsou zachovány, my jsme jen v jiné době. To, co se nám zprvu zdálo, že nemůže na současném jevišti už fungovat, dostalo najednou reálný obrys, stačí se podívat na východ Ukrajiny.“

Přesto není cílem uplácat divadlo, které by snad mělo spouštět politické debaty, nebylo to záměrem ostatně ani tehdy. Divadlo „strašidelné aktuality“, které by večer co večer připomínalo dnešní noviny, nebyl zkrátka styl obou pánů. „V roce 37 V+W reagují na přiostřující se situaci a záměrně k tomu využili naivizující lidovou skoro pohádku. Pro divadlo tohle vždycky bylo výhodnější než přímočaré agitování,“ potvrzuje známý fakt Jan Šotkovský.

„My tu hru vidíme jen jinou optikou,“ dodává Stano Slovák. „My už víme, co hrůzného se pak stalo, zatímco oni, když to psali, ne. Dnes se na to hodí parafráze – Víme, jak to dopadlo, ale nevíme, co bude.“

Jakákoliv nápodoba pánů V+W by asi skončila neslavně a diváky by to pravděpodobně nebavilo. O neodmyslitelné forbíny však nepřijdete. Scénář jich Michalu Isteníkovi a Jiřímu Resslerovi předepisuje devět plus jednu závěrečnou. „Improvizace je jedna z nejtěžších disciplín na divadle, rozhodně to neznamená, že přijdou dva herci a budou si dělat, co chtějí. Věřte, je to těžce nazkoušené divadlo, které musí fungovat,“ zdůraznil Stano Slovák. Forbíny v chystané inscenaci mají být postavené na autorském vkladu současných divadelníků. A prý byly tím nejtěžším v průběhu celého zkoušení, padlo na ně nejvíce času.
Michal Isteník se nechal slyšet, že nejradši improvizuje, když to má zakázané. „Tak jsme mu to zakázali,“ směje se Stano Slovák, „a uvidíme.“

Ladislav Kolář, Jiří Ressler, za nimi Jakub Przebinda (foto: Michal Novák)

Každý jistě je zvědavý, jak bude vypadat hlavní atribut hry, což je ona „těžká Barbora“. Zdeněk Junák má jasno: „Máme úžasné dělo! Jsem rád, že s inscenací nebudeme jezdit na zájezdy, protože do jiných divadel se nevejde.“
„Maximálně do Zlína...či Mariboru,“ významně se zamyslel Stano Slovák.

Podobu scénického monumentu připravil výtvarník Jaroslav Milfajt, který ke scénografickému řešení ještě uvedl: „Po těch výpravách, které v Městském divadle Brno doprovázely existenciální témata, mohu nyní pracovat zcela jinak, s naivizujícím pojetím scény, která využívá přírodní materiály.“

Úprava se pochopitelně týká i písní, což je asi to nejtrvanlivější, co po legendární autorské trojici zbylo. Archivní dokumenty s původními instrumentacemi vzaly za své při povodních v roce 2002, Městské divadlo Brno však disponuje takovým kumštýřem, jako je Karel Cón, který pro tuto inscenaci novou instrumentaci připravil.
Ústřední písní v původní hře je David a Goliáš. Tvůrcům přišlo logické, aniž by chtěli dělat ježkovskou diskotéku, přidat do inscenace i písně z jiných her. Jsou to konkrétně tyto tři: Život je jen náhoda, Civilizace a Na shledanou v lepších časech.

-mys-