Rozhovor

Židovka Helena má tři děti – lesbu, transsexuála a sadomasochistu. Homosexuální televizní bavič Charles a jeho asistent Shane vystupují v televizní show „Gay Over“ Barbara se po smrti svého syna – homosexuála, který zemřel na AIDS – maniakálně upíná k ručním pracím… Všichni tři nám popisují svůj bizarní životní příběh, představují své komplikované osudy, prezentují šokující názory.
...Tak začíná hra Paula Rudnicka The New Century (v českém překladu pod názvem Jsme v pohodě). Činohra Národního divadla tuto neobvyklou hru uvede na jevišti Nové scény v dramaturgii Ilony Smejkalové a režii Braňa Holička.

Ilona Smejkalová: Otočení zdánlivých stereotypů, kterého se autor v textu dopouští, má překvapivý efekt. Jeho prostřednictvím se vysmívá nejen homofobii, ale i současné rozmlžené sexuální identitě. Co vlastně je a co už není normální? A máme vůbec právo to soudit? Nejsme jen obětí vlastních předsudků? Hra místy připomíná proslulé americké stand-up comedy, přesto jí nechybějí sentimentální linky: v závěrečné části se totiž všechny figury setkávají v porodnici a příběhy našich hrdinů dostávají konkrétní spojnici. Uprostřed úvah nad osudem čerstvě narozených dětí, mateřstvím či nenaplněnými životními očekáváními dochází k překvapivé a vtipné katarzi.
Režisér naší inscenace Braňo Holiček se zabývá především autorskou tvorbou, při zkoušení často využívá kolektivní improvizaci, ve většině případů je zároveň autorem (respektive spoluautorem) divadelních textů. Bezpochyby jde o jednoho z nejinvenčnějších mladých režisérů, jeho tvorba je zajímavá způsobem práce, ale také tématy, jimiž se zaobírá. Zdálo se nám, že Rudnickův text je Holičkově způsobu inscenování blízký, ostatně formát stand-upu si Holiček nedávno vyzkoušel při inscenování knihy Kmeny Vladimira 518 v Národním divadle Brno.

Co všechno ho přesvědčilo převést Rudnickův text na jeviště Nové scény?

Braňo Holiček: Prvním důvodem byla důvěra v překlad Honzy Tošovského. Známe se už dlouho, dělali jsme spolu spoustu projektů, které, aspoň si to myslím, dopadly moc dobře. Když jsem si navíc text přečetl, měl jsem dojem, že umožňuje množství výkladů a že se s ním relativně dá autorsky pracovat. Česká povaha má totiž jednu zvláštnost: tolerance i netolerance zacházejí do extrémů, mezitím jako by neexistovalo vůbec nic. Občas se Češi snaží být papežštější než papež, občas dokonce chtějí vyjít s oběma stranami konfliktu. Tolerantnějšími, aspoň v některých ohledech, se ale určitě stáváme například vůči sexuální orientaci nebo jakýmkoli odchylkám od ‚průměru‘ v oblasti sexu. Jenže na druhou stranu, bohužel, jsou Češi stále netolerantní v jiných oblastech – třeba vůči menšinám nebo přistěhovalcům. Je to strach z lidí odněkud z ‚neznáma‘.

Ilona Smejkalová: Dlouho jsme společně řešili, zda text přizpůsobíme českým poměrům i naší realitě. Například v inscenaci zachováme jména všech amerických hvězd, pořadů či specifických odkazů, anebo zda je změníme. Nakonec jsme se smířili s tím, že některé lokální vtipy a narážky buď musíme vysvětlit, anebo oželet.

Braňo Holiček: Jistě, na jednu stranu Ameriku obdivujeme a vzhlížíme k ní, na druhou stranu však máme tendenci se jí čecháčkovsky posmívat. Hra v sobě má oba tyto limity. Jde o náhled do světa, který nám vlastně je relativně známý a kterému rozumíme, protože ho známe mimo jiné z amerických filmů. Ale zároveň je pro nás vzdálený a odtažitý.

Ilona Smejkalová: Rudnickův text naštěstí lze vyložit tak, aby známé a univerzální převážilo nad cizím a neznámým. Vezměme si třeba otázky rodičovství a lásky: na jedné zkoušce jsme se shodli, že by bylo skvělé, kdybychom se všichni dokázali s nečekanými proměnami svých dětí či přátel vypořádat tak velkoryse, jako to dělají postavy v naší hře. Nebo kdybychom byli s to se o to aspoň neustále pokoušet. V tomto smyslu jde vlastně pro nás všechny o dost inspirativní záležitost. Rodičovství a lásce rozumíme, ať jde o city americké, anebo české. Silnou a přiznanou inspirací nám byl i příběh naší kolegyně, která si tranzicí sama prošla. Jako podtitul inscenace jsme nejdřív zvolili slogan „politicky nekorektní komedie o sexuální identitě i mateřství“. Mnohem výstižnější se nám ale nakonec jeví věta „příběhy mužů a žen, kteří milují“. Možná to skutečně s naším světem i s celým jedenadvacátým stoletím nebude tak strašné. Koneckonců v tom všichni jedeme společně. A je jenom jeden jediný způsob, jak tuhle planetu dát do pořádku. A ten je… Jaký vlastně?

s využitím tiskové zprávy ND