PRAHA
aktuální festivalyRozhovor
Jezero v Rubínu: Ferenzová a herci o hledání identity v toxickém světě
vydáno: 14.12.2019
...ptala se Veronika Boušová...
Posledního listopadu uvedlo A studio Rubín premiéru hry na motivy románu Bianky Bellové Jezero. A protože heslo této sezony zní „O čem jsme zapomněli mluvit“, rozhodla jsem nezapomínat mluvit o inscenacích. Přinášíme rozhovor režisérkou Lucií Ferenzovou a herci Vojtěchem Hrabákem, Kubou Gottwaldem, Anitou Krausovou a Jiřím Štréblem.
LUCIE FERENZOVÁ
Proč jste se rozhodla pro dramatizaci románu Bianky Bellové "Jezero"? Čím vás zaujal?
S knihou mě oslovila herečka Anita Krausová, a to ještě před tím, než byl román nominován na cenu Magnesie Litery. Sešly jsme se s Biankou a začaly plánovat uvedení - Bianca se byla podívat na nějaké naše inscenace a domluvily jsme se, že nechce dělat dramatizaci, že má téma Jezera v sobě uzavřené, ale že ji zajímá náš pohled a interpretace, což bylo úžasné, protože to bylo svolení ke svobodě. Nic lepšího se inscenátorům stát nemůže, než tahle volnost, a za to Biance patří velký dík. A čím mě osobně román zaujal? Jedním ze základních impulsů bylo téma ekologické katastrofy vyložené na zcela osobním příběhu. Konvenovalo to i s přemýšlením, které má celý tým Rubínu: intimními tématy odhalovat "druhé dějiny" za těmi velkými, a tím objevovat celou šíři nekomunikovaných a tabuizovaných nebo jinak skrývaných společenských fenoménů. A emotivně mě Jezero oslovilo tím, jak zarputile hlavní hrdina Nami podstupuje celou řadu brutálních situací, jak to nevzdává, snad díky poslednímu zrnku čistoty, které si oproti jezeru u jeho rodného Borosu v hloubi duše zachovává.
Objevila jste během zkoušek inscenace nějaký další rozměr toho příběhu?
Ano. Napsaný scénář mnohdy působil pohádkově a museli jsme hledat určitý reálný základ situací tak, aby nepůsobily pateticky, nešikovně nebo trapně. To nás vedlo cestou nadhledu a až komiksových stylizací… Tohle nikdy neobjevíte, dokud nezačnete zkoušet. V hlavě vám situace dává smysl, ale teprve, když ji vidíte na scéně s živými lidmi, musíte hledat hranu uvěřitelnosti. To bylo nejzásadnější - vytvořit iniciační příběh dospívajícího chlapce v tak fiktivním prostředí, jako je jezerní Boros, a přitom zůstat teď a tady v našem myšlenkovém milieu, aby mělo smysl takové divadlo vůbec hrát. Troufám si říct, že jsme tu hranu objevili, a to díky všem - hercům i autorům scény, hudby, kostýmů i mistrům techniky v Rubínu.
Kromě divadelního sálu využíváte i bar. Čím je pro vás prostor Rubínu inspirativní a proč jste zvolila tento postup?
To byla dlouhá debata a vlastně tuto scénu, jakousi přestávku-nepřestávku, vnímám dost intuitivně. Potřebovali jsme sdělit obrovskou změnu, která se s hlavním hrdinou Namim děje, když poprvé v životě vyrazí mimo svůj rodný Boros - do hlavního města. Tahle změna je zásadně změněný úhel pohledu, všechno se stane chaosem a zvětší se. Nami je ztracený a zároveň fascinovaný novým prostředím, zažívá nepohodlí, ale i obrovskou euforii svobody. Chtěli jsme tohle vyvolat v divácích, proto se uprostřed inscenace dostanou do baru, kde máme mimo jiné i přímý přenos ČT24. Tuhle zprostředkovanou "reálnou realitu", kdy si člověk připadá jako v přeplněném baru, něco by si dal, ale nedostane se k tomu, chtěl by to pochopit jako celek, ale je toho zkrátka moc a je to roztříštěné, a navíc je to provázené určitým diskomfortem - jako by prostě nebylo místo, kam si sednout, kam se sebou, můžete si to buď užít, přetrpět anebo se třeba dát do řeči s někým neznámým vedle sebe… Tohle všechno na pár minut zažívají diváci na vlastní kůži spolu s Namim. Chtěli jsme, aby si připadali jako v hlavním městě.
