Z tiskových konferencí

Novinka Divadla Ungelt, mistrovská existenciální komedie á la Beckett nazvaná Život podle Jonesových, je příležitostí pro čtveřici hereckých osobností: Vandu Hybnerovou, Lucii Štěpánkovou, Miroslava Táborského a Ladislava Hampla. Inscenace hry současného amerického dramatika Willa Ena je podle uměleckého ředitele Divadla Ungelt Milana Heina v jistém smyslu přelomová: „Měníme kurs, chceme zacílit na mladší publikum. Kromě toho představit v našem divadle další herecké osobnosti a pokračovat v tom, co akcentujeme už dlouho; zmapovávat vnitřní světy, předložit rentgenový snímek postavy tak, aby divák se bavil, ale zároveň prožil něco výjimečného a něco se i dozvěděl.“

„Jsme rádi, že uvedeme autora, který je považován za jednoho z nejlepších současných amerických dramatiků, který navíc navazuje na tradici albeeovského či beckettovského divadla. Dosud se u nás nikde ještě nehrál,“ sdělil novinářům šéfdramaturg Divadla Ungelt Pavel Ondruch.

Lucie Štěpánková, Milan Hein

Enovo nejslavnější drama je vlastně generační sondou. Autor vychází z výmluvného faktu, že manželský život je sám o sobě absurdním dramatem. A pokud se do vašeho sousedství nastěhuje pár, který má stejné příjmení a řeší stejnou mezní situaci, realita se začne skoro až groteskně rozpadat...

Výchozí situace Jonesových působí jako „nejstarší příběh všech dob“. Jeden manželský pár navštíví jiný manželský pár. Zde si nutně musíme vzpomenout na legendární hru Edwarda Albeeho z roku 1962 Kdo se bojí Virginie Woolfové. U Albeeho se však v sartreovském duchu stává peklem druhý člověk a neschopnost s ním komunikovat je dána individuálními pocity znuděné střední třídy. Eno vidí největší peklo v neodbytném pocitu smrtelnosti, který doslovně symbolizuje zcela fiktivní nemoci napadající mimo jiné „centra řeči“. Druhý člověk pro něj nemůže být peklem, neboť není schopen s ním ani navázat kontakt. Peklo je pro Enovy postavy jejich tělo vypovídající službu a izolace (a to i navzdory manželství a snad i lásce). Jako by Eno vše vystavěl na Beckettově poselství z Konce hry.

Marek Němec, tentokrát v pozici režiséra, říká: „Všechny naše postavy se probíjí k smrti ne esoterickou, ne intelektuální formou, ale normálním klasickým životem. Není to hra mentorská, intelektuální, je to velmi křehká hra o tom, jak nás ty životní dráhy přivádějí k nekonečnosti, a ptá se, zda člověk musí podniknout „úklidové“ kroky či spustit nějaké mechanismy, aby se něco takového mohlo přihodit. Hra je zrcadlením každého z nás.“

Vanda Hybnerová, Ladislav Hampl, Miroslav Táborský

Will Eno je znám především jako autor monodramat, Jonesovi jsou div ne výjimkou v jeho tvorbě, když jsou v ní čtyři postavy. Světová premiéra hry proběhla v roce 2012 v Yale Repertory Theater v New Havenu a o dva roky později doslova dobyla Broadway. Snad proto, že v ní propojil řadu motivů ze svých předchozích her, nechybí komediální situace a nebo pracuje s několika mazanými schválnostmi. Postavy opatřil totožným příjmením (které je v USA nejčastější, obdobně jako u nás Novák), což naznačuje, že všichni můžeme být (či jsme) „také Jonesovi“. Navíc všechny čtyři postavy se v sobě natolik zrcadlí, že je lze vnímat jako čtyři alter ega nás samých. I proto na několika místech jedna postava osloví tu druhou špatným jménem, protože jména jsou jen slova a slova tady „už opravdu nic neříkají“.

Herci si práci v Ungeltu pochvalují, Vanda Hybnerová jako jeden z důvodů uvedla velkorysý přísun chlebíčků a jiných dobrot a kávy na zkoušky. Ale také… „Poměrně dlouhou dobu jsem pracovala na projektech, které se zabývaly formou, takže teď se s divadlem zase vracím do reality. Spousta vět se mi promítla do života, hrajeme o tématu, se nímž se srovnává každý. Postava Jennifer je sice úplně jiná, než jsem já, ale to mi zas pomáhá vidět věci z jiného úhlu…“

„Práce mě těší a také v mém případě je odlišná proti tomu, co jsem v poslední době dělal. Tak malá scéna mě nutí používat úplně jiné výrazové prostředky, jsem vděčnej za tuto výzvu,“ řekl Ladislav Hampl, pro něhož je to devátá divadelní práce, co je na volné noze (vede si pečlivou statistiku).

Už jsem také na volné noze, dva roky,“ navázal Miroslav Táborský, „zastesklo se mi po jiném hraní, než které je postavené na využívání formy a prostoru. Čeho se mi nedostávalo, jsem třeba našel v Řeznické (inscenace Odvolání – poznámka red.), kde šlo o pitvání duše. V Ungeltu rentgenujeme… (smích) Zdejší jeviště si žádá ještě větší práci s detailem, který si vynucuje i sama hra, která je velmi subtilní.“

Pavel Ondruch, Marek Němec, Vanda Hybnerová, Ladislav Hampl, Miroslav Táborský, Milan Hein, Lucie Štěpánková

Na rozdíl od kolegů pro Lucii Štěpánkovou je to už třetí role v Ungeltu. „Konečně nehraju osudovou ženu… A práce je to zábavná a přínosná v tom, že ztvárňujeme živé, divadelně nestylizované, reálné postavy.“

„Děkuju za ten risk, důvěru a ochotu vedení Divadla Ungelt nás, mladší (?), do toho pustit a zejména mě, protože nejsem žádnej velkej režisér. Ještě k tomu ta hra není divácky hladivá, publikum musí dopátrávat a hledat…,“ řekl na závěr Marek Němec.

Tečka za tiskovým setkáním tedy patřila Miroslavu Táborskému, který se už na začátku debaty začal ošívat, když byla řeč o „mladé krvi“ v Ungeltu. „Zprvu jsem byl zaskočenej i tou hrou - je totiž napsaná pro dva čtyřicetiletý páry. Nakonec se v průběhu zkoušek ukázalo, že je vlastně správně, aby tu moji postavu Boba ztvárnil někdo starší. Než věk postavy mě zajímá úkol a užívám si, jak je ten úkol těžký. A co se věku týká, před kolegy si nestěžuju a předstírám, jak jsem na tom skvěle.“

.....
foto: Michal Novák