Rozhovor

...ptal se Jiří Landa...

Před časem měla v Divadle Komedie premiéru původní česká hra Davida Zábranského Konzervativec. Hlavní roli v ní ztvárňuje Stanislav Majer, režie se ujala Kamila Polívková. Co nám o ní a jejím vzniku prozradila?

V rozhovoru pro časopis Městských divadel pražských Moderní divadlo jste poznamenala, že se při režii nechcete opakovat. Dokázala byste tedy popsat, v čem se práce na Konzervatici liší od zkoušení Truhláře Majera?
Jedná se o zcela rozdílný text a dokonce se dá říct, že je i v kontextu dosavadní tvorby Davida Zábranského výjimečný - on sám podotýká, že jde o jeho nejbásnivější věc. To vyžaduje úplně jiné zacházení, než tomu bylo v případě racionálního, analytického a apelativního Truhláře. Konzervativec mluví v obrazech, používá metafory, cituje klasiky a je - na rozdíl od Truhláře, až na výjimky, smířlivý, citlivý a kontemplativní. Pro herce Stanislava Majera je to podle mého názoru v něčem ještě obtížnější úkol. Mnohem intenzivněji pracuje s emocí a jeho komunikace s diváky se odehrává na mnohem intimnější úrovni, než je tomu v případě Truhláře. On sám tvrdí, že naučit se v tomto případě ten obsáhlý text nazpaměť bylo nakonec to nejmenší...

na zkoušce... (foto: Anna Hladká)

Vzpomenete si, co jste si řekla po prvním přečtení textu Konzervativce?
Řekla jsem si: „To chci dělat!“. Právě proto, že je to tak jiné, než to, co od Davida znám. Překvapil mě a tím pádem okamžitě zaujal.

Jaká témata hra řeší?
Je to především důkladná a důsledná úvaha o čase, o vnímání času, o (ne)možnosti čas zastavit, nebo ho vůbec nějakým způsobem uchopit či pochopit, o (ne)možnosti čas smysluplně využít. Výchozím bodem je oslava stého výročí založení ČSR, tedy něčeho, co už dávno neexistuje. Tento fakt sám o sobě provokuje další otázky a úvahy včetně té, která se váže k pojmu „konzervativec“. Sdílíme společný prostor a čas s člověkem, který sám sebe nazývá konzervativcem a navzdory běžným očekáváním spojeným s touto „nálepkou“ to není žádný nesnesitelný suchar se sklony k fašismu, ale komplexní osobnost s bohatým vnitřním světem, která dokonce nepostrádá smysl pro humor a nadhled.

Kamila Polívková v debatě s Davidem Zábranským (foto: Anna Hladká)

A kdo z vás tří tvůrců je, podle vašeho mínění, nejkonzervativnější?
Každý jsme konzervativní jiným způsobem. Záleží právě na tom, jakým způsobem tento pojem vnímáte. Já sama jsem často při práci na naší inscenaci uvažovala nad tím, jak my někteří, co se označujeme za progresívní „liberály“ a srdnatě bojujeme za změny vedoucí (podle našeho názoru) k nápravě světa, jsme nesmírně „konzervativní“ v případě, kdy se jakékoliv změny týkají našeho vlastního života. Stačí jenom malilinko vystoupit ze své komfortní zóny a už je oheň na střeše. Tak běžné záležitosti jako jsou změna zaměstnání, stěhování, změny v osobním životě - to vše nám tolik komplikuje život, tolik nás to stojí a tak dlouho trvá, než to všechno zpracujeme, než si zvykneme, než se přizpůsobíme... Pro někoho je dokonce hrůza ze změny v osobním životě tak děsivá, že raději setrvává v něčem, co ho omezuje nebo ničí jenom proto, že to alespoň „zná“. Ovšem pokud jde o rozhodnutí a činy jiných, máme k tomu vždycky co říct. Když je však třeba nejen něco říct, ale i konat, natož se něčeho vzdát, hrdinných progresivistů ubývá. Nosit si vlastní plátěnou tašku vyrobenou z plastového odpadu, to jo - ale přestat nakupovat...?!

Pamatujete si ještě na pocity, se kterými jste odcházela z vašeho vůbec prvního setkání s Davidem Zábranským?
Byla jsem zvědavá, co se z našeho setkání vyvine. David mě zaskočil a zaujal svou otevřeností a upřímností, která v takových situacích nebývá běžná. Vzpomínám si, že jsem si říkala, že z něčeho takového může vzejít buď něco opravdu zajímavého, nebo vůbec nic.

Mluvili jste už o další případné spolupráci?
Zatím ne, ale dokážu si představit, že k ní zase někdy dojde.
.