Podle jakých kritérií jste vybírala herce?
I když Anita Krausová s knihou přišla, několikrát zdůrazňovala, že v tom hrát nemusí, což mi přišlo absurdní a hned jsem ji obsadila do tří zásadních ženských rolí kolem Namiho - babičky, první lásky a matky. Její pojetí městské prostitutky (která je mimochodem taky jen pracující mámou) je myslím fenomenální - Anita dokáže postavy tvarovat gestem, znakem, a zároveň se neztratí jejich vnitřní integrita. A u Jezera to bylo i jejím dramaturgickým vhledem do celé inscenace, že tak přesně dokázala postavy vystihnout. Přemýšlela hodně o tom, co to dává hlavní postavě Namiho, prostřednictvím které divák děj sleduje.
Kuba Gottwald s Jezerem přišel jen o trochu později než Anita. Přečetl to a navrhnul to jako další věc, kterou bychom mohli spolu dělat. Musela jsem mu se smíchem sdělit, že už na tom děláme, a že ho teda bereme do týmu. Čili další srdcová záležitost. Kuba velmi tvůrčím způsobem a v dobrém zasahuje při zkoušení do vznikajících situací. Přemýšlí organicky o svých postavách i o konceptu inscenace zároveň. Tím, že hraje několikero postav, snažil se je všechny propojit a najít si svůj vnitřní příběh, což nakonec vyústilo v geniální oblouk postavy Ducha jezera, který je vlastně jedním z diváků. Kuba taky disponuje mimořádným komediálním talentem a výtvarným cítěním, takže jeho postavy jsou minimalistické a zároveň mají ostré hrany a nadhled. Jeho Stará dáma je fenomenální; když přišel s tím, že na začátku zazpívá Bulata Okudžavu, a že tu píseň už vlastně umí, bylo hned jasné, že to je antré téhle postavy. Kuba je opravdovým duchem Jezera.
Jiří Štrébl svoje postavy bránil a obhajoval a i na Předsedovi, který je jinak postava více než záporná, našel alespoň skrytý osobní smutek z toho, že se mu rodí postižené děti. Jeho postavy jsou tak životné a každá má svoje tajemství. A Vojta Hrabák to měl těžké v tom, že jako jediný hrál kontinuální vývoj postavy - musel ztvárnit dopívajícího kluka a ještě k tomu uchopit posun charakteru v příběhu inscenace, což se mu povedlo, navíc každou další reprízou objevuje nové rozměry tohoto předčasně dospělého puberťáka toužícího po lidské intimitě a žijícího ve světě porna a hrubosti. Všichni vnesli svým postavám charaktery, a přesto s nadhledem a stylizací neopustili žánr. Dosáhli tak výjimečné souhry, tvaru a humoru.
Jezero je o devastaci ducha přírody, lidské duše a absenci iniciačních rituálů, Nakolik - podle vás tato témata v našem reálném životě souvisejí?
