Rozhovor

Návštěvníci Divadla na Fidlovačce uvidí na jeho jevišti herce Igora Bareše, a to v hlavní roli slavné divadelní frašky Miláček Célimare, pod níž je podepsán král vadeuvillu Eugène Labiche. Fidlovačka ke spolupráci přizvala dvojici uznávaných tvůrců, režiséra Ivana Krejčího a dramaturga Tomáše Vůjtka, kteří těžiště své práce mají v ostravské Komorní scéně Aréna. Fraška je zpravidla chápána jako lehčí žánr, který nemá ambice sdělovat závažnější myšlenky a chce diváky především pobavit. Jak lehká a zábavná je práce na jejím nazkoušení?

Ivan Krejčí: Obecně platí, že nazkoušet komedii, aby na jevišti skutečně fungovala, není vůbec nic jednoduchého a pro frašku to platí dvojnásob. Je v ní ukrytý stroječek, který musí být neustále v chodu, nesmí se zpomalit, a hlavně se nesmí zastavit. Divák musí být neustále překvapován nečekanými dějovými zvraty, které se promítají do nových komických situací. Pointy musí včas doklapnout, repliky musí přesvědčivě zaznít, herci musí v pravou chvíli přijít i odejít. A to vše se musí dít naprosto přirozeně, tak nějak samo. Jako by se to stalo jen díky samospádu dějových situací, které nikdo nikdy nenarežíroval. A tohle je pro režiséra hodně těžký úkol.

Tomáš Vůjtek: Fraška pracuje s nadsázkou, ale přesto zobrazuje situace, které nejsou nijak neslučitelné s našimi běžnými životy. Jsou jen absurdně zveličené, a proto se jim dokážeme zasmát. Kdybychom je však domysleli ve všech jejich důsledcích a následcích, možná bychom se hodně divili, jak chmurně závažné myšlenky v nás vyvolají.

Ivan Krejčí s Igorem Barešem na zkoušce (foto: Roman Černý)

Dá se najít v Labichově textu nějaký přesah ke dnešku, který by zdůvodnil jeho inscenování na současném jevišti?

Ivan Krejčí: Jsou v něm skvěle vystavěné situace a vtipně napsané dialogy, tak jak to má v dobré frašce být. Už to je důvod k uvedení, ale především ty postavy, které v něm vystupují, představují lidské typy, jejichž přítomnost pociťujeme i v naší každodenní realitě. Vidíme je v televizi, potkáváme na ulici, žijeme s nimi (v tom horším případě) či vedle nich. Labiche si v tomhle textu ironicky pohrává s pokryteckou morálkou svých současníků, kteří už tehdy věděli, že peníze jsou vždy až na prvním místě. Vždyť manželé Colombotovi ve skutečnosti neprovdávají, ale prodávají svou dceru za tučnou rentu jejího postaršího ženicha! To je přece hodně současné.

Tomáš Vůjtek: Pro mě je ten text současný už svým humorem, který mi někdy přijde až dadaistický. V tomto smyslu je pro mě vrcholná scéna, v níž si Célimare vymýšlí, jak se topil a Vernouillet pro něj obětavě skočil a zachránil jej. Zároveň však svým posluchačům namluví, že jeho zachránce o svém hrdinském činu nechce mluvit, protože je „skromný jako všichni potápěči“. Z téhle studnice mohl klidně čerpat Ionesco, když psal Plešatou zpěvačku. Ta představa, jak jeden Eugène inspiruje druhého, mě baví stejně jako jejich humor. Ale nepopírám, že místy už Labichův text působí rozvlekle, protože byl psán podle jiných konvencí. Doba i divák se mění, a proto byly nutné určité textové úpravy. Ve škrtech zůstaly retardující promluvy, a dokonce i výstupy Célimarovy služky, které však stejně nepřinášely žádnou zajímavou situaci. Naopak jsme do textu vrátili kuplety, které byly v našem překladu pouze naznačeny. Ve francouzském originálu jsou duchaplným zpestřením činoherní prózy a v tomto duchu vznikly i jejich variace. I zde bylo nutno krátit, protože zpívaného textu bylo víc, než by současná činoherní inscenace unesla, ale smysl jejich sdělení zůstal zachován.

Co byste na závěr popřáli našemu divákovi, který plný očekávání přijde na vaši inscenaci?

Ivan Krejčí: Hlavně aby se bavil, ale to nepřeji jenom jemu, ale hlavně hercům a taky hlavně sám sobě.

Tomáš Vůjtek: Aby se bavil alespoň tak, jak jsme se bavili na zkouškách my. Prostě tak, jak to ke „Králi vaudevillu“ patří. Královsky.

...s využitím materiálu Divadla Na Fidlovačce(připravila Kateřina Jonášová)...