Rozhovor

...ptal se Jiří Landa...

Herečka Nikol Kouklová letos zažila perný podzim. Během dvou měsíců totiž narychlo nazkoušela dvě inscenace. Nejdříve naskočila do komedie Konkurz, kterou má na repertoáru Divadlo Rokoko, a posléze do trvalky Divadla Bez zábradlí s názvem Bez roucha aneb ještě jednou zezadu. Nejlepší důvod k položení několika otázek.

V posledních dvou měsících jste si odbyla dva záskoky. Jak k nim došlo?
Dosti otřepaná a vlastně trochu obecná odpověď je, že zcela náhodou. (směje se) Jedna náhoda byla radostná a to sice, že Henrieta Hornáčková, která hrála v inscenaci Konkurz předtím, otěhotněla a začátek sezóny zahájila již v pokročilém stádiu těhotenství, takže mi roli předala na začátku října. A ta druhá náhoda je o něco smutnější, protože zdravotní indispozice neumožňovaly Barboře Leichnerové ve hře Bez roucha nadále účinkovat. Kdybyste mi na konci srpna zavolal a řekl byste mi, že v říjnu budu stát na jevišti se dvěma novými rolemi, tak bych si myslela, že si ze mě střílíte. Herectví je prostě jako jízda v rozjetém vlaku – naskočíte a jedete anebo ten rozjetý vlak také nikdy nechytnete... Je to pro mě tedy obrovské štěstí, že jsme se sem rozhodli na sezónu vrátit a příležitosti si mě našly takřka ihned.

Který vám dal víc zabrat?
Když jsem poprvé zhlédla inscenaci Ondřeje Zajíce Konkurz na DVD, přestala jsem mít klidný spánek. Role sekretářky Lízy je sice vedlejší postava, ale objevuje se tam celou hru takřka neustále. Nejhorší jsou takové ty výstupy, kdy odejdete z jeviště a vracíte se za stránku na dvě repliky – to se snadno propásne. Když jsem si odbyla svou pomyslnou premiéru, tak mi Dana Batulková, se kterou sdílím šatnu, řekla, že mě obdivuje, že na to mám nervy. No, a když za týden potom přišla Hanka Heřmánková s tím, jestli by mě zajímalo převzít dvojroli Brooke/Vicky v Menzelově úpravě Bez roucha, samozřejmě mě to hrozně potěšilo. Jelikož jsem ale tuto inscenaci v Divadle Bez zábradlí viděla před pár lety, se vší úctou jsem jí řekla, že se na to nejprve podívám a řeknu, zda je to vůbec v mých silách. Nejsem blázen, abych se nutila do něčeho, na co se nehodím, nebo bych ohrozila určitou úroveň představení. No, co vám mám vykládat! Situace se opakovala, takže jsem z toho pro změnu nespala asi dva týdny a utvrdila se v tom, že jsem asi fakticky blázen, který si sám dobrovolně takovýhle věci dělá. Na druhou stranu jsem se motivovala tím, že v New Yorku by za takovou příležitost trhalo ruce tisíce hereček a že něco ze mě na tom jevišti přeci musí vypadnout.

V Menzelově nastudování komedie Bez roucha má právě vaše postava náročnou choreografii. Jak jste se na ni připravovala?
Uvařila jsem si kýbl čaje a sjížděla záznam neustále dokola. Naštěstí mám určité prostorové cítění a asi se projevil i nějaký ten choreografický pamatovák z tanečních tréninků. Ve chvíli, kdy máte před sebou plné hlediště, které se přišlo bavit a našláplé kolegy, tak přepnete na auto systém a víte, že není úniku, že prostě musíte. Neskromně musím říci, že jsem překvapila sama sebe. Kór potom, co jsem měla vlastně dvouletou divadelní pauzu.

Vzpomenete si, kdy jste tuto komedii viděla poprvé naživo?
Bylo to za mých studií na Pražské konzervatoři, protože jsme zrovna probírali tzv. „komedii dveří“ a já si vyhledala, že v Divadle Bez zábradlí hrají Bez roucha. Šla jsem tehdy s babičkou a vybavuji si, že jsme si představení opravdu užily. Absolutně by mě nenapadlo, že jednou v té stejné inscenaci budu hrát!

V době její premiéry vám bylo deset let. Už jste tehdy chtěla být herečkou?
Od svých osmi let jsem navštěvovala dramatický kroužek, který vedla Zoja Oubramová. Té vděčím za to, že mě k tomu vedla i ve chvílích, kdy jsem neměla úplně jednoduchou situaci v osobním životě a držela ve mně víru, že to prostě dělat mám.

A jak vlastně proběhlo naskakování do inscenace Konkurz?
Když mi napsal Daniel Přibyl s tím, jestli bych o tu práci stála, neváhala jsem ani vteřinu. O to radostnější pro mě bylo, když jsem si přečetla, kdo v inscenaci účinkuje - Aleš Procházka a Milan Kačmarčík, se kterými jsem zkoušela v ABC Romula Velikého. Na tuto práci vzpomínám opravdu ráda. A Dana Batulková, která je takovou mou záskokovou kmotrou a mám ji strašně ráda - je to neuvěřitelná ženská! Vlastně jsem se těšila na takový malý návrat tam, kde jsem před mým americkým dobrodružstvím skončila. Vnímala jsem to jako dobré znamení.

Letos jste také nastudovala roli v letní produkci Jihočeského divadla na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově Dracula. Jak vnímáte tuto zkušenost a práci s venkovním prostorem?
Byla to moje první zkušenost s hraním venku, a o to více si vážím, že zrovna v takových krásných prostorách, kterými jsou zámecké zahrady. Byla jsem opravdu šťastná za přátelskou atmosféru a skvělý kolektiv. Už se zase na ten „letní tábor“ těším!

V poslední době hodně času trávíte v New Yorku. Proč?
Vlastně bych to mohla shrnout do jedné věty: S Karlem tam napůl bydlíme. V této neskutečně šílené a krásné metropoli zároveň jsme našli náš druhý domov.

Vzdala byste se této příležitosti, kdybyste zde získala nabídku na stálé angažmá?
Nikdy neříkej nikdy, ale v tomto případě by asi záleželo, odkud bych nabídku dostala. (směje se) Musela bych vidět přínos, výzvy, osobní růst. Důležitá je pro mě také nálada a energie v souboru. Můj spolužák z DAMU například odešel z angažmá z důvodu, že si nesedl s hereckým kolektivem. Pro někoho nemyslitelný krok do nejistoty, ale já ho naprosto chápu. Toto povolání je hodně intimní a nedá se zkrátka dělat za podmínek, které vás ubíjí a sužují.

Co vás čeká nového v této sezóně?
V jednání je autorská hra pod společností TEĎ! Divadlo. Nad ní se setkáváme od loňského července, takže se na to opravdu upřímně těším. Dobrý text, dobrá parta, dobrá půda pro to něco tvořit.