Bianca Bellová vytvořila kruté fiktivní prostředí inspirované prostředím reálným. Situace z jakéhosi Borosu u vysychajícího jezera mohou mnohým připomenout krutosti českého pohraničí, vesnic nebo měst v regionálních oblastech republiky, které díky svým sociálním podmínkám nejsou o nic přívětivější než postsovětské republiky u Aralského jezera, které Bellovou inspirovalo. Deziluzi z nového společenského systému, který se nestal jaksi samospásným díky nekonečnému ekonomickému růstu, zažíváme všichni. A toxicita lidských vztahů je taky hodně vysoká. Takže ačkoli se pohybujeme ve fikci, troufám si říct, že se v tom mnozí najdeme. A každý takový dospívající Nami potřebuje především najít, kým je a co teda tady v tom světě má jeho život znamenat. To, že se vytratily přirozené pozitivní autority, je fakt. Anebo ne? Jedním z největších dnešních vzorů pro dospívající lidi je Greta, proč? A kdo má tedy být tím iniciačním průvodcem do dospělosti, když patnáctiletí studenti tvrdí, že nemají budoucnost, protože jim ji generace jejich rodičů a prarodičů právě krade? Jsme v určitém zlomu, a tam se ocitá na konci naší inscenace i Nami. Je to teď na něm, co v tom toxickém zaneřáděném jezeře, kde už skoro žádná čistota není, nakonec najde.
ANITA KRAUSOVÁ
1. V inscenaci Jezero ztvárňujete hned několik postav. Která je vám nejbližší nebo vás nejvíce baví a z jakého důvodu?
Když jsme s Lucií Ferenzovou chystaly adaptaci novely Biancy Bellové Jezero, nejvíc jsem přemýšlela o postavě Namiho. Je to ústřední hrdina, zajímalo mě, kým je, proč se vydává na cestu, a zdálo se mi, jako by všechny ostatní postavy, které v příběhu potkává, byly vlastně možnostmi jeho bytosti, alternativy bytí. V podstatě šlo o to, že Nami je tak trochu v každém z nich, v každém z nás… Při jevištním zpracování se pak mé uvažování zkonkretizovalo. Ano, Nami může být kýmkoli, ale v našem příběhu už si jednu z možností bytí vybral a teď se s ní vydává na cestu. Herecky bylo potřeba postavy, které potká, pojmout co možná nejplastičtěji a zároveň v přesné zkratce. Pro mě samotnou je nejbolavější příběh Zazi, která se coby děvčátko do Namiho zamiluje, a právě prostřednictvím jejich lásky Nami pochopí, jak tíživá může někdy samotná existence být.
2. Prapodstatou divadla je rituál. Proč jsou iniciační rituály pro člověka důležité a věříte, že by inscenace Jezero mohla u nějakého mladého muže vyvolat podobný účinek?
Řekla bych, že iniciační rituály pro nás mohou být důležité jako opora, bod, ze kterého se dá vyjít. Ale já sama bych byla opatrná. Někdy nás může rituál taky pěkně zavést. Připadá mi, že dobré je naučit se spoléhat sám na sebe. Divadlo je společným zážitkem, odehrává se teď a tady, nedá se nikdy identicky zopakovat. Iniciuje v nás samostatné myšlení, pokud by se to týkalo i diváků našeho představení Jezero, byla bych ráda.
VOJTĚCH HRABÁK
1. Nevím, čím je mi blízký Nami. Namiho jsem tvořil skrz sebe. Blízká je mi Namiho cesta. A to, jak se s ní hrdě vypořádá. Přes jeho život vede samá bolest. A i když padá na hubu, tak jde dál a dere se se zájmem k jakémusi cíli. Vnímá sám sebe. Má určité sebevědomí. A díky tomu může být sám. A dojít tam, kam chce. Ať už je to kamkoliv.
2. V dnešní době chybí - podle mého názoru - rituál proměny z chlapce na muže. Tento příběh se tomu dost podobá, i když se táhne léta. Může to každému říct mnoho věcí. Vzít celou tíhu na sebe a vyřešit to, co chci a na čem mi záleží.
JAKUB GOTTWALD
1. Nami. Rozhodne se vypátrat pravdu o svém původu… Opustí domov a vyrazí na cestu plnou hraničních zážitků, nepříjemných i nebezpečných situací, ale nenechá se ze své cesty ničím svést, nezastaví. Je neuvěřitelně trpělivý a vytrvalý, jistě, jde mu o hodně, o něj samotného. A nakonec dostane odpovědi na otázky, po nichž celou dobu prahne. Je v cíli, už ví, co vědět chtěl. Ale zde si také uvědomuje skutečnost jinou: ono hledání, proces a cesta k cíli jej přece obohatili mnohem víc. A také zkušenosti, které cestou nasbíral, situace, v nichž se ocitl, mu opravdu umožnili poznat a uvědomit si, kým je. A to je pro jeho budoucnost přece mnohem zásadnější než dopátrání se historické události – podrobností o jeho početí. V tomto přehodnocování vlastního myšlení, cílení na proces, je, myslím si, naděje pro svět a člověka dnes.
2. Myslím, že inscenace by mohla u kdejakého mladého chlapce vyvolat zájem o témata, o která se opírá, a ano - jedním z nich je téma iniciace. Ale iniciace je zasvěcení. Aby člověk mohl být zasvěcen, někam se dostal, něco získal, musí také něco obětovat, nestačí si jen levně koupit lístek a posadit se do hlediště...
JIŘÍ ŠTRÉBL
1. Z mých postav mě nejvíce baví ta poslední. Má tam nejmenší prostor hned po dědečkovi. Jedná se o potápěče, kterému zabili syna a on se furt potápí do jezera, aby ho našel. Je to pro mě hrozně silné. Ten pocit, že člověk přijde o jediné dítě a pak ho stále a donekonečna hledá.
2. Divadlo může mít tu iniciační schopnost, že divák v jednotlivých inscenací najde něco, co ho trápí, a na základě toho změní něco ve svém životě. Někdy ten zážitek může být tak silný, že dojde k něčemu neuvěřitelnému. Zažil jsem to jednou u inscenace, která byla o handicapu. Na diváka s jiným handicapem zapůsobila tak silně, až se druhý den zázračně uzdravil.
Jo a divadlo může taky způsobit, že se mu začnete věnovat.
.
Posledního listopadu uvedlo A studio Rubín premiéru hry na motivy románu Bianky Bellové Jezero. A protože heslo této sezony zní „O čem jsme zapomněli mluvit“, rozhodla jsem nezapomínat mluvit o inscenacích. Přinášíme rozhovor režisérkou Lucií Ferenzovou a herci Vojtěchem Hrabákem, Kubou Gottwaldem, Anitou Krausovou a Jiřím Štréblem.
LUCIE FERENZOVÁ
Proč jste se rozhodla pro dramatizaci románu Bianky Bellové "Jezero"? Čím vás zaujal?
S knihou mě oslovila herečka Anita Krausová, a to ještě před tím, než byl román nominován na cenu Magnesie Litery. Sešly jsme se s Biankou a začaly plánovat uvedení - Bianca se byla podívat na nějaké naše inscenace a domluvily jsme se, že nechce dělat dramatizaci, že má téma Jezera v sobě uzavřené, ale že ji zajímá náš pohled a interpretace, což bylo úžasné, protože to bylo svolení ke svobodě. Nic lepšího se inscenátorům stát nemůže, než tahle volnost, a za to Biance patří velký dík. A čím mě osobně román zaujal? Jedním ze základních impulsů bylo téma ekologické katastrofy vyložené na zcela osobním příběhu. Konvenovalo to i s přemýšlením, které má celý tým Rubínu: intimními tématy odhalovat "druhé dějiny" za těmi velkými, a tím objevovat celou šíři nekomunikovaných a tabuizovaných nebo jinak skrývaných společenských fenoménů. A emotivně mě Jezero oslovilo tím, jak zarputile hlavní hrdina Nami podstupuje celou řadu brutálních situací, jak to nevzdává, snad díky poslednímu zrnku čistoty, které si oproti jezeru u jeho rodného Borosu v hloubi duše zachovává.
Kolonie, z.s. & A studio Rubín - Jezero (foto: Dita Havránková)
Objevila jste během zkoušek inscenace nějaký další rozměr toho příběhu?
Ano. Napsaný scénář mnohdy působil pohádkově a museli jsme hledat určitý reálný základ situací tak, aby nepůsobily pateticky, nešikovně nebo trapně. To nás vedlo cestou nadhledu a až komiksových stylizací… Tohle nikdy neobjevíte, dokud nezačnete zkoušet. V hlavě vám situace dává smysl, ale teprve, když ji vidíte na scéně s živými lidmi, musíte hledat hranu uvěřitelnosti. To bylo nejzásadnější - vytvořit iniciační příběh dospívajícího chlapce v tak fiktivním prostředí, jako je jezerní Boros, a přitom zůstat teď a tady v našem myšlenkovém milieu, aby mělo smysl takové divadlo vůbec hrát. Troufám si říct, že jsme tu hranu objevili, a to díky všem - hercům i autorům scény, hudby, kostýmů i mistrům techniky v Rubínu.
Kolonie, z.s. & A studio Rubín - Jezero (foto: Dita Havránková)
Kromě divadelního sálu využíváte i bar. Čím je pro vás prostor Rubínu inspirativní a proč jste zvolila tento postup?
To byla dlouhá debata a vlastně tuto scénu, jakousi přestávku-nepřestávku, vnímám dost intuitivně. Potřebovali jsme sdělit obrovskou změnu, která se s hlavním hrdinou Namim děje, když poprvé v životě vyrazí mimo svůj rodný Boros - do hlavního města. Tahle změna je zásadně změněný úhel pohledu, všechno se stane chaosem a zvětší se. Nami je ztracený a zároveň fascinovaný novým prostředím, zažívá nepohodlí, ale i obrovskou euforii svobody. Chtěli jsme tohle vyvolat v divácích, proto se uprostřed inscenace dostanou do baru, kde máme mimo jiné i přímý přenos ČT24. Tuhle zprostředkovanou "reálnou realitu", kdy si člověk připadá jako v přeplněném baru, něco by si dal, ale nedostane se k tomu, chtěl by to pochopit jako celek, ale je toho zkrátka moc a je to roztříštěné, a navíc je to provázené určitým diskomfortem - jako by prostě nebylo místo, kam si sednout, kam se sebou, můžete si to buď užít, přetrpět anebo se třeba dát do řeči s někým neznámým vedle sebe… Tohle všechno na pár minut zažívají diváci na vlastní kůži spolu s Namim. Chtěli jsme, aby si připadali jako v hlavním městě.
Podle jakých kritérií jste vybírala herce?
I když Anita Krausová s knihou přišla, několikrát zdůrazňovala, že v tom hrát nemusí, což mi přišlo absurdní a hned jsem ji obsadila do tří zásadních ženských rolí kolem Namiho - babičky, první lásky a matky. Její pojetí městské prostitutky (která je mimochodem taky jen pracující mámou) je myslím fenomenální - Anita dokáže postavy tvarovat gestem, znakem, a zároveň se neztratí jejich vnitřní integrita. A u Jezera to bylo i jejím dramaturgickým vhledem do celé inscenace, že tak přesně dokázala postavy vystihnout. Přemýšlela hodně o tom, co to dává hlavní postavě Namiho, prostřednictvím které divák děj sleduje.
Kuba Gottwald s Jezerem přišel jen o trochu později než Anita. Přečetl to a navrhnul to jako další věc, kterou bychom mohli spolu dělat. Musela jsem mu se smíchem sdělit, že už na tom děláme, a že ho teda bereme do týmu. Čili další srdcová záležitost. Kuba velmi tvůrčím způsobem a v dobrém zasahuje při zkoušení do vznikajících situací. Přemýšlí organicky o svých postavách i o konceptu inscenace zároveň. Tím, že hraje několikero postav, snažil se je všechny propojit a najít si svůj vnitřní příběh, což nakonec vyústilo v geniální oblouk postavy Ducha jezera, který je vlastně jedním z diváků. Kuba taky disponuje mimořádným komediálním talentem a výtvarným cítěním, takže jeho postavy jsou minimalistické a zároveň mají ostré hrany a nadhled. Jeho Stará dáma je fenomenální; když přišel s tím, že na začátku zazpívá Bulata Okudžavu, a že tu píseň už vlastně umí, bylo hned jasné, že to je antré téhle postavy. Kuba je opravdovým duchem Jezera.
Kolonie, z.s. & A studio Rubín - Jezero (foto: Dita Havránková)
Jiří Štrébl svoje postavy bránil a obhajoval a i na Předsedovi, který je jinak postava více než záporná, našel alespoň skrytý osobní smutek z toho, že se mu rodí postižené děti. Jeho postavy jsou tak životné a každá má svoje tajemství. A Vojta Hrabák to měl těžké v tom, že jako jediný hrál kontinuální vývoj postavy - musel ztvárnit dopívajícího kluka a ještě k tomu uchopit posun charakteru v příběhu inscenace, což se mu povedlo, navíc každou další reprízou objevuje nové rozměry tohoto předčasně dospělého puberťáka toužícího po lidské intimitě a žijícího ve světě porna a hrubosti. Všichni vnesli svým postavám charaktery, a přesto s nadhledem a stylizací neopustili žánr. Dosáhli tak výjimečné souhry, tvaru a humoru.
Jezero je o devastaci ducha přírody, lidské duše a absenci iniciačních rituálů, Nakolik - podle vás tato témata v našem reálném životě souvisejí?
Bianca Bellová vytvořila kruté fiktivní prostředí inspirované prostředím reálným. Situace z jakéhosi Borosu u vysychajícího jezera mohou mnohým připomenout krutosti českého pohraničí, vesnic nebo měst v regionálních oblastech republiky, které díky svým sociálním podmínkám nejsou o nic přívětivější než postsovětské republiky u Aralského jezera, které Bellovou inspirovalo. Deziluzi z nového společenského systému, který se nestal jaksi samospásným díky nekonečnému ekonomickému růstu, zažíváme všichni. A toxicita lidských vztahů je taky hodně vysoká. Takže ačkoli se pohybujeme ve fikci, troufám si říct, že se v tom mnozí najdeme. A každý takový dospívající Nami potřebuje především najít, kým je a co teda tady v tom světě má jeho život znamenat. To, že se vytratily přirozené pozitivní autority, je fakt. Anebo ne? Jedním z největších dnešních vzorů pro dospívající lidi je Greta, proč? A kdo má tedy být tím iniciačním průvodcem do dospělosti, když patnáctiletí studenti tvrdí, že nemají budoucnost, protože jim ji generace jejich rodičů a prarodičů právě krade? Jsme v určitém zlomu, a tam se ocitá na konci naší inscenace i Nami. Je to teď na něm, co v tom toxickém zaneřáděném jezeře, kde už skoro žádná čistota není, nakonec najde.
Kolonie, z.s. & A studio Rubín - Jezero (foto: Dita Havránková)
ANITA KRAUSOVÁ
1. V inscenaci Jezero ztvárňujete hned několik postav. Která je vám nejbližší nebo vás nejvíce baví a z jakého důvodu?
Když jsme s Lucií Ferenzovou chystaly adaptaci novely Biancy Bellové Jezero, nejvíc jsem přemýšlela o postavě Namiho. Je to ústřední hrdina, zajímalo mě, kým je, proč se vydává na cestu, a zdálo se mi, jako by všechny ostatní postavy, které v příběhu potkává, byly vlastně možnostmi jeho bytosti, alternativy bytí. V podstatě šlo o to, že Nami je tak trochu v každém z nich, v každém z nás… Při jevištním zpracování se pak mé uvažování zkonkretizovalo. Ano, Nami může být kýmkoli, ale v našem příběhu už si jednu z možností bytí vybral a teď se s ní vydává na cestu. Herecky bylo potřeba postavy, které potká, pojmout co možná nejplastičtěji a zároveň v přesné zkratce. Pro mě samotnou je nejbolavější příběh Zazi, která se coby děvčátko do Namiho zamiluje, a právě prostřednictvím jejich lásky Nami pochopí, jak tíživá může někdy samotná existence být.
2. Prapodstatou divadla je rituál. Proč jsou iniciační rituály pro člověka důležité a věříte, že by inscenace Jezero mohla u nějakého mladého muže vyvolat podobný účinek?
Řekla bych, že iniciační rituály pro nás mohou být důležité jako opora, bod, ze kterého se dá vyjít. Ale já sama bych byla opatrná. Někdy nás může rituál taky pěkně zavést. Připadá mi, že dobré je naučit se spoléhat sám na sebe. Divadlo je společným zážitkem, odehrává se teď a tady, nedá se nikdy identicky zopakovat. Iniciuje v nás samostatné myšlení, pokud by se to týkalo i diváků našeho představení Jezero, byla bych ráda.
VOJTĚCH HRABÁK
1. Nevím, čím je mi blízký Nami. Namiho jsem tvořil skrz sebe. Blízká je mi Namiho cesta. A to, jak se s ní hrdě vypořádá. Přes jeho život vede samá bolest. A i když padá na hubu, tak jde dál a dere se se zájmem k jakémusi cíli. Vnímá sám sebe. Má určité sebevědomí. A díky tomu může být sám. A dojít tam, kam chce. Ať už je to kamkoliv.
2. V dnešní době chybí - podle mého názoru - rituál proměny z chlapce na muže. Tento příběh se tomu dost podobá, i když se táhne léta. Může to každému říct mnoho věcí. Vzít celou tíhu na sebe a vyřešit to, co chci a na čem mi záleží.
Kolonie, z.s. & A studio Rubín - Jezero (foto: Dita Havránková)
JAKUB GOTTWALD
1. Nami. Rozhodne se vypátrat pravdu o svém původu… Opustí domov a vyrazí na cestu plnou hraničních zážitků, nepříjemných i nebezpečných situací, ale nenechá se ze své cesty ničím svést, nezastaví. Je neuvěřitelně trpělivý a vytrvalý, jistě, jde mu o hodně, o něj samotného. A nakonec dostane odpovědi na otázky, po nichž celou dobu prahne. Je v cíli, už ví, co vědět chtěl. Ale zde si také uvědomuje skutečnost jinou: ono hledání, proces a cesta k cíli jej přece obohatili mnohem víc. A také zkušenosti, které cestou nasbíral, situace, v nichž se ocitl, mu opravdu umožnili poznat a uvědomit si, kým je. A to je pro jeho budoucnost přece mnohem zásadnější než dopátrání se historické události – podrobností o jeho početí. V tomto přehodnocování vlastního myšlení, cílení na proces, je, myslím si, naděje pro svět a člověka dnes.
2. Myslím, že inscenace by mohla u kdejakého mladého chlapce vyvolat zájem o témata, o která se opírá, a ano - jedním z nich je téma iniciace. Ale iniciace je zasvěcení. Aby člověk mohl být zasvěcen, někam se dostal, něco získal, musí také něco obětovat, nestačí si jen levně koupit lístek a posadit se do hlediště...
JIŘÍ ŠTRÉBL
1. Z mých postav mě nejvíce baví ta poslední. Má tam nejmenší prostor hned po dědečkovi. Jedná se o potápěče, kterému zabili syna a on se furt potápí do jezera, aby ho našel. Je to pro mě hrozně silné. Ten pocit, že člověk přijde o jediné dítě a pak ho stále a donekonečna hledá.
2. Divadlo může mít tu iniciační schopnost, že divák v jednotlivých inscenací najde něco, co ho trápí, a na základě toho změní něco ve svém životě. Někdy ten zážitek může být tak silný, že dojde k něčemu neuvěřitelnému. Zažil jsem to jednou u inscenace, která byla o handicapu. Na diváka s jiným handicapem zapůsobila tak silně, až se druhý den zázračně uzdravil.
Jo a divadlo může taky způsobit, že se mu začnete věnovat.
.
